var textForPages = ["„Profesor A. Sekot vypracoval velmi kvalitní sociologickou monografii zcela               relevantní oblasti sportování dětí a jejich rodičů. Na recenzenta velmi dobře               zapůsobily pasáže o ,trojúhelníku‘ rodič – dítě – trenér, nebo kapitoly Výzvy               rodičovské odpovědnosti a Sportovní socializace v kontextu ,sportovního               trojúhelníku‘. Zcela na místě je kapitola Přístupy rodičů k mladým sportov-               cům a kapitola Kdy začít se sportem: význam věku a motivace.“                                                              prof. PhDr. Josef Oborný, Ph.D.                      „Dané téma považuji za vysoce aktuální a zároveň též velmi přínosné. Au-               tor vyzdvihuje roli sportu jako výrazného socializačního mechanismu, který               působí na rozvoj sociálních dovedností a zvyšování sociálních kompetencí               jedince. Profesor Aleš Sekot zdůrazňuje ve své monografii i to, že sport               a pohybové aktivity nabízí možnost seberealizace, což je zejména u cí-               lové skupiny dětí a mládeže nesmírně důležité. Navíc upozorňuje i na to,               že sport napomáhá ve výcviku sebekontroly, sebeovládání či posilování vůle               a odolnosti. Publikaci mohou využít jak studenti vysokých škol se zaměře-                     RODIčE A SPORT DĚTí * aleš sekot               ním na sociologii sportu, pedagogiku, trenérství či řízení sportovních orga-               nizací, ale i široká (a to nejen odborná) veřejnost (od sportovních manaže-               rů, přes trenéry, pedagogy až po rodiče samotné).“                                                                          Ing. Vilém Kunz, Ph.D.                                                                                                                                 RODIčE A SPORT DĚTí                                                                                                                          ALEŠ SEKOT                     MUNI                                                                    MUNI                                                             MASARYKOVA               PRESS                                                                   sport             M                                              UNIVERZITA","","Aleš Sekot              Rodiče a sport dětí","","Aleš Sekot                Rodiče a sport dětí                 Rodičovské výchovné styly               jako motivační faktor              sportování dětí a mládeže                                                     Masarykova univerzita              Brno 2019","Knihu recenzovali              Ing. Vilém Kunz, Ph.D.              Prof. PhDr. Josef Oborný, Ph.D.                                                             © 2019 Masarykova univerzita               ISBN 978-80-210-9293-8              ISBN 978-80-210-9292-1 (brož.)","|  5                Obsah                        Úvodní poznámka: Kulturní a sociální souvislosti fungování              sportovně pohybových aktivit  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .          7                 1  Rodičovské výchovné styly  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       11                2  Mládež, rodina, volnočasové aktivity  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       15                 3  Sportovně pohybové aktivity: konceptuální východiska    .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       19                 4  Sport a socializace   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       22                5  Socializace: vrcholový sport versus rekreační sport  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       32                 6  K problematice pohybové motivace    .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       37                7   Sport a mládež: sociologické souvislosti   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       41                 8  Motivace ke sportovním aktivitám u dětí a mládeže .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       49                9  Historické ohlédnutí: Česká tradice organizace pohybových aktivit                     a školní tělesné výchovy   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       51              10  Perspektivy zájmu dětí a mládeže o sportovní aktivity   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       56               11  Výzvy rodičovské odpovědnosti   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       63               12  Sportovní socializace v kontextu „sportovního trojúhelníku“  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       68              13  Výchovně socializační význam trenéra   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       73               14  Motivační aspekty trenérské práce  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       78               15  Přístupy rodičů k mladým sportovcům  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       86              16  Kdy začít se sportem: význam věku a motivace  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       91               17  K empirickým poznatkům o rodičovských postojích ke sportování dětí a mládeže    .   .   .       97              18  Co společnost očekává od řízení sportu?  .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .     107               Summary .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .     110              Literatura    .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .     117               Rejstřík .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .     123","","|  7               Úvodní poznámka: Kulturní a sociální souvislosti              fungování sportovně pohybových aktivit                       Pochopit podstatu a  směřování soudobého světa, jeho dílčích společností a  kul-              tur, aniž bychom si všímali úlohy sportu a náležitě ji docenili, je téměř nemožné.              Žijeme totiž ve světě, v němž je sport důležitým globálním fenoménem. Přispívá              k dynamice ekonomického rozvoje, rozšiřuje globální propojenost cestou meziná-              rodních sportovních událostí, je nedílnou součástí lokálních sociálních a kulturních              struktur, jednotlivých regionů a národů. Sport je svým potenciálem schopen přispí-              vat i k vývoji nejchudších oblastí světa, tvoří nezastupitelnou součást masové me-              diální podívané, podílí se na rozvoji turistického podnikání, je různým způsobem              spojován s řadou sociálních jevů a problémů, jako je zdraví, násilí, kriminalita, so-              ciální rozdíly, pracovní migrace, ekonomický a sociální rozvoj a chudoba. Sport se              v průběhu konání olympijských her a některých významných sportovních událos-              tí, jako jsou světové šampionáty ve fotbalu či ledním hokeji, stává globálním pojít-              kem hodnotově jednotícího zájmu zcela sociálně, kulturně či nábožensky odlišných              koutů světa. Je nezastupitelnou součástí volnočasových aktivit obrovských mas lidí.              Jeho sociální a komerční potenciál vstupuje – svými pozitivními přínosy i sporný-              mi dopady – do řádu mocných sil našeho světa. Sport se může stát účinným ná-              strojem ideologického působení diktátorů, stejně jako symbolem demokratických              procesů a prostředkem mezinárodního usmíření. Sportovní aktivity bývají spojo-              vány s politickými protesty v boji za lidská práva a sociální spravedlnost. Stejně tak              může být sport platformou násilí, fašismu, totalitarismu, individualismu a vypjaté-              ho nacionalismu. Sportovní aktivity mohou pro jedny znamenat cíl sám o sobě –              radostnou formu harmonizace v životadárném kompenzačním působení rekreační              kondiční fyzické aktivity, zatímco pro jiné je nutným vysoce náročným, stereotyp-              ním, bolestivým prostředkem sofistikované přípravy k dosažení výkonu, vítězství,              odměny.                 Sport je v souladu s hodnotovým zakotvením a směřováním soudobé postmo-              derní společnosti, zaměřené na konzumaci mediálních představ a proměnlivosti zá-              žitků, stále výrazněji spojován s komerčním sponzorským logem na dresech atletů,              s arénami, které jsou svědky významných sportovních událostí, a s mediálním zpra-              vodajstvím, které je zprostředkovává. Právě mediální společnosti vydávají obrovské              finanční prostředky na vysílací práva, sportovní hvězdy jsou kupovány a prodávány              za milionové částky, města a regiony investují obrovské finanční sumy k získání práv              na uspořádání globálně významné sportovní události, profesionální sportovní klu-              by hrají důležitou roli na burzovním trhu. Sport jako významný sociálně-kulturní              fenomén se tak stává stále nepřehlédnutelnější součástí našich životů, a to jak díky","8  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                jeho stále sílící profesionalizaci a spektakulární komercionalizaci, tak v rovině kaž-              dodenních volnočasových aktivit mas současníků.                 Sport v jeho současné každodennosti bývá popisován z různých zorných úhlů              a odlišných hodnotových pozic. Pro jedny je specifickou rituální obětí lidské ener-              gie, pro jiné běžným prostředkem mezilidských vztahů, pro další kompenzací roz-              dílností v lidském životě či formou stvrzení osobní identity a individuálních rozdílů.              Kritika sportu pak s nelibostí konstatuje jeho rostoucí komercionalizaci jako sociál-              ní produkt, generující vyhrocovanou účelovou bojovnost na hřišti i mimo ně, jako              eufemismus západní kultury či dravého kapitalismu (Cookley, 2001; Bourdieu, 1993;              Huizinga, 1950).                 Sport je přímo osudově provázán s kulturou dané společnosti. Je tak výrazem              specifických představ, idejí, hodnot a perspektiv, jejichž prostřednictvím lidé hledají              své místo ve světě, vysvětlují si jeho fungování, poměřují míru důležitosti věcí ko-              lem sebe. Zvažují, co je a co není správné a přirozené, co je výhodné a nevýhodné,              co může přinést materiální profit a co „pouze“ radost ze zdravého pohybu. Kulturní              ideologie je tak systematickým světonázorovým pohledem do každodenního živo-              ta lidí ve společnosti. Je fenoménem, měnícím se v souladu s dynamikou společen-              ských změn na pozadí různosti skupinových a osobních zájmů a idejí. Proměňuje              se v neustálém střetávání názorů na smysluplnost a schůdnost cest společenské-              ho vývoje a v krystalizaci morálních postojů. Sama tato skutečnost dodává sportu              na sociologické relevanci. Sport totiž tvoří soubor činností a situací, které buď při-              jímají, či zpochybňují konkrétní ideologii, čímž vstupuje do centra diskuzí o fak-              torech důležitosti či pomíjivosti v našem životě. Sport je utvářen lidmi a vyvíjí se              v širším kontextu dílčích idejí, které se na pozadí projevů lidských potencí a usilo-              vání, prostřednictvím výrazových prostředků mužnosti a ženskosti vztahují k těles-              nosti a lidské přirozenosti.                 Sport hraje výraznou úlohu při utváření společnosti v mnoha oblastech světa.              Ovlivňuje život kolem nás a pro mnohé i „život v nás“. Nejsme však schopni do-              statečně přesně postihnout dopad sportovní a nesportovní socializační zkušenos-              ti na celkovou úroveň života jedince a společnosti, na povahu mezilidských vztahů              a charakter dané kultury. Fungování sportu můžeme a musíme zkoumat pouze v ur-              čitém sociálním a kulturním kontextu. V centru sociologického zájmu je zpravidla              získávání validních informací o názorech sportovců, povaze sociálních charakteris-              tik světa sportu a jeho dopadu na ideologické, politické a ekonomické záležitosti.              Sport je spíše místem socializační zkušenosti než zdrojem odlišujících socializač-              ních výsledků. Sport sám o sobě není zpravidla příčinou zvláštních změn v povaho-              vých rysech, postojích a chování. Působí vždy v součinnosti s vlivy specifik daného              sociálního a kulturního prostředí v širším kontextu socializačních procesů.                 Význam rodičovské výchovy a autority pro motivaci, intenzitu, úroveň a zaměření              sportovně pohybových aktivit dětí a mládeže nesporně souvisí s daným kulturním              a sociálním klimatem. V naší společnosti tak narážíme na problematiku významné              kulturní změny, generující zásadní posuny ve sféře hodnotových orientací sociálně","ÚV ODNÍ  POZNÁ MK A :  KULTURNÍ  A  SOCIÁLNÍ  SOUVISLOSTI   |  9                a ekonomicky rozrůzněných skupin, vrstev či tříd obyvatel. Tato změna je výrazně              stimulována kulturně přelomovým fenoménem konzumní společnosti, jenž reflek-              tuje podstatu a étos jejích moderních či postmoderních charakteristik, doprová-              zených řadou krizových či nejednoznačně působících procesů. V jejich rámci jsou              dnes masy lidí vystaveny proměnám individuální spotřeby, masové kultury či sílí-              címu trendu ke konzumerismu a ekonomickému egocentrismu. Vzhledem k vývo-              jovým trendům sportovně pohybových aktivit pak ke společensky nejzávažnějším              důsledkům konzumerismu přímo zákonitě náleží proces zvaný sedentarismus. Pro              tento  jev,  vyskytující  se  v  konzumní,  technologicky  vyspělé  a  materiálně  bohaté              společnosti, je charakteristické, že postupně mizí potřeba fyzické námahy a násled-              ně klesá i úroveň pravidelných pohybových aktivit v každodenním životě mas lidí.              Hovoříme o sedavé společnosti, ve které se v důsledku dynamického rozvoje techniky              ve všech oblastech života společnosti snižují tradiční nároky na fyzickou námahu,              a to zejména ve třech oblastech: ve většině zaměstnání, tedy na půdě práce, v domác-              nostech a v individuálních formách dopravy. Namísto fyzicky namáhavých aktivit              vykonává většina lidí v naší kulturní sféře zejména v zaměstnání sedavé činnosti,              což platí i o povaze dnešní individuální dopravy. Antropologicky vzato jde o vyús-              tění dlouhodobého procesu přechodu od pohybově vysoce náročného loveckého              způsobu života k usedlému pasteveckému životnímu způsobu. Tuto zásadní trans-              formaci celých společností umožnilo místně koncentrované zemědělství, ukotve-              né v celoročním dosažitelném přístupu k lokálním přírodním zdrojům. Došlo tedy              k nahrazování fyzicky náročných loveckých aktivit klidnějším pěstováním dobytka              a následným přechodem k zemědělské kultuře s rozšiřováním kontaktů a obchod-              ních styků (Weber \& Horst, 2011).                 Dnes nás bezpočet odborných studií a výzkumných zpráv informuje o negativ-              ních důsledcích sedavého způsobu života, o rizikových faktorech nedostatku pravi-              delného pohybu. Za vhodný, dosažitelný a individuálně realizovatelný prostředek              kompenzace těchto rizik sedavého způsobu života je pak stále častěji považována              na poli individuálních forem dopravy vedle organizovaných sportovně kondičních              rekreačních aktivit i pravidelná chůze a jízda na kole (Sekot, 2015).                 Základní otázka, „proč je pohyb důležitý“, má zcela jasnou a zásadní odpověď:              Protože člověk je geneticky naprogramován na pohyb a sedavý způsob života jako              nepřirozená forma fyzické pasivity mu škodí. Akceleruje civilizační choroby, jako              jsou srdeční infarkt, cukrovka a vysoký krevní tlak. A v případě nejen dospělých, ale              i dětí a mládeže jsme svědky růstu obezity, které by bylo možno předcházet právě              zdravým, pravidelným pohybem (McElroy, 2002, s. 14).                 Je nepochybné, že rozdíly mezi jedinci, jejich kulturní úrovní, volními vlast-              nostmi a  životními zkušenostmi sehrávají v  prevenci pohybové nedostatečnosti              a v míře praktikování systematických sportovně pohybových aktivit velkou úlohu.              Sociologicky vzato jde nejen o hradbu individuálních dispozic, ale i nestejně půso-              bících sociálních podmínek (Wright \& MacDonald, 2010). Jedinec má však zpra-              vidla v rámci daných mezí možnost vydat se uvědoměle cestou aktivního přístupu","10  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                k životu, zdravého životního stylu, anebo kontraproduktivně ignorovat zásady zdra-              vého stravování, konzumovat nadmíru alkohol, propadnout závislosti na nikotinu,              nebo dokonce návykovým látkám a programově se vyhýbat tělesnému pohybu. Při-              tom jsme svědky zjednodušujícího masového sdílení názoru, že existuje řada ze-              jména sociálních faktorů, ležících „mimo naši kontrolu“, životního přístupu, který              „ospravedlňuje“ nedostatek vůle překonat vlastní lenost, nechuť k pohybu, neochotu              změnit stravovací návyky. Přitom není bez zajímavosti, že potřeba rozšířit možnosti              pravidelných pohybových aktivit je pociťována i v původně rurálních zemích, jako              je kupř. Portugalsko, vykazujících tradičně relativně velké profesní nároky na namá-              havou fyzickou práci a pohyb (Marques, 2010). V českém prostředí sehrává spíše než              faktor sociální příslušnosti či věku svoji roli velikost sídla a úroveň daného prostře-              dí: obyvatelé menších obcí vykazují zpravidla vyšší frekvenci a intenzitu pohybo-              vých aktivit v podobě chůze v přirozeném přírodním prostředí v sociálním klimatu              bezprostřednosti neformálních sociálních vztahů (Mitáš, 2010, s. 18).                 Potřeba pravidelného pohybu v soudobé sedavé společnosti tedy zejména ze zdra-              votních důvodů roste s tím, jak se naopak snižuje potřeba namáhavé práce ve všech              oblastech života. Zejména sílí důležitost motivace, pěstování a životního zakódování              potřeby pohybu u dětí a mládeže. A zde se aktualizuje funkce rodiny a výchovných              stylů rodičů, které by děti motivovaly k aktivnímu životnímu stylu, jehož nedílnou              součástí jsou bezesporu pravidelné sportovně pohybové aktivity.","|  11               1  Rodičovské výchovné styly                         Zkoumáme-li utváření hodnotového světa každého jedince, pak dojdeme k závěru,              že se na něm zejména v naší kulturní sféře podílejí dva vysoce stimulativní procesy,              působící ve zvýšené míře především na děti a mládež – socializace a výchova. V pří-              padě socializace se jedná o celoživotní, všeprostupující a spontánní proces přizpů-              sobování jedince či skupiny okolnímu světu, jeho základním hodnotám, normám,              pravidlům, zvykům, obyčejům, kulturním vzorcům, a to v běžném provozu každo-              dennosti, zvláště v kontaktu s jinými jedinci a skupinami. Rozhodující vliv přitom              mají bezprostřední vztahy a osobní kontakty „tváří v tvář“. Výchova pak je, na rozdíl              od socializace, záměrné působení na jedince ze strany rodičů, širší rodiny, učitelů,              vychovatelů, trenérů či institucí a organizací s cílem ovlivnit jeho osobní a osob-              nostní rozvoj.                 Klíčovou roli v  cíleném výchovném působení sehrává  rodina. Rodiče působí              na své děti v souladu se svojí kulturní, vzdělanostní, ekonomickou a sociální úrovní,              přičemž lze rozlišit čtyři výchovné rodičovské styly. Rodičovským stylem výchovy              (parenting) zde rozumíme teoretický konstrukt, reflektující základní, charakteristic-              ké a život dětí primárně formující rodičovské výchovné strategie a metody. Kvalita              a význam tohoto výchovného působení je zpravidla umocňována množstvím času,              který rodiče s dětmi tráví, což platí zejména tehdy, když alespoň jeden z rodičů sdí-              lí s dítětem volnočasové aktivity, a přesvědčivě tak dítěti demonstruje svůj zájem              a péči o něj. Rodičovský výchovný styl je výrazem speciálního chování rodičů vůči              dětem, které reflektuje širší koncepci a strategii rodičovských výchovných praktik.              Představuje charakteristické a výchovně významně stimulující postoje a praktické              kroky, reagující na potřeby a požadavky dítěte (Spera, 2005, s. 125–146). Je přiroze-              né, že názory na „správnou výchovu“ se u konkrétní rodiny i u pedagogů a vycho-              vatelů liší; stejně tak existují velké rozdíly v míře ochoty rodičů věnovat čas a energii              výchově svých dětí, nehledě na rozdílnost cílů, modelovaných hodnotovým ukotve-              ním výchovných důrazů.                 Průkopnicí na  poli koncipování typologie rodičovských výchovných stylů je              Diana Baumrind, která vytvořila základní třístupňový model rodičovských stylů              (autoritativní, autoritářský a shovívavý). Ten byl dalšími výzkumníky modifikován              zpravidla do čtyřstupňových modelů. Její výzkum vychází z dvojice základních bipo-              lárních prvků, jež generují formy rodičovských stylů: zodpovědnost versus nezod-              povědnost a náročnost versus nenáročnost (Baumrind, 1967, s. 43–88). Baumrind              přitom považuje jak tvrdost, tak odměřenost rodičů vůči dětem za naprosto nežá-              doucí, a naopak akcentuje utváření rodičovských vztahů založených na náklonnosti,","12  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                lásce a sympatiích. Její typologie je konstruktem, který označuje normální a běžné              alternativy rodičovství, nikoli jejich deviantní formy.                 Základní výchovné rodičovské styly podle teoretických modelů Baumrind tvoří              také východisko pro čtyřstupňový model výchovných přístupů: autoritářský, autori-              tativní, liberální a lhostejný:                 Autoritářský: Ze strany rodičů dominuje důraz na  bezvýhradnou poslušnost              a disciplínu, vynucovanou i pomocí trestů. Rodiče uplatňují zásadu, že na děti se              má dohlížet, nikoli jim naslouchat či empaticky vnímat jejich starosti a problémy.              Autoritářští rodiče preferují využívání trestů před vnitřním osvojením si disciplíny.              Trvale prohlubují v dětech pocit viny a nedostatek zdravého sebevědomí, často jsou              nepřátelští až agresivní. Tento přístup postupně formuje i vztah dítěte k rodičům              a jeho citový život: Místo slepého respektu před rodičovskou autoritou se v dětech              mohou utvářet obranné mechanismy lhaní jako cesty vyhýbání se trestům. Autori-              tářský styl, praktikující tělesné tresty a nadávky, je restriktivní, trestající, postrádá              zpětnou vazbu mezi rozhodnutím rodičů a pocity a názory dítěte. Děti tak často trpí              depresemi, sebeobviňováním, slepou poslušností a jsou nešťastné (Stassen, Berger \&              Kathleen, 2011, s. 273–274). Zastánci tohoto rodičovského stylu účelově argumen-              tují, že tvrdá výchova v rodině zmírňuje případný stres z náročných vztahů v dalším              životě, a usnadňuje tak schopnost socializace a adaptability v tvrdých životních pod-              mínkách. Pro tuto kategorii rodičovského výchovného stylu je z hlediska sportovní              motivace typický důraz na preferenci, či dokonce adoraci vrcholového výkonnost-              ního sportu bez ohledu na talent, zájmy a předpoklady dítěte, doprovázený velkými              očekáváními budoucích sociálně ekonomických benefitů.                 Autoritativní: Usiluje o vytváření pozitivních vztahů mezi rodiči a dítětem, pro-              sazuje závazné, nepřekročitelné zásady a pravidla. Klade důraz na utváření pozitiv-              ních hodnot a aktivního přístupu k životu. Rodiče vždy dbají na pozitivní, přátelské              vztahy s dítětem; zdůvodňují nezbytnost respektu k pravidlům a řádu, ale berou              v úvahu i vnitřní život dítěte a svoji rodičovskou autoritu zakládají i na budování              respektu k názorům a pocitům dítěte, jehož potřebám naslouchají. Snaží se výchov-              ným problémům předcházet, nikoli je autoritářsky řešit. V případě, že rodiče jsou              důslední, nároční a přitom vnímaví vůči hodnotovému světu dítěte, se postupně vy-              tváří blahodárná forma kultivování dítěte. To má potom v dalším životě větší šance              být úspěšné, dobře přijímané svým okolím, stát se velkorysým, kompetentním a ne-              závislým jedincem, schopným přiměřeně určovat a spoluutvářet svoji životní dráhu              (Stassen, Berger \& Kathleen, 2011, s. 273–274). Obecně vzato je tento výchovný styl              pokládán za optimální cestu k výchově zodpovědných dospělých, kteří svobodně              vyjadřují své názory a k životním výzvám a povinnostem přistupují aktivně. Suma              těchto výchovných charakteristik tak dává dobrý a pevný základ pro přirozeně se              utvářející motivaci a celoživotní adherenci dítěte ke sportovně pohybovým aktivi-              tám jako nedílné součásti života všestranně rozvinutého jedince.                 Liberální: Nevynucuje respekt k řádu rodinného života a pravidlům žádoucího              chování. Jedná v souladu se zásadou: „děti jsou prostě děti, dopřejme jim volnost“.","1   RODIČ O VSKÉ  VÝ CHO VNÉ   ST YLY   |  13                Nastavená pravidla jsou sice mnohdy přísná, ale ne vždy důsledně vynucovaná a re-              spektovaná. K vynucování pravidel dochází až v krajních případech skutečně váž-              ných problémů. Shovívaví rodiče se mnohdy staví do role kamarádů svých dětí,              povzbuzují je ke svěřování se s jejich problémy a potřebami, ale nejsou zpravidla              schopni a ochotni ovlivnit nepřiměřené dětské tužby či neakceptovatelné chová-              ní.  Liberální, shovívavý, nepřikazující rodičovský styl je charakterizován nízkým              prahem očekávání ohledně chování a aspirací dítěte, uspokojováním základních ži-              votních potřeb dítěte; nevede však systematicky k vnitřně uvědomělému správné-              mu chování. To pak tento rodičovský styl devalvuje tím, že je ignorován imperativ              systematické přípravy na budoucí povolání a celkově aktivní, zodpovědný přístup              k  životu. Zájem o  dítě je znehodnocován nedostatečným vštěpováním nutnosti              smysluplných životních cílů a nedůslednými reakcemi na chování a postoje dítě-              te (Maccoby \& Martin, 1983, s. 1–101). Rodičovská role sklouzává do „přátelství“ či              „kamarádství“, chybí životně důležitá funkce přirozené autority a „názorového vůd-              covství“, vzdáleného od pevných pravidel, odměn a trestů. To však může za určitých              okolností otevírat cestu pro nezávislý, či lépe řečeno, samostatný vývoj dítěte v do-              spělosti. Tento typ rodičovské výchovy svým „falešně demokratickým“ postojem              rodiče spíše vzdaluje od skutečné odpovědnosti za výchovu dítěte a v rovině spor-              tovních motivací „deleguje“ motivaci dítěte ke sportu na jiné socializačně významné              aktéry, jako je škola, vrstevníci či sportovní organizace.                 Lhostejný:  Nedochází  ke  vštěpování  základních  pozitivních  životních  hodnot,              chybí zájem o potřeby dítěte, zanedbává se vzdělání a profesní příprava, jsou ignoro-              vány zásady zdravých stravovacích zvyklostí a aktivního životního stylu. Rodiče se              nezajímají o školní povinnosti dítěte, nepovažují za nezbytné být informováni, kde              a s kým dítě tráví volný čas. Dítěti se nedostává přiměřených rad, impulzů a podně-              tů k vytváření smysluplného a zodpovědného života v dospělosti; nedostatek rodi-              čovského zájmu zasahuje mnohdy i oblast výživy či hygienických návyků. Naprostá              povrchnost výchovy se projevuje netečností k potřebě všestranného rozvoje dítě-              te včetně tělesného rozvoje: případná sportovní motivace zůstane pravděpodobně              na „bedrech ulice“ či vrstevníků; sportovní adherence jako cílené životní rodičovské              krédo lze reálně stěží očekávat.                 Je přirozené, že v řadě případů se tyto akademicky konstruované kategorie v ně-              kterých charakteristikách  překrývají  či nejsou ostře ohraničené. Jedno však zřej-              mě platí: Snad nejilustrativnějším a výchovně nejvýznamnějším znakem správného              a pozitivně zaměřeného výchovného stylu je bezpochyby budování a udržování pozi-              tivního vztahu s dítětem a stabilizování přirozené a zdravé rodičovské autority.                 Rodičovský styl výchovy jako záměrná a  cílená forma utváření osobnostního              profilu dítěte je ovlivňován širokým spektrem faktorů, počínaje budováním sebe-              úcty a kvalitou jeho tělesného a materiálního komfortu konče. Klíčovou roli pak              sehrává cílená snaha rodičů o harmonickou vzájemnou interakci s dětmi a budo-              vání pevných základů disciplíny a pozitivních hodnot, sdílených po celý život dí-              těte. V průběhu různých životních fází dítěte utvářejí rodiče vlastní výchovné styly","14  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                v souvislosti s měnícími se faktory, jež působí na vývoj dětské osobnosti. Vývojová              psychologie v této souvislosti rozlišuje vztahy mezi dítětem a rodiči a vztahy mezi              rodiči a dítětem. V prvním případě je ideální formou vztahu náklonnost a sym-              patie, ve  druhém případě utváření vzájemných pout. Ve  stadiu adolescence stojí              rodiče před novými výzvami, k nimž kupříkladu patří utváření samostatného po-              hledu dítěte na svět a hledání preferencí volnočasových a zájmových aktivit či touha              po „nezávislosti“ a svobodném rozhodování (Berger \& Kathleen, 2011, s. 273–278).              Je důležité, že se jedná i o období rozšiřujícího se prostoru pro cílenou rodičovskou              podporu zájmu dětí o sportovně pohybové aktivity jako nedílnou součást aktivní-              ho přístupu k životu. Není od věci si připomenout, že při utváření rodičovských vý-              chovných stylů sehrává mnohdy klíčovou roli temperament a zdravotní stav dítěte              a především pak kulturní úroveň rodičů. Rodiče, kteří dětem poskytují přiměřenou              péči, vedou je ke správným stravovacím zvyklostem, akcentují význam osobní zod-              povědnosti za zdraví a přitom umožňují přiměřenou míru nezávislosti a rozhodo-              vání, vytvářejí dobré předpoklady pro utváření celoživotně ukotvených sociálních              kompetencí a aktivního přístupu k životu (Berger \& Kathleen, 2011, s. 273–278).              Tato forma pozitivního rodičovského stylu se blahodárně projevuje i ve schopnosti              udržovat pevné mezilidské vztahy, navazovat přátelství, komunikovat s okolím a ze-              jména jednat přiměřeně a nezávisle (Campione \& Smetana, 2014).                 Zde je třeba připomenout rozdíl mezi rodičovským stylem a rodičovskými prak-              tikami. Rodičovské praktiky lze definovat jako specifické chování uplatňované v pro-              cesu socializace dítěte, zatímco rodičovský styl je dán celkovým emočním klimatem,              ve kterém rodiče své děti vychovávají (Spera, 2005, s. 125–146). Rodičovské prakti-              ky podpory dítěte v oblasti vzdělání, přípravy na povolání, důrazu na aktivní život-              ní styl a pěstování dobré tělesné kondice jsou vhodnou formou šířeji rozkročeného              rodičovského stylu, směřujícího cíleně k osvojování si vyššího vzdělání, ukázněnos-              ti, cílevědomosti a duševní pohodě (Amato \& Fowler, 2002, s. 703). Rodičovský vý-              chovný styl je nepochybně ovlivňován i rozdílnými výchovnými praktikami otce              a matky. Australské zkušenosti naznačují spíše praxi autoritativních postojů matek              k dcerám a jejich mnohem liberálnějšího přístupu k synům. Otcové naopak mívají              k dcerám silnější citový vztah a tvrdší disciplinární praktiky aplikují spíše vůči sy-              nům (Conrade \& Glenys, 2011, s. 29–35).","|  15               2  Mládež, rodina, volnočasové aktivity                         Volný čas je významným faktorem socializačního zrání a výchovného působení              na adolescenty. Umožňuje totiž jedinci osobní zotavení, vzdělávání, prožitky ra-              dosti, relaxaci, sebeuvědomování, komunikaci s  ostatními, sociální integraci či              enkulturaci. Volný čas je tedy platformou pro široké spektrum činností, jež mají vý-              znamný dopad na život člověka, na jeho hodnotové zrání a fyzický rozvoj. Proto je              i jedinečnou příležitostí pro utváření pocitů životního uspokojení a osobního bla-              ha, pro pěstování zdravé a aktivně smýšlející a jednající osobnosti. Správně se nově              připomíná význam volného času pro utváření osobních vloh a talentů, schopnost              smysluplného rozhodování, zdolávání nových výzev a využívání nových zkušenos-              ti; volný čas v tomto kontextu přispívá k osvojování důležitých životních hodnot              a sdílení étosu kolektivního ducha (Newman et al., 2014). Pro děti a mládež to              na jedné straně může znamenat zvyšující se konzumaci volného času „trvalým na-              pojením“ na elektronická média. Stejně tak se ale na druhé straně otevírají mož-              nosti aktivních forem trávení volného času včetně sportovně pohybových aktivit,              záměrného trvalého usilování o dobrý zdravotní stav a vysokou úroveň fyzické              a duševní kondice. Zde nabízejí nové perspektivy i tzv. „lifestylové sporty“, pořá-              dané zpravidla pro širší veřejnost a umožňující aktivní účast co nejširšímu spekt-              ru zájemců.                 Je evidentní, že samotná struktura volného času adolescentů je v různém socio-              kulturním prostředí naprosto odlišná. Zatímco volnočasový prostor ve vyspělých bo-              hatých zemích naší kulturní sféry nabízí široké možnosti osobní péče, her, plnění              školních úkolů, zábavy, sportování, hygieny či spánku, v industrializovaných zemích              jihovýchodní Asie stráví děti a mládež mnohem více času plněním školních a stu-              dijních povinností. Naopak chudé, ekonomicky nerozvinuté země „nabízejí“ dětem              v mimoškolním čase plnění různých pracovních povinností, zatímco sociálně zne-              výhodněné děti, žijící na okraji společnosti, nemají zpravidla možnost trávit volný              čas smysluplně podnětnými a rozvíjejícími činnostmi, a to navzdory skutečnosti, že              právě organizované volnočasové aktivity mládeže jsou jedním z předpokladů vývo-              je hodnotného dospělého jedince (Larson, 2000).                 Smysluplné trávení volného času je tak stále častěji nahlíženo prizmatem impera-              tivu všestranně zdravého osobnostního vývoje (Badura et al., 2018b). Zkoumání šir-              šího rámce socializace a výchovy se zaměřuje i na trávení volného času v jeho dvou              různých formách: organizovaného a neorganizovaného volného času. O globálně za-              měřených výzkumných programech organizovaných volnočasových aktivit (OLTA:              Organized Leisure Time Activities) i o volnočasových aktivitách neorganizovaných","16  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                a nestrukturovaných (UA: Unsupervised and Unstructured Activities) se zmiňuje              Badura (2018).                 Tyto dvě různě výchovně a socializačně působící formy trávení volného času pu-              bescentů byly nedávno zkoumány na širokém vzorku 14 569 českých 11–15letých              žáků a studentů. Cílem bylo zjistit, jak zapojení žáků do organizovaných a neorga-              nizovaných volnočasových aktivit ovlivňuje jejich zdravotní stav a školní výsledky.              Vycházelo se z teze, že způsob, jakým adolescenti tráví volný čas, značně ovlivňuje              jejich životní styl a chování související se zdravím. Účast v organizovaných aktivi-              tách (cca 6–8 hodin týdně) je zde chápána jako důležitý faktor pro rozvoj silných              stránek jedince ve smyslu zdravého dospívání k „ideální dospělosti“ (Badura, 2018,              s. 105). Sociálně zaměřené aktivity probíhající mimo dohled dospělých jsou naopak              vnímány jako příležitost pro zapojení se do rizikového či delikventního chování.              Přitom se přirozeně připouští souběžná účast v obou druzích volnočasových aktivit.              Výzkumy v tomto směru potvrzují široký rozvoj pozitivních vlastností a dovedností              během organizovaných volnočasových aktivit kupříkladu ve sportovních klubech či              při skautingu. Navíc se zmiňuje i blahodárný dopad organizovaného volného času              na školní výsledky. K negativním důsledkům této formy trávení volného času pa-              tří naopak zvýšená konzumace alkoholu či (zřejmě překvapivě) i občasné sklony              k násilným formám chování (Hoffman, 2006; Kreager, 2007). Mnohačetné zapojení              do organizovaných forem trávení volného času potencuje výchovně socializační účin-              ky, jež přispívají ke komplexnímu osobnostnímu vývoji. Tyto účinky sílí s rozšiřová-              ním palety organizovaných volnočasových aktivit (kupř. kombinace sportu a zájmu              o uměleckou činnost), s jejich intenzitou (kupř. čas strávený sportovním tréninkem),              vnitřně ukotveným zájmem (kupř. těšení se na trénink či rodinný víkendový cyklis-              tický výlet) a trváním (kupř. vytrvalost, délka zapojení do fotbalové nebo lehkoatle-              tické přípravy).                 Zde záleží zejména na rodičích, aby nezatížili volný čas dětí „přeorganizovanos-              tí“, která brání přirozenému, spontánnímu socializačnímu působení kamarádů a ko-              neckonců i trávení času v podnětném prostředí širší rodiny. Rodina a rodičovská              autorita mají největší šanci iniciovat a rozvíjet volnočasové zájmy dětí, jejich zamě-              ření a očekávání. S rostoucím věkem se účast adolescentů na organizovaném tráve-              ní volného času s dospělými postupně snižuje, stejně jako se kupř. ve výkonnostním              sportu jedinec vzdaluje svým původním touhám po vítězstvích a výkonech. Navíc              se mladým lidem otevírají i jiné možnosti seberealizace, zejména v oblasti profesní              přípravy. Zpravidla si však z organizovaných volnočasových aktivit odnášejí do dal-              šího života cenný vklad činorodosti, respektu k autoritám, cílevědomosti, schopnosti              spolupráce a celoživotně ukotvených přátelských vztahů.                 Je přirozené, že generování takového osobnostního profilu se bude „dařit“ ze-              jména pod rodičovským výchovným modelem, který jsme označili jako  autori-              tativní a který klade důraz na utváření pozitivních hodnot a aktivního přístupu              k životu. Nestrukturované, neorganizované trávení volného času adolescentů je typic-              ké pro nepodnětné rodinné prostředí. Volný čas trávený bez náležitého dohledu, či","2   MLÁDEŽ ,  RODINA ,  V OLNOČ ASO VÉ  AKTIVIT Y   |  17                dokonce bez zájmu rodičů otevírá příležitost pro mnohdy bezcílné mimoškolní se-              tkávání s kamarády a vrstevníky. A to jsou situace zvyšující možnosti problematic-              kého chování, zmarnění volného času, pocitů nudy, trvale neuspokojované potřeby              činorodosti a zájmu ze strany dospělých. Takové klima může vést k sebeprosazování              jedinců, kteří nejsou podporováni v aktivitách přiměřených jejich věku. Tito jedinci              potom potřebují upozornit na sebe lhostejný svět kolem třeba i provokativním, de-              struktivním, vandalským, antisociálním, násilným či přímo kriminálním chováním              nebo v „lepším případě“ bezcílným poflakováním, doprovázeným pocity zmarnění,              zbytečnosti, netečnosti k okolí a osvojují si vzorce chování, které jsou v ostrém pro-              tikladu k étosu a zásadám aktivního přístupu k životu. Takoví adolescenti často po-              cházejí z prostředí, kde se uplatňuje lhostejný a zpravidla hodnotově zcela nepodnětný              rodičovský výchovný styl. Na tomto místě je však třeba připomenout, že nemůžeme              volnočasové aktivity považovat za nežádoucí, či dokonce za ohrožující další vývoj              dítěte či mladého člověka jen proto, že nejsou organizovány dospělými. Dnes, kdy              je mnoho nejen mladých lidí závislých na elektronických médiích, vypovídá ku-              příkladu četba knih nebo volné provozování skateboardingu ve veřejném prostoru              o schopnosti (přinejmenším relativně) nezávisle rozhodovat v souladu s individuál-              ním naturelem o tom, jak trávit volný čas.                 Výše zmiňovaný rozsáhlý výzkum základních volnočasových aktivit české škol-              ní mládeže potvrdil pozitivní vliv rodinného klimatu a stanovení pevných pravidel              o tom, kolik času dítě stráví u počítače, na formování jeho organizovaných volno-              časových činností. Pokud rodiče považují za významné společné trávení času s dět-              mi (sportování, vycházky, hry) a dbají na dodržování pravidel fungujících v rámci              rodiny, zvyšuje se pravděpodobnost podpory organizovaných volnočasových akti-              vit. Organizované aktivity volného času jsou výzkumem asociovány s pocity lepší-              ho fyzického a mentálního zdraví. Hoši preferují ve zvýšené míře jak individuální,              tak kolektivní sporty, dívky inklinují spíše k činnostem umělecké povahy. Mladí re-              spondenti neprovozující organizované volnočasové aktivity mají ve zvýšené míře              zkušenosti s kouřením, konzumací alkoholu a jsou náchylnější k rizikovým formám              chování. Organizované volnočasové aktivity přinášejí svoji zvýšenou náročností              někdy i zvýšenou pravděpodobnost zranění a rvaček, zlepšují vztahy se školním              prostředím a přispívají k lepšímu prospěchu. Neorganizované volnočasové aktivity              „na ulici s kamarády“ generují zvýšené riziko kouření, zkušenosti s návykovými lát-              kami, konzumace alkoholu, brzkých sexuálních zkušeností a zhoršení školního pro-              spěchu (Badura, 2018, s. 39–71).                 Zmíněný výzkum dospívá k závěru, že 80 % českých adolescentů je angažováno              přinejmenším v jedné z forem organizovaných volnočasových aktivit; hoši většinou              na půdě sportu, dívky nalézají více uspokojení v umělecky zaměřených činnostech.              Autoritativní styl rodičovské výchovy, charakteristický dohledem nad volnočasový-              mi aktivitami a školním prospěchem dítěte a kamarádským přístupem, podporuje              účast adolescentů na organizovaných volnočasových aktivitách, přispívá k pocitům              duševní a fyzické pohody a dobrému školnímu prospěchu. Je naopak preventivním","18  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                faktorem, chránícím před zkušeností s návykovými látkami, kouřením a alkoholem              (Badura et al., 2018). Organizované sportovní aktivity přinášejí vyšší míru pocitu              zdraví, umělecké zájmy, lepší školní prospěch. Neúčast v organizované formě trá-              vení volného času je asociována se zvýšenými formami rizikového chování a hor-              ším školním prospěchem. Vcelku lze považovat aktivní účast na organizovaných              volnočasových aktivitách pod vedením či dohledem dospělých za vhodný způsob              zdravého osobnostního vývoje adolescentů v kontextu mimoškolních forem sociali-              začního a výchovného působení, kdy zpravidla primární iniciační roli sehrávají for-              my rodičovských motivací.","|  19               3   Sportovně pohybové aktivity:                  konceptuální východiska                       Nejen hlasy odborníků, ale i  masová média zaměřují svou kritickou pozornost              na úroveň výuky tělesné výchovy na našich školách a zájem dětí a mládeže o pra-              videlné volnočasové či organizované výkonnostní sportování. Ústy učitelů, trenérů,              dorostových lékařů či bývalých vrcholových sportovních reprezentantů je veřej-              nost informována o klesajícím zájmu naší nejmladší generace o hodiny tělesné vý-              chovy, o snižující se úrovni tělesné kondice našich dětí a mládeže, o růstu obezity              u žáků a studentů a o celkové nechuti mládeže k pravidelné fyzické aktivitě. Ros-              te počet mladých lidí vyhýbajících se pohybovým aktivitám, klesá zájem o sporto-              vání jako přirozenou formu volnočasových aktivit; pohodlnost se projevuje nejen              odporem ke kondičně podpůrné fyzické zátěži, ale i v nechuti k aktivním formám              dopravy, k chůzi, pravidelné jízdě na kole, plavání. Přitom jsme svědky růstu počtu              a kvality různých kondičních zařízení, fitness center, wellness zařízení, aquaparků              či cyklostezek. Na jedné straně tak existuje poměrně konzistentní, nevelká skupi-              na systematicky sportujících jedinců, využívajících především komerčně zaměře-              ná sportovní zařízení; na druhé straně narůstá počet těch, kteří jsou fyzicky aktivní              pouze v případě nezbytnosti či pod tlakem okolí. Pasivní, sedavé, konzumní trávení              volného času převažuje nad jeho aktivními, individuálně všestranně harmonizující-              mi kreativními formami. I mladí lidé chápou sport spíše jako vrcholnou podívanou              masových forem zábavy než jako integrální, nezastupitelnou a životadárnou formu              osobního rozvoje, zvyšování fyzické kondice, cestu k upevňování zdraví, navazování              přátelských vztahů a k celkové osobní pohodě.                 Pohyb, jeho formy, intenzita a motivace k němu se v dnešní postmoderní sedavé              společnosti výrazně mění. Přitom však i dnes hraje důležitou roli v životě každého              člověka. Lidské tělo je k pohybu uzpůsobeno, a jestliže je nepoužíváme, ztrácí svalo-              vou hmotu, která je pak snadno nahrazována tukem. V Chartě volného času z roku              2002 se praví: „Všichni lidé mají základní lidské právo na volnočasové aktivity (tedy              i aktivity pohybového a sportovního charakteru), které jsou v souladu s normami              a hodnotami společnosti.“ Sport je zde správně chápán jako fyzická aktivita prak-              tikovaná bez ohledu na míru organizovanosti. Motivů k provozování sportu může              být celá řada: upevnění zdraví, zlepšení fyzické zdatnosti a psychické pohody, for-              mování sociálních vztahů, dosažení vynikajícího výkonu, vítězství či získání odmě-              ny. Pohybová aktivita je forma pohybu člověka v prostoru a čase, založená na svalové              činnosti a provázená zvýšeným energetickým výdejem. Může mít podobu běžné,              každodenní, zdraví podporující činnosti či účelově sledovat kondiční, výkonnost-              ní cíle a zdokonalování sportovních dovedností. Pohybová aktivita zahrnuje široké","20  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                spektrum činností, kupř. chůzi, sportovní hry, jízdu na kole, práci na zahradě či kon-              diční běh nebo aerobik (Hendl \& Dobrý, eds., 2011). Pohybová aktivita je v odborné              literatuře zpravidla systematizována do kategorií spontánní neorganizovanosti a or-              ganizovanosti a rozlišuje se její frekvence, intenzita, doba trvání a druh. Pohybovou              nedostatečnost (pohybovou inaktivitu) pak můžeme charakterizovat nedostatkem              pohybových aktivit a absencí strukturovaných pohybových aktivit dovednostního              charakteru (Mužík \& Vlček, 2010, s. 14). Pohybová aktivita patří k základním fy-              ziologickým potřebám člověka; platí to vzdor skutečnosti, že nedostatek pohybu              nepociťujeme zpravidla tak intenzivně jako nedostatek potravy či tekutin. Již od na-              rození se díky přirozené potřebě pohybu utváří tzv. svalový korzet, který je nezbytný              pro správný vývoj kostry a vzpřímené držení těla. Navíc fyzické aktivity podporují              činnost vnitřních orgánů a zdravý mentální vývoj. Nedostatek pohybu přináší na-              opak svalovou dysbalanci, projevující se nerovnovážným vývojem tělesných pro-              porcí, vadným držením těla a ortopedickými potížemi; v pozdějším vývoji jedince              i srdečními a dýchacími komplikacemi (Mužík, ed., 2007, s. 137). Diskuze na téma              fyzická činnost či pohybové aktivity vyžadují v daném kontextu náležité koncep-              tuální osvětlení. Za dobré východisko k dalšímu zkoumání pokládáme následující              vymezení:                 Pohybová aktivita: tělesný pohyb produkující kosterní svalstvo. Vyžaduje výdej              energie a přináší pozitivní zdravotní účinky. Zpravidla je charakterizována pouze              nízkým či středně intenzivním úsilím, typickým kupříkladu pro aktivní formy do-              pravy, výstup po schodišti, práci na zahradě, domácí práce, tanec či ruční mytí auta.              Naopak pohybová pasivita nepřináší podporu zdraví a fyzické kondice. Již pravidel-              ná mírná pohybová aktivita je zdraví prospěšná, vyžaduje zvýšený energetický výdej              kalorií, rostoucí se zintenzivněním fyzické námahy či náročností pohybu (Hoeger \&              Hoeger, 2011, s. 6–7). Doporučený minimální počet kroků je 10 000 denně.                 Jinde se za pohybovou aktivitu považuje jakákoli její strukturovaná či opakují-              cí se forma, prováděná s cílem zlepšit fyzickou zdatnost (Pink, 2008, s. 3). Ve formě              cvičení jde o pohybovou aktivitu, která zpravidla vyžaduje plánovaný, strukturovaný              a opakující se tělesný pohyb za účelem zlepšení či udržení jedné či více komponent              fyzické zdatnosti. Příkladem cvičení je chůze, běh, jízda na kole, aerobní cvičení, pla-              vání či posilování. Cvičení je obvykle chápáno jako aktivita, která vyžaduje vitálně              intenzivní úsilí (Hoeger \& Hoeger, 2011, s. 7).                 Fyzická zdatnost (fitness): Soubor zdravotních kritérií (vytrvalost srdečního a de-              chového výkonu, svalová síla, pružnost) a výkon vázaný (dovednosti, rychlost, ob-              ratnost, psychická odolnost,  míra soustředění) na  schopnost provádět  pohybové              aktivity (fyzické činnosti). Schopnost přiměřeně se vyrovnávat s  běžnými i  mi-              mořádnými požadavky každodennosti bez pocitů vyčerpání a s dostatečnou ener-              gií věnovanou volnočasovým a  rekreačním aktivitám (Hoeger \& Hoeger, 2011,              s. 19).                 Wellness: Trvalé a záměrné úsilí, směřující k dobrému zdravotnímu stavu a vyso-              ké úrovni fyzické a duševní kondice, které zahrnuje ve smyslu kvality života dimenzi","3   SPOR T O VNĚ  POHYBO VÉ  AKTIVIT Y:  K ONCEPTU ÁLNÍ  VÝ CHODISK A   |  21                fyzickou, emotivní, mentální, sociální, enviromentální, profesní a duchovní. Přitom              jde o komplex vzájemně provázaných kondičních faktorů, podporujících pozitiv-              ní schopnosti podpory zdraví, emoční stability, mezilidské komunikace, sociálních              kontaktů, respektu k přírodnímu prostředí a profesní spokojenosti. Za kritérium fy-              zické úrovně wellness je pak považován stav tělesné zdatnosti v souladu s žádoucím              zdravotní stavem. Emoční wellness reflektuje schopnost vyváženého subjektivního              posouzení možností a mezí výkonnosti jedince, přičemž mentální stránka kondi-              ce ilustruje naši schopnost fungovat v souladu s povahou světa kolem nás. Sociální              dimenze zde vyjadřuje vztah jedince k rodině a nejbližšímu okolí, environmentál-              ní reflektuje připravenost spoluutvářet čisté a zdravé životní prostředí a profesní              wellness je schopnost vykonávat efektivně a kvalifikovaně svoji práci v souladu se              zásadami týmové spolupráce. Komplex těchto úrovní individuálních charakteristik              wellness se pak odráží ve spirituální rovině pocitem smysluplnosti života (Hoeger \&              Hoeger, 2011, s. 13–19).                 Sport: Aktivita vyvolávající fyzickou námahu, dovednost či motorickou koordi-              naci jako primární ohnisko aktivity, s prvky soutěživosti, kde pravidla a vzory cho-              vání a jednání existují formálně na organizovaném principu (Pink, 2008, s. 3–8).              Jde o obecně praktikovaný způsob jednání, sloužící k naplnění reálné či fiktivní po-              třeby. Motivy sportování jsou ukotveny v širokém spektru radosti z pohybu, navo-              zování přátelských vztahů, udržování dobré fyzické a psychické kondice, posílení              zdraví, zvyšování výkonnosti, touze po vítězství, dosažení rekordních výkonů či zís-              kání mimořádné odměny (Sekot, 2008, s. 7–13). „Sport jako společenská instituce se              nemůže izolovat nebo oddělovat od širších společenských událostí. Podstata sportu,              jeho organizace, cíle, funkce a struktura vypovídají o celé společnosti. Sport proni-              ká do mnohých stupňů společnosti a je jejich odrazem.“ (Weiss, 2000, s. 40).","22  |               4  Sport a socializace                         Sport se vyvíjí v určitém kulturním klimatu a je výslednicí sociálně podmíněného              hodnotového směřování, utváření vzorců činností a jednání. Tato skutečnost může              navozovat řadu naléhavých otázek:                 •  Jakou úlohu hraje sport v životě jedince a jakými cestami spoluutváří jeho                   osobnostní rysy a životní styl?                 •  Jak lze nahlížet proces sportovní angažovanosti z hlediska životního směřování?                 •  Co vůbec znamená sport v životě moderního člověka, jak se liší jeho vliv v ro-                   vině rekreačního a výkonnostního sportu?                 •  Jaký osobnostní dopad může mít ukončení sportovní kariéry?                 •  Je sport nedílnou a ničím nezastupitelnou součástí rozvoje jedince a společnosti?                 •  A zejména: Co si obecně můžeme představit pod pojmem socializace sportem?                   Socializace (z lat. socialis = družný, spojenecký) je „komplexní proces, v jehož prů-              běhu se člověk jako biologický tvor stává prostřednictvím sociální interakce a ko-              munikace s druhými sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či              společnosti“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 1012). Prakticky z hlediska gene-              ze jedince jde v duchu Giddensova chápání této významné sociologické kategorie              o trvalý, celoživotní proces vývoje od stadia bezmocného novorozence až po oso-              bu, která si dobře uvědomuje sebe samu a orientuje se ve své vlastní kultuře (Gid-              dens, 2000). Formuje tím i povědomí o sobě samém a o významu a smyslu životního              směřování. Nejde přitom o jednosměrný proces vlivu sociálního prostředí na for-              mování jedince: Je interaktivním procesem, jehož prostřednictvím kontaktujeme              ostatní, syntetizujeme tok informací, a utváříme tak rozhodovací proces, který mo-              deluje naše vlastní životy a sociální svět kolem nás. Socializace však není pouhým              „kulturním programováním“, během něhož kupříkladu dítě vstřebává vlivy, s nimiž              přichází do styku. Každý jedinec má totiž určité potřeby a nároky, jimiž prostřednic-              tvím zpětné socializace ovlivňuje chování těch, kteří se o něho starají, a socializač-              ně tak působí. Zpětná socializace tedy popisuje situaci, kdy ti, kteří ovlivňují druhé,              jsou jimi zpětně socializováni: Děti dnes víceméně běžně uvědoměle ovlivňují ro-              diče v otázkách trávení volného času, stravovacích návyků, spotřebních vzorů, ná-              kupních zvyklostí, technických dovedností, využívání komunikačních technologií.              Přitom jsou takové socializační účinky umocňovány zejména ve  společnostech              procházejících rychlými sociálními a  kulturními změnami. Právě v  těchto situa-              cích mladá generace učí starší novým zvykům a osvojování si nových hodnot. Ro-              vina volnočasových sportovních aktivit přináší stále nové podněty právě na půdě","4   SPOR T  A  SOCIALIZ A CE   |  23                socializace. Socializační potenciál sportovních a pohybových aktivit se totiž zejmé-              na v souvislosti se současnou informační společností zřejmě posiluje, protože pa-              trně ubývají přirozené, bezprostřední sociální kontakty mezi lidmi „face to face“ ;              lidé se stále více přizpůsobují nepřímým zprostředkovaným kontaktům „setkává-              ní na dálku“ prostřednictvím nejrůznějších moderních komunikačních technolo-              gií. Moderní medicína i společenské vědy dnes berou na vědomí, že lidský vývoj je              nutno studovat jak z biologické, tak behaviorální perspektivy. V současnosti se oba              zdroje lidské podstaty vnímají jako vzájemně závislé. V tradičních společnostech              jsou stadia životního cyklu kontrolována rodinou, kmenem nebo společností jako              celkem. V současných urbánních a industriálních společnostech není tento proces              tak jasný. O pozornost jedince soutěží různé a často protichůdné zdroje informa-              cí od rodiny, školy přes vrstevníky až k zájmovým skupinám. Uvidíme, že význač-              né postavení mezi těmito soupeřícími zdroji informací na poli vrcholového divácky              atraktivního sportu mají masová média.                 Termín socializace je nesporně velice široký. Je to nálepka pro „komplexní, dlou-              hodobý a multidimenzionální soubor komunikativních interakcí mezi jednotlivcem              a ostatními členy společnosti, které vyúsťují v připravenost jedince k životu v socio-              kulturním prostředí“ (Defleur et al., s. 217). Z individuální perspektivy nás sociali-              zace vybavuje schopností komunikovat, myslet, řešit problémy při použití postupů              obvyklých v dané společnosti a hlavně se osobně a neopakovatelně přizpůsobovat              prostředí, ve kterém žijeme. Ze zorného úhlu společnosti pak jde primárně o vytvá-              ření konformních postojů, díky nimž lze dosáhnout sociálního řádu, předvídatel-              nosti a kontinuity.                 Referenční rámec kategorie socializace upozorňuje i na relevantní kategorii reso-              cializace, která označuje „stav opouštění původních vzorů chování a přijímání no-              vých vzorů jako součásti zásadních životních změn v životě jedince“ (Schaefer \&              Lamm, 1995, s. 610). Svět sportu nabízí nesporně řadu přímo učebnicových příkla-              dů resocializace, kdy kupříkladu vrcholový sportovec po skončení oslnivé kariéry              postupně přivyká standardnímu rytmu běžného občanského života. Resocializací              můžeme ilustrovat i procesy přizpůsobování novému kulturnímu prostředí, hodno-              tovému směřování či hernímu stylu v případech sportovní migrace na mezinárod-              ní úrovni.                 Antropologové používají termín  enkulturace a  odkazují tím na  proces učení,              zvnitřňování všech aspektů vlastní kultury. Tedy nejen lidských zvyků a tradic, ale              i jazyka, užívání materiálních artefaktů, společných přesvědčení, legend, mýtů a spo-              lečného folklóru.                 Socializace je procesem osvojování si  sociálních rolí (chování, které se od  nás              v dané situaci v souladu se zaujímáním sociální pozice očekává) a vzájemné inter-              akce s okolním světem. Formuje povědomí o sobě samém a o významu a smyslu ži-              votního směřování. Socializace však není jednosměrným procesem vlivu sociálního              prostředí na formování jedince. Je interaktivním procesem, jehož prostřednictvím              kontaktujeme ostatní, syntetizujeme tok informací a utváříme rozhodovací proces,","24  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                který modeluje naše vlastní životy a sociální svět kolem nás. Anticipující socializace              je tak procesem, jímž si jedinec vstřícně osvojuje normativní a hodnotový systém              a vzorce chování a napodobuje chování a verbální projevy členů skupiny, která fun-              guje jako míra hodnocení vlastního chování, postojů, aspirací, životního způsobu,              ambicí, zjevu apod. Mladý sportovní nadšenec se tak může vztahovat svými aspira-              cemi a záměrně utvářeným osobním image k trenérovi či referenční skupině spor-              tovních hvězd.                 Konkrétní definiční vymezení procesu socializace mají přirozeně v kontextu plu-              rality teoretických přístupů mnoho podob. Ať již vymezujeme socializaci jako proces,              ve kterém se pluralita jedinců stává konformní vůči standardům hodnotové orien-              tace, nebo ji chápeme jako cílené úsilí „zformovat bytost, která se bude i o samotě              chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů skupiny“ (Keller, 1992,              s. 32), vždy je zřejmé, že bez jejího uspokojivého průběhu zůstávají individua ne-              schopna vstupovat do běžných interakcí s dalšími členy skupiny. V takovém případě              vzniká úrodná půda pro vývoj sociálně narušených jedinců, neschopných respekto-              vat nejenom očekávané role, nýbrž i základní normy běžného soužití, a nejsou tedy              schopni ani ochotni stát se integrovaným prvkem a součástí kolektivních akcí.                 Socializace není jednorázovou, společensky separovanou akcí, ale celoživotním              procesem, jenž počíná vštěpováním základních životních hodnot, pokračuje utváře-              ním pevných sociálních vztahů a vrcholí přejímáním nových životních vzorů v kon-              textu zásadního životního přechodu. Společnost bez socializace není schopna předat              své základní normy a hodnoty následující generaci a postupně se rozpadá. Přitom              je třeba zdůraznit, že socializace vytváří spojení mezi jednotlivými generacemi.              Narození dítěte přináší změnu do života rodičů, kteří tak zpětně získávají nové zku-              šenosti. Stejně tak je třeba připomenout problematičnost socializačního procesu              z pohledu jeho důsledků. Ty vyplývají z rozmanitosti stávajících kulturních hod-              not a z existujících sociálních nerovností. Například v procesu socializace prostřed-              nictvím cílené výchovy a kvalitního vzdělávání včetně sportovní přípravy mají děti              středních vrstev pravděpodobně větší šanci získat dobré „základy pro život“, které se              pak v pozdějším studiu a profesi uplatní jako výhoda, než intelektuálně a pohybově              stejně disponované děti z rodin sociálně slabých.                 Nejúžeji je s procesem socializace spjata rodina. Rodiče zpravidla v rámci vlast-              ních norem a hodnot usilují, aby se jejich dítě stalo samostatnou, suverénní bytos-              tí. V počátečních stadiích si právě zde jedinec osvojuje svoji příslušnost k pohlaví              ve smyslu přiměřeného chování, postojů a aktivit hochů a dívek. U chlapců se tak              zpravidla očekává – z hlediska vztahu ke sportu nesmírně důležitá – maskulinní              tvrdost, u dívek pak spíše něžnost a poddajnost. Hoši si mnohdy získávají vysoký              osobní kredit na základě svých atletických schopností a sportovních dovedností,              chladnokrevnosti a  vytrvalosti. Děvčata odvozují svoje uznání a  popularitu spí-              še od svých sociálních dovedností a školního prospěchu (Schaefer \& Lamm, 1995,              s. 107). Obecně vzato se ukazuje, že participace dětí a mládeže na sportovních ak-              tivitách je ovlivňována dostupností příležitostí, podporou rodinných příslušníků,","4   SPOR T  A  SOCIALIZ A CE   |  25                kamarádů,  názorových  vůdců  a  životních  vzorů,  nejbližší  komunitou  a  konečně              i vnímavostí potenciálního dětského účastníka sportovních aktivit.                 I když se individuální představy o vhodnosti sportování pro chlapce ve srovná-              ní s dívkami mohou v závislosti na sociální příslušnosti a celkové úrovni rodiny              lišit, existuje do určité míry všeobecný vzor, charakteristický pro naši kulturní sfé-              ru. Dívky tak sice nejsou od sportovních her vysloveně zrazovány, ale jejich čas              pro hry a sportovní činnost je autoritou většinou více usměrňován a kontrolován              než v případě chlapců. Když kupříkladu desetileté děvče žádá své rodiče o povole-              ní ke hře, můžeme poměrně běžně slyšet omezující věty typu: „Hraj si v blízkosti              domu.“, „s kamarády, které znám“, „neušpiň se“, „dej na sebe pozor“, „buď opatrná“,              „vrať se domů včas“. Tato psychologicky silně dimenzovaná forma „podmíněného              povolení“ neovlivňuje pouze vývoj sportovních dovedností malých dívek, ale navíc              může sociologicky vzato omezovat i povahu her a neformálních sportovních čin-              ností provozovaných s přáteli v pozdějším věku.                 Chlapci nejsou zpravidla vystaveni tak silné rodičovské kontrole. Do světa fy-              zických dovedností a sportovních her pronikají obvykle již v předškolním věku.              S přibývajícími léty roste i jejich přesvědčení o možných výhodách organizované-              ho výkonnostního sportu jako zdroje osobního uspokojení a kreditu, či dokonce              profesní aspirace. Sport je obecně chápán jako nedílná součást dozrávání v muže.              U dívek se výraznější úloha sportu v procesu osobnostního zrání zpravidla nepřed-              pokládá. Tato skutečnost se aktualizuje zejména socializačním procesem v období              adolescence.                 Zajímavé informace o socializačních důsledcích aktivního sportování přináší ze-              jména americká sociologie. Řada prací tematizujících postavení sportu v sociali-              začním procesu pracuje s „teorií rolí“, která je inspirována funkcionalistickou teorií,              a dále s „teorií odcizení“, prezentovanou převážně teoretiky konfliktu. Jde o přístupy,              jež zkoumají nesmírně zajímavou problematiku utváření rasových, třídních a „gen-              derových“ postojů, vztah socializace a sportovních subkultur, vývoj popularity jed-              notlivých sportů mezi mládeží, možnosti a meze středoškolského výkonnostního              sportu a vysokoškolského vrcholového sportu či kontroverzní otázky, týkající se po-              stavení žen ve sportu v kontextu antihomosexuálních postojů společnosti. Trvalým              – protože zřejmě stále ožehavým tématem – je zkoumání vztahu rasy, etnika a spor-              tu a celkově stále frekventovanější analýza socializačních aspektů a vztahu sportu              a deviantního chování. Významnou zásluhu na prezentaci výzkumných závěrů do-              kládajících aktuální problémy vztahu sportu a společnosti je třeba připsat editorům              A. Yiannakisovi a M. J. Melnickovi (Yiannakis \& Melnick, 2001) a britským badate-              lům a esejistům E. Cashmorovi a J. Maguiremu.                 Socializační aspekty v oblasti sportu se projevují i v tom, jaký význam přikládají              sportující adolescenti uznání a obdivu okolí k jejich sportovním výkonům. Udržo-              vání kreditu výkonnostního sportovce se jeví jako velmi důležité pro posílení vlast-              ní sebedůvěry a pozitivní odezvy okolí. Prakticky orientovaná sociologie sportu tak              dochází k závěru, že orientace na sportovní činnost u dětí a mládeže je v prostředí","26  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                soutěživé moderní společnosti silnější u hochů než u dívek. Mění se dále v čase,              v závislosti na množství příležitostí a povaze kontaktů s okolním světem. Znovu              se tak potvrzuje významný vliv dobově podmíněného kulturního kontextu motivů              a dopadů sportu na socializační procesy (Coakley, 2001, s. 85–93) či postavení žen              ve sportovní aréně (Cashmore, 2000, s. 163–188).                 Studenti Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně odpovídají              zpravidla na otázku „Co mi sport dal?“ nejčastěji odkazem na socializačně význam-              né hodnoty. Např.: „možnost někam se pevně začlenit“, „něco dokázat“, „systema-              ticky o  něco usilovat“, „schopnost tvrdě pracovat“, „být samostatný“, „upevňovat              přátelská pouta“, „nalézt budoucí profesní uplatnění“, „respektovat princip fair play“.              Jako nevýhodu zmiňovali ztrátu „volného času“, „kusu dětství“, „pravidelného ro-              dinného života“, „možnosti systematického studia“ či „iluze o vrcholovém elitním              sportu“.                 K tématu sport a socializace náleží i nesmírně zajímavá problematika „sportovní-              ho důchodu“, tedy odchodu zejména vrcholových výkonnostních sportovců z arény              sportu či dokonce z Olympu sportovní slávy. Obecně se předpokládá, že ukončení              specializované sportovní činnosti nemusí ještě znamenat přerušení sportovní akti-              vity. Ta může pokračovat formou méně náročných sportovních činností nebo může              sportovec přejít do role trenérské, organizační a podnikatelské. Ukončení sportovní              kariéry bývá mnohdy součástí procesů, vyvolaných změnou školy, profesní angažo-              vaností, vstupem do manželství, změnou bydliště či narozením dítěte. Socializační              problémy související s ukončením sportovní činnosti se umocňují v případě zraně-              ní a zejména tehdy, když je sport dominantní životní orientací jedince a jeho ztrá-              ta není nahrazena odpovídající odlišnou profesní kariérou a začleněním do nového              sociálního prostředí. Z českého sportovního prostředí můžeme uvést na jedné stra-              ně příklady celoživotní sportovní vrcholné angažovanosti hokejového reprezentan-              ta a trenéra Karla Guta či lehkoatletické reprezentantky a úspěšné trenérky mladých              běžkyň Jarmily Kratochvílové, mnohonásobného olympijského vítěze, mistra světa              a dosud nepřekonaného světového rekordmana v hodu oštěpem a pozdějšího tre-              néra Jana Železného či slibně se rýsující organizační působení olympijské vítězky              v běhu na lyžích Kateřiny Neumannové. Na druhé straně pak lze zmínit socializač-              ně problematický zlom životní kariéry v okamžiku ukončení sportovní dráhy u bý-              valých vynikajících cyklistů Jana Veselého a Jana Smolíka či vodáckého mistra světa              a olympijského vítěze Václava Kozáka.                 Jednostranná sportovní identifikace představuje jeden z důležitých limitujících              dopadů socializace a může se stát zdrojem životních zklamání, nejistoty, dezinteg-              race a příčinou neschopnosti navazovat kvalitní sociální a osobní kontakty. Naopak              promyšlené rozhodnutí ukončit aktivní soutěžní sportovní kariéru, spojené s úsi-              lím získat celoživotně orientovanou profesi, je usnadňováno i schopností realisticky              posoudit vlastní sportovní dovednosti. Jsou však známy případy sportovců, kte-              ří po ukončení své sportovní kariéry jen nesnadno nalézali další přiměřené formy              sportovního vyžití.","4   SPOR T  A  SOCIALIZ A CE   |  27                   Problematika odchodu do sportovního důchodu je ze sociologického a psycholo-              gického hlediska nesmírně zajímavá. Plně souhlasíme se závěrem amerických bada-              telů, že pokud aktivní sportovní kariéra rozšiřuje běžný rámec osobnostní identity,              obohacuje jedince cennými životními zkušenostmi, akceleruje bohatost a dynamiku              mezilidských vztahů a umocňuje materiální požitky, je proces odchodu ze sportovní              scény pravděpodobně hladký. Obtíže ale zpravidla nastávají tehdy, když je sporto-              vec svým životním obzorem, zúženým pouze na oblast vrcholového výkonnostního              sportu, omezen, a jeho schopnost a ochota žít a seberealizovat se mimo subkulturu              elitního sportu, tedy v běžném životě soutěživosti na poli práce, je tudíž nízká nebo              zcela chybí (Murphy et al., 1996, s. 239–246).                 Zajímavý vhled do socializačně významného období ukončení kariéry „globálně              zářících sportovních hvězd“ poskytují webové stránky bývalých vrcholových spor-              tovců. Svoboda (2007) podrobil tyto weby analýze rolových modelů a dospěl k ná-              sledujícím charakteristikám jednotlivých sportovních osobností: „Bývalý sportovec              tělem i duší, co nezapomněl na své okolí“ (Andre Agassi); „Nejen tenistka“ (Barbara              Schettová); „Klidný ústup ze slávy?“ (Jan Ulrich); „Národní hrdinka“ (Janica Koste-              lićová); „Síla, póza a příklad na půdě amerického fotbalu“ (Jerome Bettis); „Není čas              otáčet se zpět“ (Kim Clijstersová) „Velký příběh“ (Lance Armstrong) a shrnuje: „Zdá              se, že sportovci využívají získaného ,sportovního kapitálu‘ pro podporu a iniciaci              dalších aktivit. Tento kapitál pramení právě z jejich úspěchů a ekonomické podpo-              ry, které daly vzniknout jejich obrazu hvězdy. S tímto je pevně spojen další zájem              sponzorů a profesionalizovaných sportovních organizací či týmů.“ (Svoboda, 2007,              s. 74).                 Hlubší vhled do problematiky tvorby image a resocializace sportovních ikon je              v daném případě i cenným příspěvkem k mediální prezentaci sportu, který je tak              prezentován jako sociální produkt.                 Tato forma utváření charakteru je pak zpravidla rozhodovací bází pro motivaci              a povzbuzování dětí ke sportovním aktivitám a je i základnou pro vytváření fon-              dů sportovních programů, budování sportovních zařízení a sponzorování akcí, jako              jsou třeba olympijské hry. Výzkumné závěry většiny sociologických šetření zkou-              majících vztah sportovní aktivity a osobnostních rysů jedince však zpravidla nará-              žejí na obtížnost utváření obecně platných závěrů. Vrcholový sport totiž na jedince              působí v nestejné míře a není natolik nezastupitelný, aby nemohl být z hlediska              socializace kompenzován i jinak. Shrnutí závěrů široké plejády prací věnovaných              socializačním účinkům sportu dovoluje vyslovit následující hypotézy:                 •  Sport je natolik programově a situačně rozrůzněn, že nabízí různé zkušenosti,                   odrážející se ve variabilitě socializačních procesů.                 •  Lidé rozhodující se pro aktivní sportovní činnost jsou již svojí povahou zpra-                   vidla odlišní od nesportujících, a proto je nesmírně obtížné postihnout právě                   ty charakterové rysy, které jsou budovány primárně sportovní činností.                 •  Sportovní aktivity jsou různými účastníky hodnoceny různě. Stejné sportov-                   ní programy mají pro různé účastníky nestejný hodnototvorný a hodnotící","28  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                     výměr. Praktické dopady sportovní činnosti na každodenní život sportovců se                   tudíž v souladu s jejich osobností různí.                 •  Význam, průběh a dopad sportovních zkušeností se v průběhu osobnostního                   zrání mění zejména v konfrontaci s rostoucími životními zkušenostmi.                 •  Je v povaze socializace, že i hodnototvorný význam aktivního sportu je odvo-                   zován z osobnostně prožívaných sociálních vztahů a je spoluutvářen i sociál-                   ními a kulturními kontexty sportovní participace.                 •  Srovnatelné socializační rysy jako sport mají i jiné aktivity. Proto jedinci, kte-                   ří sport nepěstují, mohou nalézat jiné formy socializačně přínosných hodnot-                   ných činností, než které nabízí sport.                 •  Významným faktorem, jenž ovlivňuje socializační dopady sportu, je daný so-                   ciálně kulturní kontext.                   Komparační studie, porovnávající skupiny sportovců s „nesportovci“ nedošly              proto k prokazatelně odlišným socializačním charakteristikám. J. Coakley se domní-              vá, že sport se z hlediska socializačních účinků projevuje zejména v kontextu:                 •  příležitostí prověřovat a rozvíjet vlastní schopnosti a identitu i mimo rámec                   sportu,                 •  přístupu ke zkušenostem mimo rámec šatny a hrací plochy,                 •  formování nových vztahů včetně sféry mimo sport,                 •  poučení,  jak  lze  sportovní  zkušenosti  prakticky  využít  i  v  jiných  oblastech                   života,                 •  příležitostí jednat s jedincem jako s komplexní osobností, a nikoli jako s jedno-                   stranně rozvinutým sportovcem,                 •  šancí být kompetentní, zodpovědný a uznávaný i mimo úzký rámec sportu                   (Coakley, 2001, s. 92–93).                  Pokud je sportovní činnost vykonávána na úkor všestrannosti individuálních pří-              ležitostí, znalostí, zkušeností a vztahů, lze předpokládat negativní socializační důsled-              ky. To jistě není překvapující. Socializace jako taková včetně důsledků, jež přináší,              nesouvisí primárně s aktivním sportováním. Víme totiž, že celý komplex „sportov-              ní zkušenosti“ je zprostředkován sociálním a kulturním kontextem, ve kterém žije-              me a jsme jím socializováni. Pouhý fakt, že někdo aktivně sportuje, vypovídá o míře              sebeuvědomění jedince, úrovni jeho seberealizace, intenzitě mezilidských vztahů              a jeho životních hodnotách pouze neúplně. Sport je natolik silně sociálně a kulturně              determinovaný jev, že je nesmírně obtížné porozumět všem pozitivním a negativ-              ním faktorům v komplexu tohoto dynamického socializačního procesu.                 S problematikou socializace sportem souvisí i skutečnost, že postupná sportovní              specializace pěstuje již v dětech „profesionální přístup“. Jinými slovy: dětí se učí být              mnohem více zaujaty kvalitním sportovním výkonem a vidinou vítězství než prin-              cipy fair play a radostí z pohybu. Tím spíše, že dnešní organizovaný výkonnostní              sport zpravidla přitahuje děti zaměřené na cíl činnosti, a to navíc v oblasti záměrně","4   SPOR T  A  SOCIALIZ A CE   |  29                orientované na hodnoty vítězství a vynikajícího výkonu. Sportovní čest tak zůstává              spíše v hájemství a kompetencích rozhodčích a trenérů. Radost z pohybu je vyjad-              řována zejména radostí z dobrého výkonu a vítězství. Děti pak ve sportu mají zájem              osobně se zapojit do bojové akce a prokázat sportovní dovednosti. Pozitivní sociali-              zační vliv sportovních aktivit je pak v tomto smyslu umocňován:                 •  atraktivností herních pravidel,                 •  změnami herních pravidel v souladu s požadavky na zvyšování účasti každého                   hráče,                 •  zvyšováním herního skóre prostřednictvím atraktivnosti herních situací,                 •  chápáním herních pravidel jako příležitosti k naplňování osobní výzvy,                 •  organizováním týmů a her s ohledem na upevňování mnohačetných forem                   přátelských vazeb, přesahujících arénu sportu (Coakley, 1987, s. 43–60).                   Je přirozené, že představy o důsledcích aktivní sportovní činnosti se různí v sou-              ladu s  odlišnostmi jednotlivých kulturních prostředí. Teze o  významném vlivu              sportovní činnosti na utváření povahových rysů jedince je však obecně (a proto              i mnohdy zjednodušeně) přijímána téměř bez výhrad. Ti, kteří v tomto ohledu sdí-              lejí mýtus o sportu jako víceméně automaticky působícím nástroji „pozitivní tvorby              charakteru“, jsou pak spíše nakloněni podporovat své děti v aktivní účasti na spor-              tovních programech, když „s ničím nepodloženou jistotou věří, že bez sportovní              zkušenosti by život neprobíhal ve své možné plnosti a bohatosti“ (Mathisen, 2002,              s. 22).                 Sport hraje výraznou úlohu při utváření společnosti. Ovlivňuje život kolem nás              a pro mnohé i „život v nás“. Nejsme však schopni dostatečně přesně postihnout              rozdílný dopad sportovní a nesportovní socializační zkušenosti na úroveň života              jedince a společnosti, na povahu mezilidských vztahů a charakter dané kultury. Fun-              gování sportu můžeme a musíme zkoumat pouze v určitém sociálním a kulturním              kontextu. V centru sociologického zájmu je zpravidla získávání validních informa-              cí o názorech sportovců, sociálních charakteristikách světa sportu a jeho dopadu              na ideologické, politické a ekonomické záležitosti. Sport je spíše místem socializač-              ní zkušenosti než zdrojem odlišných socializačních výsledků. Sport sám o sobě není              příčinou zvláštních změn v povahových rysech, postojích a chování jedince. Působí              vždy v součinnosti s vlivy daného sociálního a kulturního prostředí v širším kontex-              tu socializačních procesů.                 Sport je příkladem společenské instituce, ve které jsou vysoce organizovaným              způsobem, zpravidla na základě závazných pravidel zahrnuty činnosti jednotlivců              ve styku s ostatními. Zákonitosti mezilidského chování ve sportu přímo reflektu-              jí kulturní pravidla, zásady či zvyky platné v ostatních společenských činnostech.              Členové sportovních týmů se rámcově chovají obdobným způsobem jako členové              ostatních organizovaných skupin, a respektují tím institucionální zásadu jednat tak,              jak je to v rámci dané oblasti společnosti typické pro danou kulturu. Diskutují o nej-              účinnějších cestách dosahování svých cílů, volí pro to specifické prostředky, zvažují","30  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                nejefektivnější zařazení jedinců v rámci týmu. Provozování kolektivních sportů je              pro děti a mládež jedinečnou příležitostí osvojování si specifické role, chování, které              se od jedince v dané situaci očekává. Tyto role bývají součástí přijaté týmové struk-              tury a taktických požadavků hry a stejně jako mimo oblast sportu, nemají nutně              vždy podobu vnitřně osvojených formálních pravidel.                 Míra otevřenosti sportovní skupiny určuje rozsah, ve kterém může jedinec doufat              ve vštípení sociálních změn. Prestiž jedince je také významná, např. kapitán a talen-              tovaný hráč budou mít pravděpodobně na tým větší vliv než nováček (Davis et al.,              2004). Jiná je tedy socializace lídra a outsidera týmu, navíc lze předpokládat, že out-              sider může kvůli obsahu přidělené role ve sportovním kolektivu postupně ztrácet              nezbytnou motivaci ke sportování obecně.                 V empirických výzkumech či jednorázových anketách byla věnována pozornost              otázkám motivů ke sportování, tedy v zásadě socializaci přímo na půdě sportu, dal-              ší výzkumy se zaměřovaly na socializační problematiku v postkariérní etapě života              vrcholového sportovce. Přitom platí zásada, že socializace není jednostranným pro-              cesem, nýbrž pestrou a nikoliv přímočarou interakcí se dvěma dominantními feno-              mény: svět sportu a a společenské prostředí s jeho jedinečnou kulturou.                 Aktivní životní styl tvoří nedílnou součást výchovné práce zejména u  peda-              gogů tělesné výchovy. Ti jsou svým životním stylem pro děti a mládež inspirací              a jsou také nositeli možností a mezí konkrétních podmínek pro sportování. Vý-              zkum Podmínky pro aktivní životní styl dětí perspektivou pedagogů tělesné výchovy              zjišťoval pomocí interview s učiteli tělesné výchovy v pěti českých městech podmín-              ky pro organizované sportovní pohybové aktivity 12–15letých dětí (Flemr, 2007).              Jestliže jsou ve městech obecně vnímány podmínky pro organizovaný sport vcelku              pozitivně, pak pro neorganizovaný sport platí opak. V této souvislosti se s veřejně              přístupnými sportovišti zmiňuje hrozivě vysoký výskyt vandalismu, následovaný              problémem právní zodpovědnosti za případné úrazy. Proto většina pedagogů upo-              zorňuje na nutnost dozoru na sportovištích i v případě neorganizovaného sportu.              Přitom hlavní tíha zajišťování provozu veřejně přístupných míst pro sportování leží              na bedrech místních radnic.                 Podle respondentů brání větší sportovní aktivitě dětí v České republice jejich              vlastní lenost, spojovaná s celkově sedavým způsobem života, nedostatek vytrvalosti              a houževnatosti a časté nahrazování rodičovské péče a zájmu přístupnými formami              pohodlné zábavy, jako jsou počítačové hry či zejména sociální sítě. V organizova-              né formě sportu spatřují pedagogové největší problémy v časté absenci dlouhodobé              práce s mládeží, nedostatečné vybavenosti sportovišť a v malé atraktivitě kolektiv-              ních sportů, jimž silně konkuruje stále pestřejší nabídka nových, netradičních forem              sportovních aktivit a rostoucí zájem o pasivní trávení volného času.                 V souvislosti s rostoucí popularitou tzv. alternativních sportů, jež se pro mládež              stávají symbolem spontaneity, nepodvázané organizovaným dohledem dospělých,              se stále silněji ozývají hlasy volající po masivním budování skateparků, cyklostezek,              beachvolejbalových hřišť a tras pro kolečkové brusle. Drtivá většina respondentů","4   SPOR T  A  SOCIALIZ A CE   |  31                výše uvedeného výzkumu se shodla na nezastupitelné úloze rodiny v utváření po-              zitivního vztahu dětí k aktivnímu sportování. Trvalým obecným deficitem našich              měst je nedostatečná podpora lokomočních aktivit v hustě zastavěných centrech,              zejména cyklostezek a tras pro dnes tolik populární jízdu na kolečkových bruslích              (Flemr, 2007, s. 25–26).                 Sport jako pohybová aktivita či atraktivní divácká podívaná se stává nedílnou              součástí statusových charakteristik soudobého jedince a zaujímá nepřehlédnutel-              né místo v socializačním, výchovném i vzdělávacím procesu v naší kulturní sféře. Sys-              tematické a  poučené sledování jeho symptomatických sociologických problémů              pak přispívá i k poučenějšímu přístupu k realitě světa, jehož jsme součástí a ve kte-              rém sport jako významný sociálně-kulturní fenomén hraje sílící, nezastupitelnou              roli.","32  |               5  Socializace: vrcholový sport versus rekreační sport                         Do našich úvah o vztahu sportu a socializace nutno zahrnout i skutečnost, že různé              sportovní oblasti a  disciplíny a  různé typy motivace a  míry usilování přinášejí              i odlišné zkušenosti, a tím i odlišné dopady na život sportujících jedinců. Jistě lze              souhlasit s konstatováním, že to, s čím se setkáváme u výkonnostního vrcholového              sportu (power and performance model), je zpravidla zcela odlišné od situace v ob-              lasti neorganizovaného, zájmového rekreačního sportu (pleasure and participation              model). Bude proto užitečné si tyto dvě sféry sportu blíže specifikovat, a to tím spíše,              že v současnosti se v mnoha zemích zároveň jedná o dvě organizačně odlišné a svojí              povahou specifické formy sportu, a tedy i o dvě různé úrovně sportu, které rozdíl-              ným způsobem utvářejí vztah rodičů a dětí, pokud jde o sportovní motivaci. V tomto              ohledu lze na základě analýz relevantní literatury konstatovat, že:                   Výkonnostní vrcholový sport                 •  Zdůrazňuje  sílu,  rychlost,  ovládnutí  protivníka,  posouvání  hranic  lidských                   možností, nezměrné úsilí o vítězství a mistrovský titul.                 •  Je založen na ideji, že sportovní mistrovství je výsledkem úspěchu v soutěži a je                   ho dosahováno oddaností tvrdé, systematické sportovní přípravě, pro niž je sa-                   mozřejmá ochota k oběti a bolesti a ochota zříci se důsledné ochrany vlastního                   zdraví a budování duševní pohody.                 •  Klade důraz  na  dosahování  rekordních výkonů, vymezuje lidské tělo nikoli                   jako cíl, nýbrž jako prostředek sportovní činnosti, přičemž využívá technologie                   jeho kontroly a monitorování.                 •  Praktikuje výběr fyzicky nejzdatnějších a sportovně nejúspěšnějších jedinců,                   kteří získávají výsadní postavení.                 •  Vytváří  a  udržuje  hierarchické  autoritativní  struktury,  v  jejichž  rámci  jsou                   sportovci podřízeni trenérům a trenéři dále zodpovědní vlastníkům a správ-                   cům sportovních klubů.                 •  Pěstuje  nezřídka  účelový  antagonistický  myšlenkový  princip,  podle  kterého                   jsou sportovní soupeři chápáni jako nepřátelé (Coakley, 2001, s. 85–110).                  Je přirozené, že takto vymezené charakteristiky se v souladu s povahou jednotli-              vých sportů proměňují. Výkonnostní sport je v mnoha zemích považován za „míru              věcí“ a kritérium sportu obecně, zejména v době velkého vlivu komunikačních pro-              středků, šířících zábavní produkty masové kultury. Tento přístup však vyvolává i ne-              souhlasnou odezvu, a to především mezi lidmi, kteří rozvíjejí sportovní činnosti","5   SOCIALIZ A CE :  VRCHOLO VÝ  SPOR T  VERSUS  REKREA ČNÍ  SPOR T   |  33                na základě širokého spektra jiných hodnot a zkušeností, kteří se věnují zájmovému              či, jak uvidíme, nověji v řadě případů, alternativnímu sportu.                 Vrcholový sport má nesporně významný dopad na sport v obecné rovině. K jeho              negativním důsledkům se správně řadí, že „odvádí masy lidí od aktivního sporto-              vání tím, že jim nabízí pasivní podívanou diváckého sportu“. To může vést k absen-              ci pravidelných pohybových aktivit s jejich blahodárným vlivem na život a zdraví,              zároveň však sledování sportovních přenosů může nabízet také pozitivní impulzy              k aktivnímu přístupu k vlastnímu zdraví a fyzické kondici (Krawczyk, 2004, s. 96).                 Zejména studující mládež oceňuje na vrcholovém výkonnostním sportu jeho pří-              nosy pro rozvoj morálně volních vlastností, vysokou kondiční připravenost, mož-              nost vysokých finančních výdělků a také jedinečnost kolektivních zážitků. Mladí              lidé si však plně uvědomují i hlavní negativa – zdravotní problémy, jednostranné ži-              votní zaměření, problémy spojené se socializací po ukončení sportovní kariéry, zne-              užívání dopingu, korupci, násilí na stadionech (Sekot, 2006, 2008).                 Sílící racionalizace výkonnostního a zejména vrcholového elitního sportu je vý-              razně ovlivňována moderními sofistikovanými metodami tréninku. Přitom z hledis-              ka socializačních souvislostí stále platí, že sportovní trénink je interaktivní, sociální              praxe, založená z velké části i na sociálních kompetencích: „Umění koučingu spo-              čívá ve schopnosti přiměřeného odhadu konkrétní situace, posouzení lidí a naleze-              ní správného přístupu k nim; schopnost jednat s lidmi patří k těm nejnáročnějším              činnostem.“ (Jones et al., 2011, s. 4). Stejný autor přitom také správně připomíná              nezbytnost sociologických znalostí v trenérské a manažerské práci: „… když trenér              stojí před úkolem řešit špatný výkon svého svěřence, nestačí jít zjednodušující ces-              tou lineárního odhalování příčin fyzického selhání, ale je nutno vzít v úvahu i šir-              ší sociologické faktory“ (Jones et al., 2011, s. 35). Zdůrazňuje se tak skutečnost, že              výkonnostní sportovec není „entita  nezávislá  na  vnějším světě“, nýbrž osobnost,              formovaná širokým spektrem sociálních interakcí, jež přinášejí řadu nepredikova-              telných problémů, které přímo či zprostředkovaně ovlivňují jeho motivaci a výkon.              V této souvislosti se připomínají i sociologické koncepty jako sociální kapitál, mo-              censký systém či dominantní kultura (Bourdieu, 1993; Huizinga, 1950). Sportovní              koučing tedy spočívá i ve schopnosti zhodnotit sociální kapitál talentu, vůle, mate-              riálního prostředí a tréninkových metod, generujících sportovní úspěch. Tento so-              ciální kapitál spoluutvářejí trenéři dlouhodobou spoluprací se sportovci. Koučování              jakožto interakce trenéra, atleta a sociálního prostředí se stává novou formou for-              málně legitimního profesionálního postavení, která reaguje na existující možnosti              profesních kariér a společenského uznání. Trenér a sportovec tvoří unikátní dvojici              v rozhodování (decision makers), budující svůj kariérní vztah na interních dispozi-              cích a externích příležitostech (Sekot, 2007). Jak si ukážeme dále, do tohoto vztahu              vstupují v rovině „sportovně socializačního trojúhelníku“ zpravidla očekávání, aspira-              ce a autorita rodičů a trenérů.                 Socializační aspekty aktivního sportování se nepochybně výrazně projevují              i schopností reagovat na mimořádné okolnosti a situace právě na půdě výkonnostního","34  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                sportu. V tomto kontextu se zpravidla zmiňují emoce a schopnost vyrovnat se s trau-              matizujícími situacemi vrcholového sportovního klání (Thatcher et al., 2012). V pří-              padě posledně jmenované schopnosti jde o charakteristickou součást vrcholového              soutěžního sportu, kdy sportovci čelí výzvám, úspěchům či prohrám zejména v tak              mimořádně náročných profesionálních sportovních soutěžích, jako je kupř. Tour de              France, Formule 1 či olympijské klání atletů nebo gymnastů. Schopnost vyrovnat se              s mimořádnými situacemi sportovního soutěžení má zejména v souvislosti s využí-              váním racionálních metod sportovní přípravy podobu časově a situačně promyšle-              ných strategických modelů. Jde o komplexní přístup k mimořádným situacím, které              vyžadují spolupráci sportovce, trenéra, kouče či sportovního psychologa. V tom-              to kontextu je velmi důležitá emoční sféra a umění sportovce vyrovnat se s opaku-              jícími se emocionálně velmi náročnými mimořádnými situacemi, stejně jako jeho              schopnost překonávat traumata. Svoji roli zde hrají tzv. normativní stresory, které              tvoří běžnou součást atletické kariéry a mohou působit jako motivace (touha stát se              členem olympijské reprezentace), a tzv. antinormativní stresory, jež působí zejmé-              na v neočekávaných situacích (ukončení kariéry následkem úrazu či dopingového              skandálu).                 Způsob, jakým se sportovec dokáže vyrovnat s emocionální zátěží, může být pro              jeho výkon rozhodující: „Na půdě elitního sportu je mnoho fyzicky zdatných a ta-              lentovaných atletů. To, co zpravidla odlišuje vítěze od poražených, je právě psy-              chická odolnost, usnadňující udržet soustředěnost i pod tlakem boje o vítězství.“              (Berger, 2008, s. 654). Mezi nejčastější stresory, které na vrcholové sportovce půso-              bí, patří předzápasová příprava (výběr hráčů), nedobrá sportovní příprava, obavy              z mimořádných nároků zápasu, zneklidňující signály z cizího, neznámého prostředí,              neshody s týmovými kolegy, nedostatečná emoční podpora ze strany trenéra, oba-              vy z reakcí cizího publika (Thatcher et al., 2012, s. 204). V případě ukončení spor-              tovní kariéry pak budoucí resocializaci pozitivně ovlivňuje schopnost integrovat se              do nových oblastí životních aktivit, dobrý zdravotní stav, nepoznamenaný sportov-              ními úrazy a zraněními, širší podpora rodiny, přátel či sportovních organizací. Snad              nejvýznamnějším integrujícím emočně stabilizujícím faktorem bývá v tomto přípa-              dě možnost dalšího působení v oblasti sportu v nové pozici jako kupř. trenér, kouč,              rozhodčí, funkcionář, žurnalista (Thatcher et al., 2012, s. 207).                 O síle, s jakou může stres a trauma ve sportovním prostředí působit, svědčí ten-              to povzdech vrcholového sportovce: „Být zraněn je jako ocitnout se v jiném, cizím              těle.“ (Thatcher et al., 2012, s. 236).                  Zájmový rekreační sport                 Kondičně rekreační sport představuje volnočasovou aktivitu, jejíž součástí je kro-              mě fyzického pohybu i pěstování vztahů mezi lidmi a navázání vztahu k prostředí,              v němž aktivita probíhá. Vyznačuje se následujícími charakteristikami:","5   SOCIALIZ A CE :  VRCHOLO VÝ  SPOR T  VERSUS  REKREA ČNÍ  SPOR T   |  35                   •  Důraz je kladen na osobní projev, prožitek, dobrý zdravotní stav, vzájemné po-                   rozumění a podporu spoluhráčů i protihráčů.                 •  Soustředěnost na posilování (nikoli samoúčelnou sílu) jako na výslednici těles-                   ných aktivit, přinášejících radost a pocit duševní a tělesné pohody.                 •  Zúčastnit  se  může  téměř  každý,  rozdílné  fyzické  dovednosti  nejsou  zásadní                   překážkou.                 •  Demokratická rozhodovací struktura je charakterizována kooperací, sdílením                   moci a reciprocitou vztahů trenér – sportovec.                 •  Interpersonální podpora je odvozována od principu soutěže s někým, nikoli                   proti někomu, protihráči nejsou nepřátelé, ale ti, kteří udělují soupeření pova-                   hu vzájemného testování (Coakley, 2001, s. 94–95).                  Volnočasový či zájmový rekreační sport je svojí povahou subsystémem moder-              ního sportu, který zahrnuje všechny druhy sportovních aktivit, jež nemají ambice              zvítězit, vytvořit rekord a získat materiální odměnu. Úspěch na regionální či lokál-              ní úrovni je nejvyšší aspirační úrovní zájmového sportu. Zpravidla však nesměřuje              k žádné úrovni soupeření, vyjma té, která se vztahuje k osobě samotného sportující-              ho jedince. Příkladem může být jogging, cílící k překonání staršího výkonu, cyklotu-              ristika s cílem dosáhnout lepšího kilometrového výkonu než během předchozí jízdy              nebo úsilí o udržení fyzické kondice zejména u starších sportujících. Princip vítězství              či prohry je tak mnohdy – ale spíše nepřímo a neuvědoměle – přítomný i v tomto              primárně nesoutěžním typu sportu.                 Volnočasový sport se oddělil od moderního systému sportu až se vznikem feno-              ménu volného času v průběhu 19. století, a přiřadil se tak k sportovním subsysté-              mům, fungujícím kupř. ve školství, armádě či zdravotnictví. Proto se obecně přijímá              fakt, že to byl právě rekreační volnočasový sport, nikoli vrcholový sport, který inici-              oval diferenciaci systému sportu (Schimank, 2005, s. 18). Volnočasové sportovní ak-              tivity také pomáhají utvářet tak významné a nezastupitelné charakterové vlastnosti,              jako je sebeovládání, schopnost týmové spolupráce, schopnost vcítění se a ochota tvr-              dě pracovat. Přirozeně však existují velké rozdíly v tom, jak rekreační volnočasové              sportovní aktivity ovlivňují systém hodnot jedince. Závisí to samozřejmě na daném              sportovním prostředí: může jít o improvizované fotbalové klání venkovských klu-              ků nebo o návštěvu technicky špičkově vybaveného fit centra. Touha po vítězství či              dobrém výkonu je přítomna i v této formě sportovní aktivity: Vsítit branku, zvítě-              zit nad kondičním soupeřem v přátelském zápase či zvýšit vlastní svalovou kapaci-              tu patří k povaze rekreačního sportu, stejně jako touha po bohatosti a všestrannosti              individuálních aktivit a potřeba relaxace. Zvýšené úsilí o dosažení předem defino-              vaných výsledků kupř. v kondičním cvičení ve fitness centrech může však směřo-              vat k podkopávání autonomie tohoto subsystému moderního sportu již tím, že se              bude stále zřetelněji identifikovat s kompetitivní sportovní orientací. Touha po ví-              tězství pak odlišuje vrcholový a rekreační sport „pouze“ v tom, že v prvním případě              tvoří sportovní úspěch centrální hodnotu životního směřování, zatímco ve druhém","36  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                případě mají sportující i další osobní priority a ambice – zejména profesionální              a rodinné. Bez důležitosti není ani fakt, že účastníci rekreačního sportu jsou – v di-              menzích ekonomické terminologie – nikoli „prodávající“, nýbrž „kupující“ – jsou              konzumenty na trhu sportu. Rekreační kondiční sport tak absorbuje zájemce, kteří              jsou motivováni členstvím ve sportovních či kondičních klubech, a ty, kteří pěstují              sport na individuální bázi. Tím se také mění původní socializační báze rekreačního              sportování. Slábne důraz na zvyšování komunitní sounáležitosti společně sportují-              cích, a naopak sílí tendence uspokojovat individuální potřeby mas lidí, absorbova-              ných diferencovaným systémem světa sportu. Stranou nelze ponechat ani fakt, že              růst organizované členské základny rekreačního sportu posiluje finanční sílu sportu              v obecné rovině, a přispívá tak i k jeho společenské prestiži. Na druhé straně však              může oslabit hodnotové akcenty vítězství typické pro vrcholový sport a hrát důleži-              tou roli v nových vývojových tendencí sportu v obecné rovině.                 K  nejčastěji deklarovaným výhodám rekreačního sportu, zmiňovaným přede-              vším mládeží, obecně patří nezávislost, volnost a časová flexibilita, smysluplná forma              zábavy, relaxace a udržování fyzické kondice; k největším nevýhodám patří finanční              a časová náročnost či možnost zranění.                 Zájmový rekreační sport může mít znaky soutěživosti, ale primárně je zaměřen              na socializačně nesmírně významné pozitivní mezilidské kontakty a na prožitek ra-              dosti během pohybových sportovních aktivit. Obě zmiňované dominantní skupi-              ny sportů však nevyčerpávají paletu sportovních aktivit úplně. Mnohdy dochází              i ke směšování prvků obou uvedených sportovních forem, v čemž se odráží pluralita              názorů na poslání sportu. Je pochopitelné, že obě formy sportování se jak mírou ak-              tivního zapojení, tak svým hodnotovým působením podílejí na socializačních pro-              cesech nestejnou měrou.                 V zásadě můžeme shrnout, že vrcholový sport je zpravidla vytržen z běžného so-              ciálního kontextu,  zatímco  volnočasový rekreační sport je v  něm hluboce zakotven.              Při konfrontaci obou těchto dominantních forem sportu může dojít i ke ztrátě smy-              slu pro adekvátní chápání poslání sportu, což může vést i k ohrožení jeho další              existence.","|  37               6  K problematice pohybové motivace                         Moderní věda a životní praxe dokládají stěžejní význam motivace všude tam, kde              je třeba vytvořit předpoklady pro začlenění trvalejších hodnot do chování a života              jedince. Za motivaci je považován souhrn vnitřních a vnějších faktorů, aktivizují-              cích lidské chování a prožívání a směřujících k dosahování výsledků (Průcha, Wal-              terová \& Mareš, 2008, s. 127). Přitom k nejdůležitějším motivům patří potřeby jako              materiální či duchovní objekty vyvolávané pocity nedostatku, a to i na úrovní fy-              zického a sociálního bytí. Pokud jde o pohyb, motivace reflektuje skutečnost, že ze-              jména děti předškolního věku a děti na pomezí mladšího a staršího školního věku              mají silnou vnitřní potřebu pohybu. Zároveň však kulturní rámec sedavé společnosti              v řadě ohledů nedává dětem možnost kvůli dennímu režimu, životnímu stylu rodiny              a celkovému hodnotovému ukotvení společnosti tuto potřebu pohybu dostatečně              naplnit. Nedostatek prostoru pro přirozený pohyb, harmonicky rozvíjející osobnost,              agresivní nabídka konzumních a pasivních forem trávení volného času či pasivní              životní styl a hodnotově nepodnětné prostředí mohou již od dětství vést k útlumu              pohybových aktivit, nedostatečnému rozvoji tělesné zdatnosti, oslabení pohybové-              ho aparátu a nevyváženému energetickému příjmu a výdeji. Výsledkem je nadváha              a obezita se všemi průvodními zdravotními konsekvencemi a sociálními omezení-              mi. Zde nelze opomenout skutečnost, že „nedostatek peněz v rodině je dětmi růz-              ných škol vnímán jako důvod k neúčasti na cvičení“, a stejně empiricky podložené              zjištění o „klesající účasti na mimoškolních pohybových aktivitách u dětí na 2. stup-              ni ZŠ s jejich rostoucím věkem“ (Mužík \& Vlček et al. 2010, s. 129, 135).                 Nejen v české, ale i ve světové společenskovědní odborné literatuře existuje pře-              kvapivě málo výzkumně podložených informací o motivaci dětí a mládeže ke sportu.              V této souvislosti považujeme za přínosnou výše citovanou kolektivní práci vy-              danou Masarykovou univerzitou, která se zaměřuje na klíčové téma pohybových              aktivit dětí a mládeže (Mužík \& Vlček et al., 2010). Je nutno připomenout obec-              nou pravdu, že lidé se liší nejen tím, jak žijí, co dělají a jaké úkoly řeší, ale navíc              i způsobem, jak provádějí konkrétní činnosti. Vnitřní determinanty individuálního              způsobu přípravy a uskutečňování lidské činnosti jsou výrazem volních procesů. Bio-              logické, psychologické a sociální determinanty pak dotvářejí celkovou motivační              strukturu, a to i v případě pohybových aktivit sportovní povahy. Máme tak před se-              bou široké spektrum motivů, které v hrubých rysech aktualizují:                 1. potřeby pohybu,                 2. zdravotní prevenci,                 3. individuální seberealizaci.","38  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Je přirozené, že vliv těchto motivů se v závislosti na věku, pohlaví, sociálním po-              zadí jedince a formě sportu mění. Pokud jde o směřování k trvalejším změnám              v životním stylu, k nimž jsou motivováni spíše dospělí jedinci, můžeme hovořit              o významné zdravotní funkci sportu. Pro mládež je typická spíše přirozená potřeba              pohybu a snaha zlepšit vlastní tělesnou výkonnost. U vrcholového výkonnostního              sportu pak nejčastěji běží o motiv vyhraňující se či vyhraněné individuální seberea-              lizace (Minaříková, 1998, s. 96–100).                 Role motivace ve vývoji osobnosti nabývá přirozeně zvláštního významu zejména              v období socializace, kdy se jedinec nachází pod intenzivním výchovně-vzděláva-              cím vlivem svého okolí a kdy se buduje svět hodnot a z něho odvozovaná struktu-              ra preferovaných činností, v jejímž rámci tvoří sportovní aktivity nezastupitelnou              součást všestranného osobnostního rozvoje. Aktivita lidského subjektu se projevuje              v konkrétní činnosti, která na základě jejích objektivních podmínek a v pevné vaz-              bě na vnitřní pohnutky formuje motivační jednání. Z toho vyplývá, že problema-              tiku motivace je třeba zkoumat jako výzkumný komplex jednoty vztahů kategorie              činnosti a kategorie osobnosti. Zaměření každé osobnosti přitom vychází z dynami-              ky uspokojování jejích individuálních potřeb a z vnitřně zakotvených aktivit, které              směřují k dominantním zájmům, posilujícím vztahy k vnějšímu prostředí. Motivace              tak spolu s dalšími faktory včetně významného stimulačního působení věku sehrává              důležitou úlohu v regulaci činnosti jedince.                 Hledisko motivačních činitelů sportovní orientace mládeže je tématem některých              dílčích šetření, umožňujících získat pomocí dotazníkové techniky alespoň rámco-              vou představu o důvodech sportování. Výzkum uskutečněný na českých a sloven-              ských základních a středních školách koncem devadesátých let zjistil, že nejčastější              motiv, proč děti sportují –  radost ze soutěžení –,  ztrácí s  rostoucím věkem žáků              na důležitosti a do popředí se dostávají rekreačně sportovní motivy (Havlíček, 1997,              s. 39–40).                 Výzkum hodnotové orientace studentů FTVŠ UK Bratislava prokázal, že vrcho-              loví sportovci vedle obecně dominantní hodnoty zdraví akcentují hned na druhém              místě radost z  pohybu, zatímco u  výkonnostních sportovců tato hodnota zaují-              má „až“ čtvrté místo, u rekreačně sportujících klesla na místo osmé (za hodnotami              zdraví, štěstí, lásky, přátelství, vzdělání, rodiny a peněz). Je tedy zřejmé (a přirozené),              že sportovně pohybové aktivity v hodnotovém systému u studentů sportovních fa-              kult reflektují svoji úroveň a zaměřenost (Alexyová, 2005, s. 19–20).                 Výkonnostní ambice jsou pochopitelně silným motivačním faktorem u výkon-              nostních sportovců, zejména u chlapců. Sportování je motivováno také úsilím zvy-              šovat fyzickou kondici, a to v rostoucí míře zejména u rekreačně sportujících hochů              a dále také mezi výkonnostně sportujícími dívkami, které motivuje i možnost zfor-              movat si pěknou postavu. Přední místo mezi motivy ke sportování zaujímá i radost              z pohybu, avšak s rostoucím věkem se postupně stává silnějším motiv upevňová-              ní zdraví. Preference relaxačních účinků sportu jako významné hodnoty se s vě-              kem zvyšuje, a to bez ohledu na formu sportovního zaměření. Dalším motivem","6   K   PROBLEM ATICE  POHYBO VÉ  MO TIVA CE   |  39                ke sportování, který však s věkem mládeže postupně slábne, je možnost navázat              přátelství.                 Specifické místo při zkoumání motivačních faktorů sportovních aktivit mláde-              že patří otázce významu a kreditu školní tělesné výchovy. Právě ona by měla jedince              účinně motivovat k celoživotní sportovní aktivitě. Míra její obliby souvisí i s mimo-              školní tělovýchovnou a sportovní angažovaností mládeže. Už z celé dnešní filozofie              fungování soudobého sportu vyplývá, že učitelé tělesné výchovy se mnohdy orien-              tují spíše na motoricky vyspělé žáky bez výraznějšího zájmu získat pro sportovní              aktivity pohybově méně disponované jedince. Trenér je tedy z hlediska motivačních              činitelů hodnocen pozitivně spíše u výkonnostně, respektive rekreačně sportovně              aktivních chlapců (Medeková, 1999, s. 65–84). Pozoruhodná analýza úlohy pohybu              a zdraví v kurikulu tělesné výchovy v České republice a v zahraničí došla k příznivé-              mu závěru, že v ČR, Německu a USA je patrný odklon od sportovních dovedností,              od jednostranné orientace na výkon směrem k důrazu na osobní uspokojení, radost              z pohybu, prožitek a seberealizaci žáků (Mužík \& Vlček, 2010, s. 47–56). Zájem se              tak přesouvá od tradiční podpory sportovních dovedností směrem k rozvoji tělesné              kondice, zdatnosti a zodpovědného udržování lidského zdraví. Společným jmeno-              vatelem tohoto snažení je celoživotní kladný vztah k fyzickému pohybu a aktivnímu              přístupu k životu. Správně se v této souvislosti aktuálně připomíná potřeba motivo-              vat učitele tělesné výchovy k tomu, aby se ve svých hodinách více věnovali podpoře              zdraví kompenzačními cvičeními za účelem prevence oslabení podpůrně pohybo-              vého systému a kondičnímu cvičení pro optimální rozvoj tělesné zdatnosti. Vzdor              tomuto trendu studenti středních škol zpravidla stále deklarují, že jsou v tělesné              výchově nejvíce hodnoceni za  sportovní výkony (zejména ze sportovních her,              atletiky a gymnastiky), zatímco dovednostem jako kondiční příprava, která je zá-              kladem zdravotně orientované zdatnosti, nebývá věnována odpovídající pozornost              (Mužík \& Vlček, 2010, s. 75).                 Současné diskuze o významu, povaze a směřování školní tělesné výchovy tak uka-              zují na ambivalentní hodnocení tohoto předmětu ze strany žáků a studentů. Zdá              se, že chybí důsledné uplatňování individuálního přístupu ke cvičencům v soula-              du s jejich dispozicemi, zájmy a mírou osobního zaujetí pro sportovní aktivity. Hle-              disko utváření volních vlastností zde má směřovat k trvalosti motivů, svědomitosti              a schopnosti vzdorovat překážkám, k vědomí zodpovědnosti, pěstování spolehli-              vosti, vytrvalosti, sebekritičnosti, přesnosti, zásadovosti a sebeovládání (Labudová,              2000).                 Diskuze o pěstování sportovní motivace prostřednictvím diferencované školní              tělesné výchovy má tři základní pilíře:                 •  Šťastného člověka, který není poražen v soutěži, ale je obdarován požitkem                   z pohybu a komunikace v pohybu.                 •  Zdraví člověka jako praktické vyústění pohybových aktivit.                 •  Každodenní potřeba pohybu jako součást šťastného a radostného prožívání ži-                   vota (Mužík, 1993, s. 48–51).","40  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Význam školní tělesné výchovy jako motivačního faktoru utváření celoživotní              pohybové sportovní aktivity je pevně svázán s širší a obecnější otázkou změn ži-              votního stylu na počátku třetího tisíciletí. Životním stylem rozumíme specifický typ              chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, způso-              by chování, zvyky a sklony.                 Význam sportu v životě člověka včetně školní tělesné výchovy je velkým tématem              současných i budoucích kinantropologických studií. Jsme totiž svědky osobnostně              nesmírně stimulujících posunů a proměn v životním stylu soudobého člověka, ale              čelíme i změnám ve vyživovacích zvyklostech, zhoršování životního prostředí, změ-              nám v povaze práce a proměnám hodnotových orientací.                 V tělesné výchově dominuje formativní a vzdělávací zaměření, zajišťující pro-              střednictvím tělesných cvičení fyzický, psychický a sociální rozvoj jakožto předpo-              klad pro seberealizaci. Tělocvičná rekreace působí svým regenerativním zaměřením              ve volném čase na kompenzaci negativních vlivů soudobé společnosti, orientované              na výkon a nesoucí s sebou řadu zdravotně destruktivních stresorů včetně nedo-              statku pohybu. Pokud oblast tělocvičné rekreace rozšíříme na pohybovou činnost              vůbec, budeme se pohybovat v oblasti pohybová rekreace. V současné míře je před-              mětem zvýšeného zájmu v akademickém prostředí disciplína zvané rekreologie, jež              se zabývá teoretickými aspekty rekreace a volného času, a přesahuje tak i rámec              kinantropologie (Jirásek, 2001, s. 71).","|  41               7  Sport a mládež: sociologické souvislosti                         Zájem rodiny, sousedů, školy, nejbližšího společenství a dokonce národních a mezi-              národních organizací o to, proč, kdy a jak se děti a mládež věnují sportu, je pochopi-              telný, neboť je spjatý s otázkou socializačních účinků sportu. Sociologie se mnohdy              zajímá o praktické dopady různých sportovních programů pro mládež. Zejména              v poválečném období si právě rodiče, trenéři a programoví pracovníci uvědomovali              význam sportu pro všestranný a zdravý vývoj jedince. Sociologie tak stojí před su-              mou aktuálních témat, která se vztahují zejména k otázkám:                 •  vzniku  a  vývoje  školní  tělesné  výchovy  a  organizovaného  mládežnického                   sportu,                 •  základních trendů soudobého sportu mládeže,                 •  rozdílů  mezi  neformálním  sportem  a  sportovními  aktivitami  řízenými                   dospělými,                 •  připravenosti mládeže na aktivní organizovaný soutěžní sport,                 •  souvislostí  dynamiky  rodinných  vztahů  v  kontextu  organizovaného  sportu                   mládeže,                 •  dopadu sociálních faktorů na sportovní zkušenost mládeže.                  Je pochopitelné, že míra organizovanosti sportovní činnosti je v případě mládeže,              a tím více dětí, velmi významná. Vyjadřuje míru spontaneity, odráží specifické vzta-              hy mládeže a dospělých a vypovídá o úrovni různých organizačních forem sportu              mládeže. Tím také reflektuje celkové postavení sportu v dané společnosti. Termín              mládež  označuje  v  sociologii  více  méně  nepřesně  vymezenou  věkovou  skupinu              nebo sociální kategorii, definovanou specifickými biologickými, psychologickými              a sociálními znaky. Věk přitom tvoří jednu ze dvou základních charakteristik každé              populace, a je tudíž významným indikátorem demografické struktury společnos-              ti a jeden z hlavních identifikačních znaků a výběrových a třídicích kritérií socio-              logického výzkumu. Příslušníky mládeže spojuje obdobný životní cyklus nazývaný              mládí. Jde o období lidského života, charakterizované sledem podstatných životních              změn a událostí, které zahrnuje všechny klíčové body socializačního procesu jed-              notlivce, postupné přebírání rolí nových i opouštění rolí starých. Věkově i sociálně              jde o skupinu jedinců mezi dětmi a dospělými, která má své specifické zájmy, aspi-              race, postoje, společenské postavení a svoji prestiž. Zvláštním rysem statusu mládeže              je skutečnost, že se nachází ve stadiu neúplné nebo odložené ekonomické aktivi-              ty a profesionální přípravy a že mládež je sociálně a ekonomicky závislá na „svě-              tě dospělých“. V této souvislosti se připomíná koncept „kultura mládeže“, který byl","42  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                klasickou sociologií z pera K. Mannhaima chápán jako generačně odlišný a poten-              ciálně konfliktní životní styl mládeže, jako výraz sounáležitosti vrstevníků a jejich              vzájemné závislosti a zvláštních podmínek života.                 Problematika historického vývoje mládežnického sportu je v naší kulturní sféře              silně spjata s historií zavádění školní tělesné výchovy. Tělesná výchova je, jak ještě              zdůrazníme, významově a konceptuálně provázána se základními funkcemi tělesné              kultury ve smyslu uspokojování a kultivace přirozených potřeb pohybu, obnovová-              ní fyzických a psychických sil a kompenzací jednostrannosti každodenního života              a vedle zdravotních a léčebných účinků posiluje regeneraci pracovní síly, umocňu-              je pozitivní socializační účinky a upevňuje celkovou osobní adaptabilitu (Čechák \&              Linhart, 1986; Hodaň, 2001).                 Dějiny zavádění tělesné výchovy na školách mají na území našich historických              zemí dlouhou a v jistém smyslu pohnutou historii. S jistou hrdou nostalgií může-              me připomenout, že tímto tématem se byť okrajově zabýval i J. A. Komenský. Až              doba kolem poloviny 19. století však znamenala postupné doceňování významu              zdravého pohybu pro všestranný rozvoj osobnosti dětí i dospělých (Lasovský, 1999,              s. 33–34).                 Skutečná pevná pravidla pro výuku povinné tělesné výchovy na školách u nás              byla zavedena až se vznikem samostatné Československé republiky po roce 1918.              Demokratický duch samostatné Československé republiky přinesl i důraz na huma-              nizaci školních tělovýchovných aktivit. K jejich masovému rozšíření přispěl i rozvoj              hromadných tělovýchovných vystoupení a šířící se popularita zájmového a soutěž-              ního sportu, zejména kolektivních míčových her.                 Zásadní společenské, politické a kulturní změny devadesátých let přinášejí při-              rozeně i změny v přístupu a uskutečňování tělesné výchovy a sportu mezi mláde-              ží. Dochází k potlačení jejího politického a ideologického směřování, a naopak je              kladen důraz na motivační funkce ve smyslu vytváření pozitivního vztahu k pohy-              bovým aktivitám, tělesné výchově a sportu. Cílené pěstování volních vlastností hou-              ževnatosti, samostatnosti a kladného vztahu ke sportovním aktivitám je však nejen              na půdě školy mnohdy oslabováno nedostatečným počtem a kapacitou sportovišť,              jejich zastaralým technickým vybavením, malým objemem hodin školní tělesné vý-              chovy a jejich ne vždy dostatečnou přitažlivostí pro žáky a studenty.                 Existence organizovaného sportu mládeže odráží míru sociálního a kulturního              rozvoje dané společnosti. Jde zejména o proces charakteristický pro dynamiku spo-              lečenských změn, šíření rozvoje vzdělanosti, emancipace žen a praktických aplika-              cí vědeckých poznatků, které přineslo řadě zemí zejména období po druhé světové              válce. Československo, resp. tehdejší Rakousko-Uhersko, patřilo k zemím, které již              ve druhé polovině 19. století rozvíjely za využití řady mezinárodně sdílených tělo-              výchovných metod mezi mládeží zejména tělesná cvičení. Ta byla hromadně prakti-              kována zejména v Sokole či nábožensky orientovaném Orlu (Sekot, 2003, s. 29–56).              Mládež však byla k cvikům posilujícím svalovou kapacitu a pěstujícím sportov-              ní a herní dovednosti podněcována také ve školách. Postupně se rozvíjelo chápání","7   SPOR T  A   MLÁDEŽ :  SOCIOLOGICKÉ  SOUVISLOSTI   |  43                přirozené tělesné výchovy, a byl tak položen základ sportovní soutěživosti v plavání,              lyžování, bruslení, atletice a hrách. Evropská zkušenost je ale v tomto směru zatížena              postupným trendem k nacionálnímu zneužití sportu v Německu, kde měli během              války chlapci a poté i dívky ve zvláštních internátních školách pro nacistickou elitu              týdně čtyřicet hodin tělesné výchovy se soutěžně sportovním zaměřením na plavá-              ní, atletiku, cvičení na nářadích, box, šerm a terénní cvičení vojenského charakteru              (Perúťka et al., 1985, s. 133).                 Spojené státy americké se zapsaly do historie organizovaného sportu mládeže              významným písmem především v padesátých a šedesátých letech, kdy do procesu              sportovní přípravy poprvé masově vstupují rodiče, kteří v programové sportovní              přípravě viděli vhodný nástroj přípravy svých dětí na jejich budoucnost – aby byly              schopny plnohodnotně obstát v celoživotní soutěži o „dobré místo na slunci“. Otco-              vé se stávali trenéry, manažery a klubovými funkcionáři, zatímco matky pečovaly              o čistotu sportovního oblečení, vozily své ratolesti na tréninky a soutěže a připra-              vovaly jim výživné minutky: Synové tak byli vždy připraveni k tréninku a zápasům.              Scéna, která je dnes důvěrně známá i v našem prostředí, zejména z finančně dobře              situovaných rodin.                 Není bez zajímavosti, že stejně jako ve většině zemí světa zájem dívek o sport byl              v USA až do konce šedesátých let více méně ignorován a nepřekračoval hranici vy-              mezenou fandovstvím a tomu, co se v Severní Americe označuje jako „cheerleader“,              tedy programové (dokonce i kostýmově zvýrazněné) aplaudování středoškolské-              mu či vysokoškolskému týmu spolužáků. Situaci zásadně změnil až dynamický roz-              voj ženské emancipace na poli kondičního tréninku a celkově se zvyšující účast žen              v soutěžním sportu.                 Sport dětí a mládeže se však nevyčerpává pouze organizovanými výkonnostní-              mi alternativami. Mnozí rodiče motivují svoje děti k aktivní účasti na nesoutěžním              sportu a také zde působí jako jeho dospělí garanti a organizátoři. Na této platformě              je sledována zejména zdravotní prospěšnost a herní dovednost a v posledních něko-              lika letech pak i snaha rozvíjet zájem o zdravý pohyb cestou alternativních sportů.              Jde zejména o úsilí vymanit se z omezujícího, technicky a organizačně náročného              rámce tradičních výkonnostních sportů a uzpůsobit sportovní aktivity možnostem              a nárokům místa a času.                 Od devadesátých let jsme i u nás kupříkladu svědky velmi unikátní sportovní              subkultury skateboardu a  snowboardu. Hodnotovou zakotvenost této sportovní              orientace snad nejlépe můžeme charakterizovat opět citací z americké scény. Když              byl dvanáctiletý nesoutěžně zaměřený vyznavač snowboardu v roce 1996 sportov-              ním novinářem dotázán, zdali by souhlasil se zařazením jeho oblíbeného sportu              do programu zimních olympijských soutěží, odvětil s dojemně dětskou bezprostřed-              ností: „Chlape, neničte nám radost z jízdy. Ponechte nám bezprostřednost radosti              z pohybu.“ (Coakley, 2001, s. 496). Již ve dvanácti letech si tento spontánně spor-              tující školák uvědomil, že programová zaměřenost na vítězství a odměnu zbavuje              sport fyzicky a psychicky osvěžující radosti z pohybu a že zařazením alternativního","44  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                sportu do programově cílené, organizované činnosti dochází ke ztrátě jeho původ-              ního smyslu a poslání.                 Programová zaměřenost rodičů na sportovní kariéru jejich dětí přináší často řadu              protichůdných důsledků. Když totiž děti kvůli systematickému (či dokonce vícefá-              zovému) každodennímu tréninku tráví většinu času mimo domov, ztrácejí praktic-              ky možnost trávit dostatek času s rodiči. A ironií je, že rodiče tento časový prostor,              nevyhnutelný pro plnohodnotné výchovné působení, mnohdy ještě omezují zvýše-              ným pobytem v zaměstnání, aby získali dostatek prostředků pro financování spor-              tovní přípravy svých dětí. V absurdním koloběhu výchovně socializační kolize tak              proti sobě stojí časově limitující plánovitost denního režimu dítěte a přesčasové pra-              covní vypětí rodičů, zpravidla otce.                 Systematická zaměřenost na výkonnostní sport dětí a mládeže může být vyklá-              dána jako výraz vrcholné péče rodičů o dítě. Z toho by se ovšem dalo myšlenkovou              zkratkou vyvodit, že absence takového hodnotového a volnočasového zaměření je              výrazem nedostatečné rodičovské péče. Rodiny bez náležitého finančního zázemí,              nezbytného pro tento druh sportovního zaměření, pak mohou být zcela zjednodu-              šeně hodnoceny jako nedostatečně pečující o svoji ratolest.                 Sport mládeže se v současné době vyznačuje následujícími obecnými znaky:                 •  Privatizací: Stále větší význam hrají komerční, resp. privátní organizace, a to při                   snižujícím se zájmu veřejných organizací, financovaných z daňových příjmů.                 •  Etikou výkonu: Mládež je motivována na všech úrovních sportu k pěstování                   technických dovedností a k dosahování stále lepších výsledků.                 •  Elitářstvím: Roste počet programově a cíleně na výkon zaměřených tréninko-                   vých zařízení, metod a pomůcek, které jsou využívány ve jménu výchovy stále                   výkonnějších a specializovanějších sportovců, schopných obstát na stále nároč-                   nějších úrovních soutěživosti.                 •  Alternativními důrazy: Zvyšuje se popularita a  masovost tzv. alternativních                   sportů mezi mládeží, které hledá a rozvíjí neorganizované, dospělými nekont-                   rolované a formálně pružně, situačně přizpůsobivé sporty, jako je již zmíněný                   skateboarding, in-line skating, snowboarding, BMX cyklistika, floorball a další                   pohybové aktivity, provozované s ohledem na možnosti a meze daných pod-                   mínek místa a času.                   Tyto základní – v  různém sociálním, kulturním, geografickém a  klimatickém              kontextu různou měrou praktikované trendy (reflektující zároveň i celkovou situaci              na půdě sportu) ovlivňují formy a směrování organizovaného sportu mládeže a cel-              kovou sportovní zkušenost mladé generace obecně. Důraz na výkon je již v rámci              sportovních programů pro mládež, pořádaných a řízených dospělými, rozvíjen pro-              střednictvím organizovaných týmů s trenéry a ligovými soutěžemi. Výkon je zde              měřitelným výstupem a indikátorem kvality sportovní zkušenosti. Zábava a hra-              vost je pak obětována a „nově prožívána“ jako úsilí stát se lepším sportovcem, být              schopen dostát vyšším soutěžním nárokům, být zařazen do náročnější tréninkové","7   SPOR T  A   MLÁDEŽ :  SOCIOLOGICKÉ  SOUVISLOSTI   |  45                skupiny. Ve sportovních klubech se vytvářejí hráčské kategorie podle sportovních              dovedností. V kolektivních sportech se tak můžeme setkat se skupinou „zlatých“,              „stříbrných“ a „bronzových“ hráčů, kteří jsou již tímto zařazením průběžně hod-              noceni z hlediska očekávaného sportovního růstu. Děti jsou v řadě případů rodiči              chápány jako investice do budoucnosti. Racionální přístup rodičů uplatňuje logiku              přímé úměry mezi sportovní přípravou v dětství a lepšími šancemi budoucího vý-              voje, otevřenějšími příležitostmi ke  vzdělání, harmoničtějším sociálním vztahům              a celkovém úspěchu v dospělém životě. Dětství tak v některých případech ztrácí              přirozené charakteristiky věku hravosti, spontaneity a svobody a nabývá spíše for-              my cílené přípravy na životní kariéru sportovce. To do značné míry umocňuje i sa-              motná povaha elitních sportovních tréninkových programů, které se vyznačují stále              vyšší a sofistikovanější úrovní specializace.                 Sport a zejména míčové hry patří k oblíbeným činnostem, či možná přesněji ře-              čeno, socializačním rituálům zejména u  středoškolské mládeže. Pozice mladého              člověka ve sportující skupině vrstevníků je důležitá pro roli, kterou jedinec zaují-              má v širším kontextu utváření sociální pozice, a tvoří tak významný zdroj prestiže,              sympatií, popularity a oblíbenosti. Přitom jsme již naznačili, že socializační význam              sportu se umocňuje zejména ve spojení s ekonomickými, politickými a kulturními              faktory. Sport tak může přispívat k sociální a kulturní stabilitě, stejně jako může pro-              dukovat sociální nerovnost.                 Celý systém sportovní motivace dětí a mládeže by měl přispívat k upevňování              hluboce osobnostně zakořeněné potřeby pohybu v životě každého jedince. Vychází              se přitom ze známého poznatku, že člověk již ze své biologické podstaty potřebuje              jistou pohybovou aktivitu po celý život. Její intenzita je dána mírou připravenosti              organismu naplňovat tuto lidskou přirozenost a je ovlivněna i prostředím, ve kterém              se jedinec pohybuje. Školní tělesná výchova patří mezi emočně přitažlivé předmě-              ty, v nichž dochází k přirozené interakci mezi žáky a kde se vytvářejí osobní vztahy              a propojení mezi jedinci vzájemně i v celé skupině (Charvát, 1993, s. 44–48).                 Naše i  zahraniční výzkumy potvrzují významnou souvislost mezi sportovní              aktivitou dětí a jejich rodičů (Coakley, Havlíček, Labudová, Medeková, Mužík, Ry-              checký, Zuzková aj.). Přitom se shodně připomíná potřeba pohybu, která by u dětí              měla být záměrně a systematicky pěstována. Nepřekvapuje, že chlapce v tomto ohle-              du ovlivňují spíše otcové a dívky naopak spíše matky (Coakley, 2001; Medeková,              1997). U chlapců lze s věkem zaznamenat ontogeneticky přirozený a socializačně              významný pokles vlivu rodiny a sílící působení skupiny vrstevníků. K tomu přistu-              puje i rostoucí vliv životních vzorů – zde jsou míněni vynikající sportovci (či trené-              ři). Důležité přitom je, že tyto autority mohou posílit vlastní rozhodnutí zapojit se              aktivně do sportovní činnosti i na výkonnostní úrovni. Dívky přitom častěji sdílejí              názory svých vrstevníků a s postupujícím věkem se samostatně rozhodují i o účas-              ti na sportovních aktivitách. K důležitým zjištěním patří i skutečnost, že angažova-              nost chlapců v organizovaném výkonnostním sportu výrazně koreluje se sportovní              aktivitou obou rodičů; v souladu s logikou věci je těsněji odvozována od sportovní","46  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                aktivity otce. Soubor nesportujících dětí naopak přirozeně vykazuje největší výskyt              nesportujících otců i matek (Medeková, 1997, s. 60–75).                 Je přirozené, že již z čistě ontogenetického hlediska mají děti předškolního věku              největší zájem o aktivity sdílené společně s rodiči či alespoň pod dohledem rodi-              čů. Na prvním místě dětských preferencí stojí zájem o hračky, práci se stavebnicemi,              pohádky, kreslení a modelování, sledování televize a poslech rozhlasu. Ze sportov-              ních aktivit přitahuje největší zájem předškolních dětí jízda na kole a nověji i ko-              lečkové brusle, míčové hry a vůbec pobyt venku: na hřišti, v parku, v lese. Otcové              doporučují svým dětem plavání, cyklistiku, chůzi, běh. Pro mnohé je však ke škodě              věci synonymem sportu pouhé sportovní diváctví. Matky se stávají sportovní au-              toritou pro své děti spíše v cykloturistice, turistice, badmintonu, aerobiku a cvičení              ve fitness centrech (Zuzková, 2000). Ze stejného zdroje se však dovídáme, že sloven-              ští školáci upřednostňují sportovní činnost v organizovaném kolektivu před indivi-              duálně provozovaným sportem a sportovní aktivity v rodinném kruhu s věkem              školáků silně slábnou.                 Dynamika sportování v rodinném prostředí je v zásadě stimulována dvěma ča-              sově proměnlivými faktory. Předně se sportovní aktivity provádějí nepravidelně,              v závislosti na sezónnosti a dále i na rytmu týdne. Rodiče se totiž dětem věnují              zejména během víkendu a při pobytech v přírodě na společné rodinné dovolené              v době školních prázdnin, případně při kratším zimním pobytu na horách. Pokud              jde o sportování v jednotlivých fázích životního cyklu mládeže, je alarmující, že              v mezinárodním měřítku dochází k poklesu účasti na sportovních aktivitách při              vstupu do věku teenagerů, tedy po třináctém roku věku. Jde o životní období, kdy              se teenager přirozeně odpoutává od své názorové závislosti na rodičích a na světě              dospělých vůbec, sílí jeho pocit osobní svébytnosti a mladý člověk si rozšiřuje své              životní obzory a hledá nové autority. Bohužel jde v podmínkách naší konzumně              orientované společnosti často o období hledání a (snadného) nalézání činností spí-              še zábavních a nejen z hlediska fyzických aktivit pasivních. V řadě případů je navíc              pozornost soustředěna na činnosti, které souvisí s plánovanou studijní či profesní              přípravou.                 Čím větší význam přisuzují rodiče sportu, tím silněji děti chápou sport jako hod-              notnou a atraktivní činnost. Navíc je známo, že malé děti získávají svoji první zkuše-              nost se sportovními aktivitami zpravidla právě v rodině. Mnoho rodičů povzbuzuje              své děti, zejména syny, aby se identifikovali s populárními atlety a s vrcholovými              sportovci v těch sportech, kterým je věnována významná pozornost masových mé-              dií. Rodiče umocňují zájem o sport i obdarováváním svých dětí sportovní výbavou              a oblečením. Jsou to také zpravidla opět rodiče, kdo učí své děti házet si s balonem,              bruslit a plavat, doprovází je při prvních pokusech o jízdu na kole. Pravděpodobně              od rodičů se dítě dozvídá, jak se přihlásit na běžecký závod, soutěžit o ceny a do-              sahovat osobních cílů. Ne všechny rodiny a všichni rodiče se však chovají v tomto              ohledu stejně. Dokonce ani děti v jedné rodině nemusejí být v oblasti sportu vede-              ny stejným způsobem.","7   SPOR T  A   MLÁDEŽ :  SOCIOLOGICKÉ  SOUVISLOSTI   |  47                   Jistě připustíme, že děti z rodin s nízkými příjmy či z neúplných rodin nema-              jí zpravidla stejné příležitosti jako děti z dobře situovaných a plně funkčních ro-              din. Vyrůstat jako chudý pravděpodobně znamená, že sportovní výbava je něčím              vzácným a účast na sportovních činnostech bude omezená či přímo nedostupná.              Obecně vzato, dostupnost finančních zdrojů ovlivňuje druh a frekvenci sportov-              ní činnosti jedince zejména v dětství. V souvislosti s tím četné výzkumy potvrzují,              že i rodičovské očekávání týkající se sportovních aktivit dětí závisí na socioekono-              mickém statusu rodiny. Kupříkladu rodiče z amerických dělnických rodin často vidí              ve sportovní činnosti svých dětí jedinečnou (a dokonce i jedinou) šanci na zlepšení              sociálního statusu a získání schopnosti adekvátně reagovat na okolní svět, založený              na soutěživosti a výkonu. Rodiče ze středních tříd na druhé straně nahlížejí na spor-              tovní aktivity svých dětí jako na vhodnou příležitost k osvojování schopnosti tý-              mové spolupráce, kterou lze poté výhodně uplatnit v dalším životě (Coakley, 1987,              s. 112–124).                 Socializační účinky sportu na  děti a  mládež mají nezanedbatelný  společenský              přínos, který přispívá k naplnění požadavku všestrannosti osobnostního vývoje je-              dince v harmonickém souznění s potřebami dané společnosti. Zejména u dětí se              zdůrazňuje prospěšnost rozvíjení všech typů pohybových schopností – rychlosti,              obratnosti, síly, vytrvalosti a pohyblivosti (Došla, 1999).                 Působení sociálního prostředí na formování sportovní orientace mládeže má tedy              s ohledem na uvedené charakteristiky v našich podmínkách zpravidla následující              rysy:                 •  Dobře fungující úplná rodina stojí na čelném místě při vytváření sportovních                   aspirací mládeže.                 •  Prioritní postavení v procesu sportovní motivace má zpravidla otec.                 •  Optimálním věkem počátku systematicky a dlouhodobě pěstované sportovní                   činnosti je věk 8–10 let.                 •  Sportovní aktivity pěstované v rodině je vhodné umocnit přiměřenou spolu-                   prací se sportovním klubem.                 •  Raný věk by měl být obdobím pěstování sportovní všestrannosti, nikoli před-                   časné jednostranné sportovní specializace.                   Přední americký sociolog sportu, již zde mnohokrát citovaný J. Coakley, došel              po mnohaletém výzkumu a na základě vlastní pedagogické praxe k závěru, že k zá-              kladním znakům neformálních her dětí a mládeže patří zájem o následující čtyři              činnosti:                 •  bojovnou akci zaměřenou na získání bodů, skórování,                 •  osobní zapojení do herní akce a sportovního klání,                 •  zkušenost výzvy a herního zápalu (kupříkladu v situaci nerozhodného závěru                   zápasu),                 •  příležitost navázat a prohloubit přátelské vztahy s ostatními hráči či sportující-                   mi (Coakley, 2001, s. 118–119).","48  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Harmonizující účinky sportovního zaujetí tlumí pocity méněcennosti slabších              hráčů a posilují integritu týmové spolupráce. K nejčastěji jmenovaným zdrojům ra-              dosti ze hry mezi americkou školní mládeží patří dobrá trefa, chycení vstřelovaného              míče, výkopy, skórování a další akční projevy, charakteristické pro osobní nasazení              (Coakley, 2001, s. 120).                 Základní charakteristikou organizovaného výkonnostního sportu dětí a  mláde-              že je, že veškeré akce, osobní zapojení a chování je striktně regulováno formálními              pravidly. Jejich fungování zabezpečují dospělí – trenéři, manažeři, rozhodčí, sudí, za-              pisovatelé, časoměřiči a dalších funkcionáři. Přítomnost dospělých tlumí projevy ne-              přátelství mezi soupeřícími týmy a případné hádky či napětí vyplývají spíše z herního              zápalu soutěžících. Fyzické dovednosti a sympatie trenéra tvoří základnu utváření              hráčské autonomie, která je posilována oceňováním respektu k pravidlům hry.                 K základním charakteristikám organizovaného sportu mládeže patří:                 •  zaměřenost na herní pravidla,                 •  specializace herních postavení jednotlivých hráčů,                 •  utváření vztahů s dospělými,                 •  důraz na herní strategii,                 •  motivace vítězit a podat maximální výkon,                 •  touha po co nejlepším hráčském kreditu,                 •  důraz na dodržování principu fair play.                  Pro organizované sportovní programy pro děti je často typický silný zájem do-              spělých na dodržování herních pravidel a strategií. Dospělí podle potřeby pruž-              ně řeší nastalé problémy a také často až s dojemným napětím (zejména ze strany              rodičů) úzkostlivě očekávají výsledky sportovního klání, kterého se účastní jejich              ratolesti.                 Řada problémů se objevuje zejména ve výkonnostním vrcholovém sportu mládeže.              Velkou pozornost a zájem si už před desítkami let získala v této souvislosti doporu-              čení sociologa Petera Donnellyho, jenž nastínil základní trendy budoucího vývoje,              který by měl zahrnovat:                 •  změny v celkové filozofii vrcholového sportu, jeho způsobu práce, pravidlech                   a směřování, změny by měly být zaměřeny na dodržování práv dětí a mládeže                   a hájení jejich zájmů,                 •  vytváření přirozenějšího, méně institucionálně kontrolovaného prostředí, kte-                   ré by podporovalo všestrannost individuálního rozvoje, růstu a  vyspělosti                   (Donnelly, 1993, s. 95–126).                  Hodnota organizovaných sportovních programů pro děti a mládež roste spolu              s tím, do jaké míry překročí tyto aktivity svým pozitivním socializačním dopadem              úzkou platformu sportovní přípravy. Je tedy žádoucí, aby přispívaly i k hledání pev-              ného místa ve světě, přiměřeného sociálního statusu a harmonizaci odpovídajících              sociálních rolí mladých lidí.","|  49               8  Motivace ke sportovním aktivitám u dětí a mládeže                         Pro motivaci dětí a mládeže k provozování sportovně pohybových aktivit je zásad-              ní role rodičů jako klíčových výchovných a hodnototvorných autorit a nezastupitel-              ných „názorových vůdců“ (opinion leaders). Role rodičů je při utváření pozitivního              vztahu k rekreačnímu sportování zpravidla rozhodující v první dekádě života dítěte.              Společné vycházky, aktivní pobyt v přírodě, cyklistické výlety, zimní lyžařské výlety,              asistence při zvládání základů plavání či povzbuzování při kolektivních míčových              hrách – to vše pomáhá utvářet pozitivní vztah dětí ke sportu (Harwood \& Knight,              2016, s. 84–88).                 Všestranně zaměřené výzkumy sportu z několika posledních desetiletí naznaču-              jí rostoucí zájem rodičů o zapojení do sportování dětí a mládeže, a to včetně jejich              angažovanosti ve vztahu mladý sportovec – trenér.                 V oblasti soutěžního výkonnostního sportu bývá zpravidla vztah rodič – dítě              obohacen ještě o působení trenéra, čímž vzniká „sportovní trojúhelník“, tedy vztah              trenér – sportovec – rodič jako přirozený prvek sociálního systému sportu mládeže              (De Knop \& Engstrom, 1996; Skirstad \& Weiss, 1996).                 Tento ne vždy jednoduchý vztah přináší řadu otázek o dalším směřování výkon-              nostního sportu mladých lidí, ale především zásadní otázku o cílech a smyslu spor-              tování dětí a mládeže. Socializačně a výchovně klíčový je zde nepochybně vývoj              fyzicky zdravého a odolného jedince, jenž si osvojuje sportovní dovednosti a pěstu-              je vysokou fyzickou kondici. Z psychologického hlediska je cílem co nejefektivnější              rozvoj vůdcovských dovedností, sebedisciplíny, respektu k autoritám, řádu a pravi-              dlům, zdravé soutěživosti, smyslu pro kolektivní spolupráci, sportovního fair play              chování či přiměřeného sebevědomí. Sport mládeže je navíc jedinečnou arénou pro              pěstování přátelských vztahů a pro budování rozšiřující se sociální sítě. Zapojení ro-              dičů do sportovních aktivit dětí dále ve většině případů utužuje rodinnou soudrž-              nost, budovanou na společné podpoře sportovního směřování nejmladší generace.              Přitom si však zejména rodiče musí vždy uvědomovat, že sport by měl být pro děti              především zdrojem radostných prožitků, nikoli arénou dobývání úspěchů „za kaž-              dou cenu“. Nejrychlejší cestou, jak nechat zplanět radost dětí ze sportování, je nepři-              měřený tlak na výkon a vítězství. Nezřídka ho vyvíjejí rodiče, kteří byli vynikajícími              sportovci nebo své nerealizované sportovní ambice přenášejí sobecky na své po-              tomky. Rodiče, stejně jako trenéři nesmí ztrácet ze zřetele, že mladí sportovci ne-              jsou miniaturními kopiemi dospělých. Jsou to především děti a mají nárok prožívat              sport přiměřeně svému věku a svým schopnostem a zájmům. Jen tak se zvýší šance,              že si děti udrží lásku ke sportu a pravidelnému pohybu po celý život, a to bez ohledu","50  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                na svoji předchozí sportovní výkonnost. Pokud se však sport mladých stane domé-              nou ambiciózních dospělých a jeho hodnota bude odvozována pouze od dosažených              vítězství, bude postupně mizet sdílené potěšení ze sportování a radost z pohybu, což              může u dětí a mládeže vést až k rezignaci na sport. Možnost mladého sportovce spo-              lurozhodovat o míře úsilí, jež vloží do své cesty ke sportovnímu mistrovství, a jeho              hluboce vnitřně prožívaná touha vyniknout je přitom nezastupitelnou součástí vý-              konnostně a socializačně pozitivního prožívání sportu při budování osobního a tý-              mového úspěchu. Popsané prožívání výkonnostního sportu je osobně prospěšné              zejména tehdy, když individuální cíle korespondují s širším motivačním prostředím              (http://www.ncys.org/publications/2008-sports-participation-study.php). Osvojení              si zásady „vítězství neznamená všechno“ je pro mladé sportovce osvěžujícím im-              pulzem tam, kde se razí přístup, že na jakékoli úrovni sportování neexistují „lúzři“;              když je hlavním motivem ke sportu maximum úsilí po dokonalosti, nikoli dosaho-              vání vítězství či rekordů. Tuto filozofii by měli společně sdílet jak trenéři mládeže,              tak jejich rodiče. Je potěšitelné, že mezi nejčastější motivy mladých ke sportování ná-              leží: a/ zábava, b/ snaha zlepšit stávající dovednosti a naučit se novým, c/ vzrušení              a nevšední zážitky, d/ sdílení času s kamarády a navazování nových přátelství, e/ být              úspěšný a vítězit (De Knop et al., 1996). Trenéři a rodiče by měli tyto obecně fungu-              jící motivy brát v úvahu ve svých očekáváních „výstupů“ relevantních sportovních              programů, aby se tak vyvarovali případných nedorozumění, pokud jde o postoje,              motivy a cíle dospělých na jedné straně a mladých sportovců na druhé straně.","|  51               9   Historické ohlédnutí: Česká tradice organizace                  pohybových aktivit a školní tělesné výchovy                       Česká (či přesněji československá) populace byla od druhé poloviny 19. století pozi-              tivně ovlivněna základními hodnotami a praktickou činností tělovýchovného hnutí              Sokol. Sokolské hnutí, jež posilovalo národní sebevědomí a pěstovalo „tělo a ducha“              pravidelným cvičením, poznamenalo historii Čechů a Slováků a přispělo svým pů-              sobením k jejich duchovní obrodě, kulturní emancipaci a boji za národní a státní              nezávislost. Zcela jedinečným způsobem se toto úsilí naplňovalo kombinací tělo-              výchovných aktivit a vzdělávacích a kulturních činností (Hodaň, 2003). Již samotná              sokolská hesla „Paže tuž – vlasti služ“; „Zdraví – síla – krása“; „V lásce a svornosti bu-              dujme dále“; „Spějme dál“; „Braň pravdu“ vypovídají o silně ideové národní orien-              taci. Zejména díky Sokolu je naše tělovýchova známá ve světě jedinečnými maso-              vými vystoupeními. Právě v této souvislosti byla prakticky budována zásada, že tě-              lesná cvičení jsou svým charakterem činností člověku bytostně nejbližší. Tím spíše,              že jsou jednoduchá, snadno realizovatelná a modifikovatelná a navíc dokáží vyvo-              lat silné emoce. Zakladatel Sokola Miroslav Tyrš správně pochopil, že lidé se mohou              vyvíjet jako svobodní, všestranně rozvinutí jedinci, „jestliže dovedou dobře pečovat              o zdraví tělesné, jestliže svá nitra naplní bohatstvím ducha a založí své vzájemné              vztahy i vztah k ostatním národům na mravnosti“ (Bukovský, 1939, s. 5). Spoluza-              kladatel Sokola Jindřich Fügner svým organizačním úsilím deklaroval touhu „vlít              do české krve více železa“ prostřednictvím tělovýchovných aktivit (Tyršová, 1932,              s. 2).                 Z hlediska masové tělovýchovy spočívá význam Sokola především v jeho Vše-              sokolských sletech, které od roku 1882 přiváděly k aktivní pohybové a tělovýchovné              aktivitě široké masy lidí, a položily tak základy naší ve světě jedinečné tradici hro-              madných tělovýchovných vystoupení (Sekot, 2003, s. 49–54). Přitom je však tře-              ba připomenout počáteční specifický vztah Sokola ke sportu (jako kompetitivní,              na vítězství zaměřené fyzické aktivity). Tělesná cvičení byla považována za prostře-              dek budování „zdravého ducha ve zdravém těle“, nikoli za prostředek k dosahování              úspěchu ve fyzickém klání. Soutěživý sport byl považován za neslučitelný s ideou tě-              lesné výchovy. Tento postoj vyjádřil v tehdejší době snad nejvýrazněji jeden z před-              stavitelů Sokola, František Kožíšek, který v sokolském časopise v roce 1882 napsal:              „Sport jde za tím, aby jeden nad druhým v závodě vynikl, aby vítěz na úkor vlastní-              ho zdraví získal odměnu.“ Sportovní kluby Kožíšek kritizuje za to, že „jejich členo-              vé cvičí jednostranně, pouze paže nebo nohy, aby ukojili sobeckou ctižádost, získali              vítězství či lesklou dekoraci“, zatímco tělocvičné organizace „ve smyslu antickém              usilují o všestranný, souměrný vývoj těla cestou pěstování síly, služby pro občanský","52  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                život a službu vlasti“ (Perútka et al., 1985, s. 113–114). Sokolové dávali v souladu se              svojí hodnotovou orientací přednost organizovaným výletům do přírody a společ-              ným cvičením před systematickou sportovní přípravou.                 Tradice všesokolských sletů (na nichž se ve třicátých letech 20. století pravidel-              ně shromažďovaly statisíce cvičenců) ve své původní masové a všenárodně kon-              cipované podobě byla násilně ukončena politickým převratem v roce 1948. Další              čtyři desítky let sloužila hromadná tělovýchovná vystoupení v podobě Spartakiád              povýtce politickým a ideologickým účelům (Sekot, 2003, s. 54–56). Představa ma-              sových tělovýchovných vystoupení naráží dnes na tvrdou hráz dynamiky tržní spo-              lečnosti a vypjatého individualismu; přitom však nelze popřít, že společně sdílená              radost z pohybu byla pro mnohé nezapomenutelnou zkušeností, přesahující rámec              každodennosti. Navíc je stálou připomínkou dnes stále více zdůrazňovaného im-              perativu dobrovolnosti a zapálenosti pro tělesnou kulturu a sportovně pohybové              aktivity.                 Problematika historického vývoje masového sportování je v naší kultuře silně              propojena s historií zavádění školní tělesné výchovy. Tělesná výchova je významově              a konceptuálně provázána se základními funkcemi tělesné kultury ve smyslu uspo-              kojování a kultivace přirozené potřeby pohybu, obnovování fyzických a psychic-              kých sil a  kompenzací jednostrannosti každodenního života.  Vedle zdravotních              a léčebných účinků napomáhá regeneraci pracovní síly, umocňuje pozitivní sociali-              zační účinky a zvyšuje celkovou osobní adaptabilitu člověka.                 Dějiny zavádění  tělesné výchovy na  školách  mají na  území našich historických              zemí dlouhou a v jistém smyslu pohnutou historii. Již J. A. Komenský kladl na těles-              ný rozvoj dětí velký a v jeho době neobvyklý důraz. Avšak až moderní doba kolem              poloviny 19. století přinesla postupné docenění významu zdravého pohybu pro vše-              stranný rozvoj osobnosti dětí i dospělých (Lasovský, 1999, s. 33–34).                 K prvním zemím zavádějícím do školní výuky tělesnou výchovu patřily v počá-              tečních dekádách 19. století ve středoevropském prostoru tehdy ještě rozdrobené              samostatné německé státy. Čeští národní buditelé se hlásili k prospěšnosti povinné              tělesné výchovy zejména formou propagace národních her a lidových tanců. K prv-              ním významným programovým podporovatelům tělesné výchovy dětí patřil svým              spisem Školka Jan Vlastimír Svoboda. Jiný národně orientovaný učitel, Karel Slavoj              Amerling, ve svém pokusu o reformu našeho základního školství prosazoval kon-              cem čtyřicátých let 19. století i zavádění povinné školní tělesné výchovy. Ve stejné              době vydávají oficiální rakouské úřady Nástin zásad veřejného vyučování v Rakous-              ku, v němž se navrhuje, aby byla tělesná výchova zařazena do učebních programů              národních a středních škol. Nakonec byl v revolučním roce 1848 zaveden do reálek              a gymnázií v Rakousku tělocvik jako nepovinný předmět. Postupně je tak překoná-              ván absolutistický politický názor, spatřující v tělovýchovných aktivitách „zbytečný              luxus“ či „směšné komediantství“.                 Významnou úlohu ve stejné době sehrávali i studenti pražských vysokých škol.              V petici císařovi žádali, aby stát zřizoval na vysokých školách tělocvičné ústavy,","9   HIST ORICKÉ  OHLÉDNUTÍ :  ČESK Á  TR ADICE  ORGANIZ A CE  POHYBO VÝ CH  AKTIVIT   |  53                plavecké bazény a ustavoval na nich speciálně školené učitele. Dále studenti žádali              povolení zakládat tělocvičné spolky, a rozšířit tak tělovýchovné aktivity i mino rá-              mec školské soustavy. Protisměrné působení tzv. Konkordátu však v roce 1855 opě-              tovně podřídilo kontrolu na školách církvi, a tím zbrzdilo zavádění školní tělesné              výchovy. Šíření tělesné výchovy a sportu na školách stálo v cestě i dobově rozšířené              mínění herbartovské pedagogiky, která tělocvik považovala za zručnost nehodnou,              a tudíž nevhodnou pro pěstování na školách. Naopak pozitivně působily univerzitní              přednášky světově proslulého fyziologa Jana Evangelisty Purkyně, který jako objevi-              tel živé buňky zdůrazňoval pozitivní význam tělesných cvičení.                 Postoj rakouských vládních úřadů ke  školnímu předmětu tělesná výchova byl              do  určité míry ovlivněn i  rostoucím dobovým povědomím nízké fyzické úrovně              rakouského vojska. Zčásti i z tohoto důvodu byla rozhodnutím školského zákona              od roku 1869 na nově zřizovaných obecných a měšťanských školách pěstována povin-              ná tělesná výchova. Jednotlivé země monarchie tak po německých školách zaváděly              postupně tělesnou výchovu i na ostatních školách. Ve Slezsku v roce 1875, na Mora-              vě v roce 1876 a konečně v Čechách v roce 1877 (Perúťka et al., 1985, s. 119).                 Zvýšená péče, věnovaná tělesné výchově v Rakousku druhé poloviny 19. stole-              tí, měla zabezpečit lepší přípravu mládeže pro potřeby armády. Proto nepřekvapí,              že největší důraz směřoval, zejména u chlapců, k výchově k poslušnosti a discipli-              novanosti. Byly tak využívány základní prostředky vojenské výchovy včetně záka-              zů a příkazů a používání tělesných trestů. Povinný tělocvik byl zaveden na reálných              gymnáziích (kde studovali téměř výhradně chlapci) v roce 1874 a na klasických              gymnáziích až v roce 1893.                 Postupně vydávané Osnovy výuky tělesné výuky kladly v souladu s německým mo-              delem důraz na pořadová a prostná cvičení na nářadích, zatímco význam sportov-              ních her byl, stejně jako zdravotní aspekt, podceňován. Pro dívky byla na různých              školách a v různých obdobích tělesná výchova, zejména v důsledku negativistických              zásahů ze strany církve, mnohdy pouze nepovinným předmětem. Velké kvalitativní              rozdíly existovaly i mezi výukou ve větších městech a na venkově. První tělocvičny              se totiž začaly budovat pouze ve městech a na venkově nebyla ještě ani hřiště. Vytvo-              ření prvního českého speciálního pedagogicky orientovaného tělovýchovného uči-              liště naši pedagogové prosadili až v roce 1891: Ve dvouletých cyklech organizovaný              Český vzdělávací kurz pro učitelství tělocviku na středních školách byl organizačně za-              členěn na lékařskou fakultu Karlovy univerzity (Perúťka et al., 1985, s. 120).                 Kořeny tělesné výchovy na vysokých školách byly odvozeny od česko-německého              akademického tělocvičného spolku založeného v roce 1847. Ale až v roce 1906 požá-              dal Svaz československého studentstva o zřízení univerzitního tělocvičného ústavu,              jaký byl ve Vídni založen již v roce 1895. Vláda žádosti vyhověla o dva roky pozdě-              ji a prvním českým učitelem tělesné výchovy byl jmenován Antonín Krištof, který byl              také zakladatelem české házené. Po jeho předčasné smrti v roce 1910 převzal jeho              funkci známý sportovní činovník František Smotlacha, který také ve stejném roce              založil vysokoškolskou organizaci Vysokoškolský sport.","54  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Skutečná pevná pravidla pro výuku povinné tělesné výchovy na školách u nás              byla zavedena až se vznikem samostatné Československé republiky po roce 1918.              Agendu školní tělesné výchovy řídilo Ministerstvo školství a národní osvěty, v roce              1920 byl navíc ustaven Poradní výbor tělesné výchovy. Velký vliv na obsahovou ná-              plň a rozhodovací pravomoci získali v této oblasti Sokolové. Demokratický duch              samostatné Československé republiky přinesl i důraz na humanizaci školních tělový-              chovných aktivit. K jejich masovému rozšíření přispěl i zmíněný rozvoj hromadných              tělovýchovných vystoupení a šířící se popularita zájmového a soutěžního sportu, ze-              jména kolektivních míčových her.                 V období druhé světové války tělesná výchova znovu nabyla charakteru branné              výchovy. Tímto duchem byla ke škodě věci prostoupena i po roce 1945 a zejména              pak po komunistickém puči v roce 1948, kdy dochází v souvislosti s dramatickými              společenskými změnami i k významným zásahům do výchovně-vzdělávacího systé-              mu ve všech předmětech. Proto i tělovýchovná a sportovní činnost byla – přiroze-              ně na všech stupních školského systému – prodchnuta výchovou k socialistickému              vlastenectví a proletářskému internacionalismu. Do popředí se dostávaly účelové              ideologické požadavky společnosti, které měl žák plnit pod vedením učitele, vychova-              tele či trenéra. Žák či student se tak stával pouhým odosobněným objektem výchovy,              která dostatečně nezohledňovala jeho individuální předpoklady, zájmy a osobnostní              hodnotové směřování (Labudová, 2000, s. 36–40).                 Zásadní společenské, politické a kulturní změny devadesátých let 20. století přiná-              šejí přirozeně i změny v přístupu k tělesné výchově a sportu mezi mládeží. Dochází              k potlačení jejího politického a ideologického směřování, a naopak je posilován dů-              raz na motivační funkce a vytváření pozitivního vztahu k pohybovým aktivitám, tě-              lesné výchově a sportu. Adekvátnímu sociálnímu, morálnímu a psychickému vývoji              mládeže má napomáhat i oživování původních olympijských idejí v tělovýchovné              a sportovní činnosti. To však často naráží na hodnotové bariéry komerčně fungují-              cího výkonnostního a vrcholového sportu a organizační základny zájmových spor-              tovních aktivit. Cílené pěstování volních vlastností – houževnatosti, samostatnosti              a kladného vztahu ke sportovním aktivitám je tak nejen na půdě školy oslabováno              nedostatečným počtem a kapacitou sportovišť, jejich zastaralým technickým vyba-              vením, malým objemem hodin školní tělesné výchovy a jejich ne vždy dostatečnou              přitažlivostí pro žáky a studenty.                 Současné diskuze o  postavení  tělesné výchovy v  celkovém vzdělávacím proce-              su zahrnují i zkoumání vlivu učitele na vztah žáků k tělesné výchově. Zodpověd-              nost a náročnost poslání učitele je v tomto případě umocňována požadavkem vést              žáky k vytvoření pozitivního vztahu k pohybové aktivitě. Přitom i samotní učitelé si              možná ne vždy dostatečně uvědomují, že přímo či zprostředkovaně ovlivňují zdra-              votní stav žáků, a to nikoli pouze z čistě fyzického hlediska (Chromík, 1993). Sloven-              ský výzkum zjišťoval, jaký názor mají žáci na svého učitele tělesné výchovy a jaká je              souvislost mezi tímto názorem a postojem k samotnému předmětu (Lakóová, 2005,              s. 10–12). Zhruba tři čtvrtiny dotazovaných středoškoláků v rámci tohoto šetření","9   HIST ORICKÉ  OHLÉDNUTÍ :  ČESK Á  TR ADICE  ORGANIZ A CE  POHYBO VÝ CH  AKTIVIT   |  55                deklarovalo lepší vztah k učiteli tělesné výchovy v porovnání s ostatními vyučující-              mi, studenti poukazovali na převládající příjemnou atmosféru při výuce a na reflexi              společných prožitků na sportovních výcvikových kurzech. 73 % studentů je pře-              svědčeno, že učitelé tělesné výchovy usilují ve výuce o vštěpování pozitivního vlivu              sportovních pohybových aktivit jako nedílné součásti plnohodnotného života. Re-              spondenti považují za důležité tyto vlastnosti učitele tělesné výchovy: spravedlnost,              trpělivost, odbornost, přátelský přístup k žákům a schopnost empatie. Naopak jako              krajně nežádoucí vlastnosti vnímají pomstychtivost, náladovost, nespravedlnost,              povýšenost a apatii. Obecně pak jistě platí, že učitelé tělesné výchovy jsou vzhledem              k povaze své práce vystaveni zvýšeným nárokům na vytváření pozitivních interper-              sonálních vztahů, jejichž nedílnou součástí je i schopnost sebereflexe včetně ochoty              ke změně a sebevzdělávání. Nedávný výzkum v polských školách sledoval hierarchii              vzdělávacích cílů učitelů tělesné výchovy a dospěl k závěru, že roste důraz na rozvoj              existenciálních a biotechnologických aspektů sportování, které akcentují rekreač-              ní a zdravotní stránku pohybových aktivit, jež respektují medicínská doporučení              a pěstují fyzickou zdatnost a motorické kompetence. Naopak se snižuje zájem o do-              sahování vysokých sportovních výkonů a je zaznamenán trend přibližování nabídky              sportovně pohybových aktivit pro obě pohlaví (Kultys, 2010, s. 39).                 Výchova k tělocvičným a sportovní aktivitám je dnes považována za neodmyslitel-              nou součást imperativu všestranného socializačního procesu a za cestu k formování              plnohodnotné osobnosti žáků a studentů. Má přispívat k plnění povinností ve ško-              le i mimo její rámec, vést k radosti z pohybu prospěšného zdraví, být východiskem              poznání vlastních volních možností, zdrojem lásky k přírodnímu prostředí, inspirací              k pěstování harmonických mezilidských vztahů. Stále silnější důraz se klade na pěs-              tování sportovních aktivit i ve volném, mimoškolním čase. Pohyb může sloužit jako              prevence proti nudě pouličních part, proti kouření, alkoholovým a drogovým závis-              lostem. Pedagogové tak mají velice nesnadný úkol: diferencovaně vychovávat a vzdě-              lávat, a napomáhat tak harmonickému individuálnímu tělesnému rozvoji. Jde o úkol              o to nesnadnější, že pedagog by měl být svojí vytrvalostí, svědomitostí a rozhodnos-              tí pro své svěřence i osobním příkladem.","56  |               10   Perspektivy zájmu dětí a mládeže                   o sportovní aktivity                       Zajímavý vklad do diskuze o postavení tělesné výchovy a sportu v systému vzdě-              lávání přinášejí i nové informace o možných perspektivách školní tělesné výchovy.              Připomíná se (Frómel, 2001, s. 40), že její životnost se z hlediska motivace opírá ze-              jména o výkonnost (péči o sebe, úspěšnost), zdraví (zdatnost, dobrý pocit), uspoko-              jení (tělesné zkušenosti), vyjádření (estetické hledisko, tvůrčí aktivitu), spolupráci              (družnost, komunikaci) a napětí (dobrodružství, riziko, odvahu). Na stejném mís-              tě se dále zmiňují některé závažné jevy, v nichž se odráží vztah ke školní tělesné              výchově:                 •  S narůstajícím školním věkem se snižuje pohybová aktivita.                 •  Dívky vykazují nižší úroveň pohybových aktivit oproti chlapcům.                 •  S věkem se zhoršuje i struktura pohybové aktivity (týká se to kupříkladu účasti                   na plavání).                 •  Snižuje se podíl organizovaných sportovních aktivit.                 •  Klesá zájem o „celoživotní“ aktivity, jako je chůze, jízda na kole, plavání.                 •  Rozpory mezi přáními, preferencemi, zájmy a inklinacemi a realizovanou škol-                   ní pohybovou aktivitou.                 •  Lpění na tradičních a osvědčených organizačních formách.                 •  Pozitivní efekty individualizace a kreativity a u děvčat i estetizace vyučovacího                   procesu v tělesné výchově.                  Tato nesporně zajímavá zjištění vedou k nutnosti podporovat v praxi následující              tendence budoucího vývoje tělesné výchovy:                 •  od jednostrannosti k alternativnosti a různorodosti,                 •  od centralizace k decentralizaci,                 •  od uzavřenosti a izolace k otevřenosti a přístupnosti,                 •  od statického vzdělávacího systému k dynamickému systému,                 •  od automatičnosti k plasticitě, variabilitě a variantnosti,                 •  od specializace k univerzalitě,                 •  od orientace na učitele k orientaci na žáka,                 •  od „nepřístupů“ a „extrapřístupů“ k „intrapřístupům“,                 •  od třídy ke skupině a dále k jednotlivým žákům,                 •  od sportovních odvětví k pohybové kultuře,                 •  od kognitivní orientace k sociokulturní orientaci,                 •  od akademičnosti k životu, společnosti a přírodě,                 •  od osvojování dovedností k pohybovému jednání,","1 0   PERSPEKTIVY  Z Á JMU  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE    O   SPOR T O VNÍ  AKTIVIT Y   |  57                   •  od přípravy na životní styl k bezprostřednímu ovlivňování životního stylu,                 •  od diferencovaného přístupu k integraci,                 •  od národního ke globálnímu a zpět k regionálnímu,                 •  od jednostranné orientace na výkon k uspokojení, k prožitkovosti, k sebereali-                   zaci (Frömel, 2001, s. 40–41).                  Předchozí výčet, opřený o dlouholetou praxi, představuje promyšlený výměr dal-              šího směřování nejen školní tělesné výchovy, ale i cestu, kterou by se měl ubírat              i sport obecně. Důležitý je zejména důraz na různorodost, otevřenost, variantnost,              univerzalitu, pohybovou kulturu, sociokulturní orientaci, přírodní prostředí,  životní              styl, prožitkovost a seberealizaci. Máme zde před sebou sumu hodnotově hluboce              zakotvených a v praktických činnostech vyjádřených charakteristik, od kterých se              současný vrcholový sport ke škodě věci vzdaluje. Naznačená „cesta k pramenům“ by              jistě znamenala oživení masového rekreačního sportu.                 V poučených diskuzích na téma perspektivy volnočasových pohybových aktivit              mládeže se dnes i u nás stále silněji zdůrazňuje význam nově se utvářejících disci-              plín, jako je pedagogika volného času, výchova ve volném času, výchova v přírodě,              výchova dobrodružstvím. Zážitková pedagogika akcentuje jedinečnost prožitku jako              maximálně koncentrované zkušenosti, osvobozené od vnějšího světa, „nátlaku“ ste-              reotypů každodennosti a povrchnosti poselství masových médií. Je to zkušenost vý-              razně pozitivně motivující a modelující individuální vztah zejména k pohybovým              aktivitám v přirozeném, přírodním, „outdoorovém“ prostředí (Jirásek, 2019).                 Diskuze o nezbytnosti transformačního úsilí v tělesné výchově si přirozeně musí              všímat i některých možných překážek. K těm je možno přičíst celkovou nechuť či              nepřipravenost škol, učitelů a rodičů ke změnám, nekritické, bezhlavé přejímání za-              hraničních modelů, rezignaci na pokles významu školní tělesné výchovy ve vzdě-              lávacím systému (kupříkladu nedostatečný počet hodin tělocviku nebo úvahy              o zrušení tělesné výchovy na vysokých školách) či necitlivé intervence ze strany              správních orgánů.                 K plnějšímu zmapování problematiky školní tělesné výchovy přispívá i úroveň              a praktické uplatnění učitelů tělesné výchovy v naší republice. Dotazníkovým šetře-              ním z let 1997–1998 bylo zjištěno, že z oslovených téměř tří tisíc absolventů pouze              29 % skutečně vykonávalo učitelské povolání. Z těchto výuce tělesné výchovy „věr-              ných“ učitelů 80 % deklarovalo nespokojenost s finančním ohodnocením, která však              byla do značné míry kompenzována uspokojením z pracovního prostředí a mezi-              lidských vztahů (Jansa \& Kocourek et al., 1999, s. 29–43). Ukazuje se vcelku, že řada              absolventů sportovních fakult vnímá studium jako pragmatickou možnost uplat-              nit vysokoškolský diplom kupříkladu ve stále u nás ne zcela jasně vymezené pozici              „manažera“. To jistě není dobrým východiskem pro zvyšování úrovně školní těles-              né výchovy. Bez zajímavosti není ani zjištění, že naši absolventi vysokých sportov-              ních škol při srovnání s německými a ruskými kolegy vykazují vyšší míru kritičnosti              vůči vlastní postavě a vzhledu a ve zvýšené míře kontrolují svoji fyzickou zdatnost,","58  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                zatímco Rusové se zaměřují spíše na svůj vzhled a Němci častěji sledují svůj zdra-              votní stav (Fialová, Mrazek \& Bichovskaja 1999, s. 19–27).                 Přínosná zjištění se týkají i atmosféry ve vyučovací jednotce tělesné výchovy. Ta svo-              jí nepochybnou specifičností a odlišností od ostatních vyučovacích předmětů při-              náší i znaky jisté neukázněnosti a pohodlnosti ve verbálním projevu učitelů. Učitelé              tělesné výchovy používají s vyšší frekvencí slangové a hovorové výrazy, nesprávný              slovosled, jednočlenné věty, nespisovné koncovky a citoslovce. Mnohdy mluví jinak              ve třídě při výuce teoretických naukových předmětů, a jinak v tělocvičně. Verbální              projev učitelů tělesné výchovy nemá tedy vždy očekávané kvality. V této souvislosti              se ukazuje prospěšnost zavedení rétoriky do studijních programů učitelství tělesné              výchovy, a to tím spíše, že zájem o rétoriku se ve všech oblastech společenského ži-              vota stále zvyšuje (Karásková \& Robotová, 2001, s. 138).                 Běžně hovoříme zejména o tom, že žijeme v „sedentary society“, tedy ve společnos-              ti s převahou „sedavých zaměstnání“ či sedavého způsobu života. Navíc i vzhledem              k rostoucím nákladům na zdravotní péči včetně rehabilitace a zdravotní prevence se              zdravý pohybový režim obyvatelstva bude ukazovat jako stále nezbytnější. Zejmé-              na pro mládež však sportovní pohybové aktivity nejsou jen prostředkem upevnění              zdraví a rozvoje tělesné zdatnosti, nýbrž důležitým prostředkem tělesného a dušev-              ního vývoje. O to naléhavější se stává všeobecná kritika, poukazující na nedostateč-              ný rozsah i kvalitu školní sportovní průpravy a zejména pak na její nevyhovující              technické zázemí, což úzce souvisí s nedostatkem finančních prostředků.                 Celý systém sportovní motivace dětí a mládeže by měl přispívat k získávání hlu-              boce osobnostně zakořeněné potřeby pohybu v životě každého jedince. Vychází se              přitom ze známého poznatku, že člověk již ze své biologické podstaty potřebuje po-              hyb po celý život. Platí také stále, že školní tělesná výchova patří mezi emočně a in-              teraktivně přitažlivé předměty s nadstandardními osobními vztahy mezi učitelem              a žáky i mezi žáky samotnými (Charvát, 1993, s. 44–48).                 Odborná literatura často používá pojem pohybový režim, a to zvláště v souvislosti              s trávením volného času a rodinným životem. Označuje tak uspořádání opakova-              ných pohybových činností v konkrétním časovém intervalu života a také pouka-              zuje na kapacitu sportovních aktivit, nezbytných pro udržení dobrého fyzického              a zdravotního stavu v jednotlivých životních fázích. V tomto smyslu se při zohled-              ňování pohlaví, zdravotního stavu, věku, kondice, postojů a zájmů jedince ukazuje,              že dospělí by se měli věnovat pravidelné sportovní činnosti 4 až 6 hodin týdně, děti              předškolního věku, jak si ještě ukážeme, minimálně 14 až 16 hodin a děti školní-              ho věku 8 až 10 hodin týdně (Zuzková, 2000). Čím mladší jedinec, tím větší podíl              sportovní aktivity, s ohledem na dynamiku fyzického vývoje jedince. Zejména pro              děti předškolního věku jsou pohybové aktivity sportovní povahy nesmírně důležité              a mělo by jim být věnováno až šest hodin denně. Při volbě sportovních aktivit dětí              je přitom nutno citlivě diferencovat podle věku, stupně tělesného vývoje, pohybo-              vých dispozic, aktuálního zdravotního stavu a rodinné anamnézy. Nelze pochybovat              o tom, že rodina – jako základní socializační činitel – hraje při utváření vztahů dětí","1 0   PERSPEKTIVY  Z Á JMU  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE    O   SPOR T O VNÍ  AKTIVIT Y   |  59                a mládeže ke sportu významnou roli. Tím spíše, že pro utváření postojů ke sportov-              ním aktivitám je motivačně významným činitelem síla osobního příkladu a osobní              zkušenosti. V rodině se utváří emocionální vztah ke sportu, zahrnující radostné pro-              žívání fyzické aktivity, ale také pocity zklamání, hněvu, bezmezného nadšení či nej-              hlubšího smutku.                 Rodiče zpravidla projevují výrazný zájem o rekreační sportování svých potomků.              Orientace na organizovaný výkonnostní vrcholový sport není zpočátku příliš častá              a má oporu hlavně u otců, kteří mají osobní zkušenost s kariérou výkonnostního,              či dokonce vrcholového sportovce. Historie českého sportu může nabídnout dosta-              tek příkladů generačního rodičovského působení: hokejová tradice Holíků, vodácká              rodina Hilgertů či atletická a tenisová kariéra Mandlíků nebo čistě tenisové karié-              ry spojené s rodinou Suků či aktuálně pozitivní vliv bývalého úspěšného hokejové-              ho reprezentanta na jeho vnučku, lyžařku a snowboardistku Ester Ledeckou, která              se stala naší nejúspěšnější všestrannou sportovkyní poslední dekády. Někteří rodiče              motivují své děti k výkonnostnímu sportu také kvůli ekonomickým výhodám nebo              společenské prestiži a dávají jim za příklad některé vrcholové sportovce, kteří po-              tom pro děti představují zářný (v drtivé většině případů však nedosažitelný) vzor              profesní kariéry.                 Do sportovní motivace dětí se zpravidla zapojují spíše rodiče, kteří mají osobní              zkušenost s aktivní sportovní činností, ať už v minulosti nebo v současnosti. Navíc              se zejména na půdě rodiny aktualizuje emocionalita sportu, odvíjející se zde od ra-              dostného prožívání a vcítění všech zúčastněných prostřednictvím celého spektra              emocí, když prioritou je pozitivní zážitek. Ten je totiž nejen v rodině základnou              zaujímání kladného postoje k zaměření, intenzitě a trvalosti sportovních aktivit.              Pochopitelně stejně jako svým opačným zaměřením i negativní zážitek. To, jaký              mají děti vztah ke sportovním aktivitám, je ovlivňováno i vzděláním rodičů. Rodiče              s vyšším vzděláním, kteří pracují v nemanuálních profesích, zpravidla více doceňu-              jí nezbytnost sportovních pohybových aktivit a jejich harmonizační účinky, a jsou              tedy přístupnější utváření vhodných podmínek k tomu, aby jejich děti mohly spor-              tovat. Negativně naopak působí slabé přesvědčení rodičů o nezastupitelném význa-              mu sportovních aktivit pro jedince. A ještě více může v tomto ohledu rozvoji dětí              uškodit pohodlnost a slabá vůle rodičů, jejíž erozivní vliv sílí s rostoucím věkem po-              tomků, jejich počtem v rodině, dále s nedostatkem finančních prostředků a volného              času a nedostupností sportovních objektů.                 Problematika rodinného prostředí a jeho vlivu na dětské sportovní aktivity na-              vozuje i otázku dědičných dispozicí, v tomto ohledu však zatím máme pouze nejed-              noznačné poznatky. Jako uchopitelnější a prokazatelnější se na druhou stranu jeví              negativní vliv současného způsobu života. Jak u dospělých, tak u značné části dětské              populace pozorujeme zhoršování fyzického, psychického a sociálního zdraví. Ten-              to stav je navíc umocňován celkově nedostatečnou fyzickou aktivitou populace. Při-              tom právě zdravý fyzický pohyb je všeobecně uznáván jako základní vlastnost živé              hmoty, jako základní podmínka života. Víme také, že existuje odbornou veřejností","60  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                všeobecně přijímaný názor o nezastupitelné potřebě prosazování a systematického              praktikování pohybové aktivity během celého životního cyklu jedince (Medeková,              1999; McElroy, 2002).                 Cílené motivování dětí ke sportovním činnostem je mnohdy silně narušováno vli-              vy konkrétních životních podmínek. V praxi se ukazuje, že záměrné omezování při-              rozeného pohybu přináší růst počtu hypoaktivních dětí s nízkou potřebou pohybu              a oslabování skupiny normoaktivních jedinců. Hypoteticky lze přitom předpokládat              pevnou provázanost úrovně sportovní pohybové aktivity dětí s úrovní jejich obrat-              nosti. Lze tedy uvažovat ve smyslu principu „čím pohybově aktivnější, tím obrat-              nější“. Smutným zjištěním dnešního stavu věcí v této důležité oblasti vývoje jedince              i populace je však zvětšování skupiny dětí s nižší úrovní obratnosti, jejichž pohybo-              vá aktivita se omezuje pouze na hodiny povinné tělesné výchovy. Proto nepřekva-              puje, že neobratné děti tvoří drtivou většinu jedinců, které zahrnujeme do skupiny              pohybově pasivních. Vysoce pohybově aktivní děti vykazují naopak zpravidla i vy-              sokou úroveň fyzické obratnosti a herní dovednosti (Medeková, 1999).                 Problematika motivačních faktorů sportovních aktivit dětí a  mládeže je úzce              spjata i  s  faktorem  komplikovanosti mezigenerační přenosnosti. Velkou  neznámou              jsou totiž psychosociální osobnostní faktory včetně motivačních sil, podněcujících              pohybovou aktivitu jedince. Široké výzkumné pole nabízí i sledování změn vlivu              prostředí v kontextu aktivizace jedince k pohybové aktivitě. Je zřejmé, že variabilita              sociálního prostředí souvisí s proměnlivostí vztahu ke sportovní aktivitě. Na rozdíl              od selektivní a exkluzivní povahy výkonnostního a vrcholového sportu dominu-              jí v rekreačním sportu spíše motivy zdraví, radosti, pohody, relaxace a družnosti.              Zejména pro děti a mládež se zde masově nabízí široká paleta možností aktiviza-              ce sportovních zájmů. Rodina je přitom základním východiskem pro jejich další,              mnohdy celoživotní směřování.                 Tím spíše, že je známo, že první zkušenost malých dětí se sportovními aktivitami              probíhá zpravidla právě na půdě rodiny. Mnoho rodičů povzbuzuje své děti ke spor-              tu tím, že jim dává za příklad populární vrcholové sportovce, pořizuje jim náklad-              nou sportovní výbavu a posiluje jejich motivaci ke sportování osobním příkladem.              Ne všechny rodiny se však v tomto ohledu chovají stejně; především u otců lze před-              pokládat, že budou ke sportu ve větší míře motivovat syny.                 Jistě připustíme, že děti z nízkopříjmových či neúplných rodin nemají zpravidla              stejné příležitosti jako děti z dobře situovaných a plně funkčních rodin. Obecně vzato,              finanční zdroje ovlivňují druh a frekvenci sportovní činnosti jedince nejvíce právě              v dětství. Z hlediska statusového očekávání je výkonnostní sport pro sociálně slabé              rodiče mnohdy jedinou uvažovanou alternativou sociálně ekonomického vzestupu              dítěte; vzdělané střední vrstvy naopak chápou sportování dítěte jako nezastupitel-              ný vklad k všestrannému osobnostnímu rozvoji (Coakley, 1987, s. 112–124). Přitom              lze při nedostatku validních výzkumných závěrů přinejmenším tušit, že sportovní              vzory v jsou socializačním procesu mnohdy ovlivněny rodičovským očekáváním              spojeným se sportovní zkušeností. Tato očekávání odrážejí řadu sociometrických","1 0   PERSPEKTIVY  Z Á JMU  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE    O   SPOR T O VNÍ  AKTIVIT Y   |  61                faktorů, jako je příjem, povolání a úroveň vzdělání. Jsme si však vědomi toho, že              v současnosti zároveň narůstá vliv sportovní podívané v masových komunikačních              prostředcích se všemi sportovními idoly a kolotočem peněz, fascinací slávou, obdi-              vem a prestiží.                 Děti z neúplných rodin jsou zpravidla již v raném dětství ve svých organizovaných              aktivitách omezovány. Svobodní, rozvedení či ovdovělí rodiče, zejména pak matky,              nemívají dostatek finančních prostředků, času či zkušeností, aby mohli svým dětem              umožnit dostatečné vyžití na sportovním poli. Svobodné matky se asi necítí být po-              volány k tomu, aby své děti zasvěcovaly do tajů míčových her a prováděly řadu mo-              toricky náročnějších a tréninkem systematicky osvojovaných úkonů, ke kterým se              ani jim v dětství možná nedostalo náležité průpravy. A jestliže svobodná či rozvede-              ná matka musí věnovat spoustu času tomu, aby zajistila bazální výživu a péči o své              děti, nemá pravděpodobně dost finančních prostředků na nákup sportovní výbavy              a času na dohled a výuku sportovních dovedností. Děti z neúplných rodin tak mají              i v našich podmínkách méně příležitostí rozvíjet své sportovní dovednosti formou              organizovaného sportu. Praktikují tedy odlišné typy sportovních aktivit, které mají              blíže ke spontaneitě a improvizovaným pravidlům.                 Již jsme zmínili, že rodina zpravidla ovlivňuje vztah dětí ke sportu u hochů a dívek              odlišným způsobem. Od dívek se pouze výjimečně očekává hlubší motivace ve smy-              slu mimořádného osobního uspokojení nebo profesního zaměření, chlapci pronika-              jí do světa sportovních dovedností již v poměrně útlém věku a s přibývajícími lety              roste jejich důvěra v možné výhody různých forem sportování. V průběhu školní              docházky jsou tak výrazněji podporováni v zájmu o sport jednak rodinou, jednak              kamarády, trenéry a okolím. Sport je totiž chápán jako nedílná součást vývoje a do-              zrávání hochů v muže, u dívek se socializační význam sportu zpravidla „rozhodně              nepřeceňuje“.                 Obecně se ukazuje, že participace dětí ve vyšším školním věku, tedy mezi 12.–15.              rokem na sportovních aktivitách, je ovlivňována dostupností příležitostí, podporou              rodinných příslušníků a mírou dětské vnímavosti vůči sportu.                 Rozhodování dětí o jejich aktivní sportovní činnosti je provázáno s jejich in-              dividuální identitou, hodnotovou orientací, představami o tělesné kráse, úspěchu              a mírou vlastního sebevědomí. Nepřehlédnutelnou roli zde sehrávají i zkušenosti              s pohybovými aktivitami během raného dětství. Jde také o míru integrace sportu              do rytmu a struktury každodenního života. Tím, že rozkryjeme důvody zapojování              mládeže do sportu, rozšíříme možnosti nalezení správného směru a zvýšíme míru              uspokojení ze sportovní činnosti. Klíčové jsou v této souvislosti otázky: Jaký dopad              má na mládež aktivní sportování? a Kdo primárně motivuje dítě ke sportování?                 Nedávný slovenský výzkum, jehož se zúčastnilo 749 respondentů ve  věku              10–18 let, prokázal vysoký kredit sportujících vrstevníků. Téměř polovina dotazo-              vaných sice deklaruje pravidelné sportování, s věkem však lze zaznamenat pokles              zájmu o tuto formu aktivního vyžití. Ten je nejvyšší ve věkové skupině 13–14 let              (57,3 %). K důvodům, proč nesportují, respondenti nejčastěji uvádějí, že preferují","62  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                jiné činnosti (zejména poslech hudby a sledování televize), a dále nedostatek finan-              čních prostředků. To signalizuje, že v představách mladých lidí je synonymem spor-              tu zpravidla jeho rovina výkonnostní či vrcholová, zatímco finančně nenáročné              neorganizované sportovní aktivity v přírodě, zahradách a parcích zůstávají stranou              pozornosti. Ukazuje se, že stále častější preferování receptivních aktivit, jež nevyža-              dují pohyb, je do jisté míry výslednicí převládajícího dojmu, že sport je něco organi-              začně, technicky a finančně náročného, a tedy v řadě ohledů nedostupného (Hrčka              et al., 2005, s. 5–10).                 Novější empirické údaje o preferovaných volnočasových činnostech ukazují, že              převážná část respondentů deklaruje silnou přitažlivost sportovních aktivit, včetně              těch náročných, ke kterým řadíme i tzv. adrenalinové sporty. Největší zájem o ak-              tivní sport mezi našimi „teenagery“ projevují studenti středních odborných škol              (56,4 %), dále gymnazisté (48,5 %) a nejmenší zájem zjišťujeme mezi frekventanty              odborných učilišť (37,6 %). Věk zde nesehrává významnější úlohu, příslušnost k po-              hlaví naopak ano: chlapci jeví o aktivní sport větší zájem (55,9 %) než dívky (40,7 %)              (Kraus a kol., 2004, s. 64). Z mezinárodního srovnání plyne zajímavé zjištění, že              u srovnatelného vzorku polské mládeže zaznamenáváme aktivní zájem o sport pou-              ze ve 14,3 % případů a také vyšší angažovanost gymnazistů a dívek. Při vyhodno-              cování obdobných dat však musíme brát v úvahu, že způsob trávení volného času              není pouze záležitostí vůle, individuálních preferencí a systematického hodnotové-              ho působení společnosti, ale že jde o silně individualizovaný komplex podmínek,              počínaje rodinnou situací, materiálními možnostmi, úrovní společenských zařízení              a konče přírodními podmínkami v místě bydliště. Svoji nezaměnitelnou roli sehrá-              vá i zdravotní stav, hodnotová orientace, struktura zájmů a připravenost na využí-              vání volného času.","|  63               11  Výzvy rodičovské odpovědnosti                         V případě sportu mládeže je rodičovská role mnohdy široce rozkročena od řidiče,              zajišťujícího příjezdy a odjezdy dítěte na trénink a zápasy, až po mnohem komplex-              nější roli oficiálního či neformálního trenéra, kondičního nebo dokonce „výživového              poradce“ (Côté \& Hay, 2002, s. 484–502). Rodiče však mají význačnou a nezastupi-              telnou roli především v oblasti dětské motivace (Duda, 1996).                 Pokud dítě začne pravidelně sportovat a účastnit se organizovaného sportovní-              ho programu, vyplývají z toho pro rodiče některé povinnosti, úkoly či závazky. To              si někteří rodiče zprvu neuvědomují, a jsou proto překvapeni, že s touto rolí jsou              spojena i určitá očekávání dalších účastníků sportovního programu. Rodiče, kteří              nejsou ochotni či schopni nést zodpovědnost, vyplývající z organizované sportov-              ní přípravy jejich dětí, ztrácejí možnost přispívat k jejich sportovnímu rozvoji nebo              k tomuto rozvoji „přispívají“ neúměrným tlakem na výkon či snahou ovlivnit trené-              ry ve vztahu k jejich dětem. Vždy je však nutné respektovat zásadu, že dítě má právo              rozhodovat (či přinejmenším spolurozhodovat) o míře své angažovanosti v organi-              zovaném výkonnostním sportu. Mladí sportovci, u kterých nad pocitem radosti ze              sportování převažuje dojem, že jsou do sportovní přípravy vtaženi nedobrovolně,              ztrácejí postupně nezastupitelný vnitřní motiv spontánního sportování. Vytvářejí              se tak předpoklady pro rostoucí nechuť k tréninku a později zanechání sportovní              aktivity (zájmového „vyhoření“). Citlivý a zodpovědný přístup rodičů se projevuje              naopak nabízením rad ohledně intenzity a úrovně sportovní přípravy dětí. Pocity,              názory a rozhodnutí dětí by měla být pečlivě zvažována včetně rozhodnutí nepo-              kračovat ve sportovní přípravě (Smoll \& Smith, 2009; http://www.y-e-sports.com).              Jakkoli je organizovaná sportovní příprava z pohledu všestranného rozvoje jedince              zpravidla žádoucí, nemusí korespondovat s hodnotovým světem a životním očeká-              váním všech dětí a mládeže. Pro ty, kteří chtějí svoji energii soustředit třeba na sys-              tematické studium, uměleckou činnost či prostě ve sportu vidí primárně radostnou              nesoutěživou aktivitu, nemají organizované sportovní programy náležitý význam.              Nutit chlapce či dívku do fyzicky a časově náročných forem sportování není správ-              né, byť zejména ti z rodičů, kteří mají dobré zkušenosti s aktivním sportem, mo-              hou kvůli negativnímu přístupu svých dětí k výkonnostnímu sportu prožívat pocity              hlubokého rodičovského zklamání (Smith, Smoll \& Passer, 2002, s. 501–536). Silné              rodičovské uspokojení lze naopak oprávněně pociťovat tehdy, když rodiče poskyt-              nou dítěti možnost osvojit si základní pravidla, dovednosti a strategie volnočaso-              vého sportu a dítě to pozitivně přijímá jako radostnou zkušenost, sdílenou s rodiči              (Brustad, 2003, s. 127–138).","64  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Rodiče tedy v některých případech zaujímají nepřiměřenou roli ve vztahu k výkon-              nostnímu sportu svých dětí. Neplní očekávání, která se s touto rolí spojují: především              se neumějí dostatečně vcítit se do pocitů, nadějí, schopností, osobnostních předpo-              kladů a zejména skutečných životních perspektiv a potřeb svých dětí. Jednostranným              důrazem na výkonnost mohou v dětech utvářet stres a následnou nechuť k této for-              mě sportu. Jde zejména o situace, kdy přinejmenším jeden z rodičů odvozuje svůj po-              cit „vítězství“ či „prohry“ z proměnlivých sportovních výsledků dítěte, a přenáší tak              na ně své aspirace. Sport se stává zdrojem napětí a nepohody tehdy, když rodičov-              ská láska a podpora nepřiměřeně reflektuje sportovní úspěch či neúspěch dítěte. Zde              může sehrát významnou úlohu trenér, a to zvláště v případech, kdy je schopen a ocho-              ten rozmělňovat hyperidentifikaci rodičů se sportovním životem dítěte poukazem              na to, že takový přístup může být kontraproduktivní a vést ke snížení sportovního              potenciálu mladého jedince, ke ztrátě radosti z tréninku a soutěže, a tím i ke kompli-              kacím jeho osobnostního růstu (White, 2007, s. 131–143). Vždy zde platí, že sportovní              příprava mládeže je přípravou specifické věkové kategorie, nikoli dospělých, kteří jsou              zpravidla sami schopni posoudit význam soutěžního sportu ve svém životě. Dospělí,              tedy v kontextu našich diskuzí rodiče, nejsou však vždy ochotni akceptovat specific-              ké potřeby, zájmy a schopnosti svých dětí a kladou na ně buď neúměrné požadavky,              nebo naopak zcela ignorují nezbytnost pravidelných sportovně pohybových aktivit              pro všestranný rozvoj dítěte a jeho organismu (Duda, 1996; Sekot, 2015).                 Nikoli výjimečným případem může být dobře míněná snaha rodičů všemožně              podporovat sportování dítěte, která však není ukotvena v  přiměřených formách              jeho motivace. K typickým ukázkám takového přístupu patří zejména raná speciali-              zace: Rodiče už v předškolním věku, někdy od dvou tří let, organizují pro dítě spor-              tovní přípravu s přáním mít ze svého potomka sportovního šampiona. Věří, že čím              dříve se dítě začne v určitém sportu specializovat, tím větší je šance na uskutečnění              této aspirace. Přesněji řečeno, rodičovské aspirace, která je naložena na bedra dítěte.              To se potom při trénování fotbalu, hokeje, tenisu či krasobruslení stává předmětem              jednostranně zaměřeného tréninku, aniž by dostalo šanci seznámit se s různými              pohybovými aktivitami, nutnými pro jeho všestranný rozvoj. Kombinace jedno-              stranné, stereotypní sportovní přípravy a naléhavosti nepřiměřených rodičovských              aspirací pak v řadě případů vede ke znechucení dítěte, které touží prožívat svůj život              v přirozeném prostředí, umožňujícím harmonický osobní vývoj. Ukončení kariéry              z důvodu „už mě to nebaví“ nebo „chci žít jako ostatní“ je symptomem, upozorňují-              cím na nezastupitelnost přiměřeného, tedy přirozeného vývoje dítěte, v němž nesmí              chybět prostor pro hravost, spontánní kamarádství a pestrost sociálních kontaktů.              Právě zde platí: Neúměrně organizovaná raná specializace nejenže omezuje všestran-              né obecné pohybové schopnosti a dovednosti dětí, ale svým stereotypem postupně              umrtvuje spontánní radost z pohybu. Přirozená touha po pohybu je přitom nezbyt-              ným předpokladem pravidelného sportování v dalším životě.                 S  přílišnou specializací často souvisí i  nepřiměřený tlak na  výkon a  výsledky.              Platí to nejen pro organizovaný výkonnostní sport, doprovázený různými závody,","1 1   VÝZVY  RODIČ O VSKÉ  ODPO VĚDNOSTI   |  65                soutěžemi a udělováním medailí. Je třeba brát v úvahu, že nesoutěživé dítě automa-              ticky neznamená dítě nesportovní, i když mnozí rodiče právě tento názor nesdíle-              jí. Ne každé dítě je přirozeně soutěživé a vyhledává situace, kdy je nutné získávat              body nebo soupeřit s časomírou. Právě těmto dětem, spatřujícím ve sportu primár-              ně radost z pohybu, není vhodné kazit nadšení a zápal tím, že je nutíme zajímat se              o vzdálenosti, časy, body nebo účast na sportovních turnajích, o které nemají vlastně              zájem. Přemíra organizovanosti a nepřiměřený důraz na výsledky může v případě              „selhání“ vést k postupné ztrátě zájmu o aktivní sport, tedy k situaci, která je z hle-              diska imperativu všestrannosti osobnostního vývoje jedince nesporně nežádoucí či              přinejmenším problematická.                 Jiným známým prohřeškem v motivaci dětí k pravidelnému pohybu je nucení              do sportu, který baví rodiče. Dochází k tomu nejčastěji ve věku dítěte kolem osmi              let, kdy už nastává čas sportovní specializace. Je však nevhodné či dokonce sobecké,              motivovat dítě sportem, který zajímá a baví spíše rodiče než je. Takový výběr spor-              tu bývá zpravidla podmíněn nesprávným přesvědčením, že „vyvolený“ sport je pro              dítě vhodný nebo že kdysi bavil a hodnotově naplňoval či prostě aspiračně saturo-              val rodiče nebo je aktuálně v módě a skýtá možnost skvělého profesního uplatně-              ní, případně se pěstuje v lokalitě, která rodičům vyhovuje s ohledem na dopravu či              finanční dostupnost. I zde se ukazuje, že silný tlak rodičů na dítěte přináší hlavně              ve vyšším věku sílící odpor, vedoucí k ukončení sportování v okamžiku, kdy o sobě              mladý člověk může samostatně rozhodovat.                 Je známým faktem, že svět sportu je stále silněji provázán se sférou sportovní vý-              bavy a módy. Zejména mladí lidé poplatní sportovním módním trendům a techno-              logiím kladou důraz na „značkovou“ sportovní výbavu jako na silný spolumotivující              faktor aktivního sportování. Tuto oblast motivace ke sportu navíc spolumodelují              někteří rodiče, kteří nechávají své děti sportovat v nevyhovujícím vybavení a oble-              čení, jež jim znemožní, aby si z pohybu odnesly příjemný zážitek. Děti se ve vybave-              ní cítí nesvé, snižují se tím očekávané pokroky ve sportu a to může zpětně negativně              ovlivnit i jejich motivaci v okamžiku, kdy se zvažují perspektivy jejich další sportov-              ní angažovanosti. Dítě ztrácí radost z pohybu, ocitá se v defenzívě, protože vhodně              vybaveným vrstevníkům sportování „jde lépe“. Nevyhovující vybavení a oblečení              patří tedy i mezi důvody, proč potomek odmítá jít na sportovní kroužek, který si              jinak oblíbil. Platí to hlavně u děvčat v teenagerovském věku, kdy si v oblečení ne-              připadají dost atraktivní. I tato na pohled nepodstatná skutečnost nemusí být bana-              litou: může totiž utlumit či pohřbít zájem o sport.                 Další zásadou, hodnou zohlednění při budování zájmu o sport, je nenutit dítě na-              vštěvovat organizované sportovní programy v případě, že dítě dává přednost jiným              aktivitám. Řada dětí skutečně nezapadá do masy sportovních nadšenců; nemá tedy              smysl nutit je k pohybu za každou cenu. Stejně tak je ale nevhodné v tomto ohle-              du rezignovat zcela, není dobré, aby se dítě kvůli jiným zájmům přestalo pohybovat              úplně: Pořád existuje řada běžně dostupných forem a možností přirozeného pohybu              jako procházky, jízda na kole, bruslení. Úkolem rodičů je zapojit fantazii a nestydět","66  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                se přimět potomky ke spontánně sdíleným netradičním druhům pohybu kupříkla-              du výzvou: „Kdo doběhne první ke škole?“ Cílem by mělo být motivovat dítě k po-              hybu přirozeně, bez upozorňování či nucení (www.detinastartu.cz, www.juklik.cz,              www.skibi.cz, www.monkeysgym.cz).                 V přístupu rodičů (či trenérů, přátel, kamarádů) lze tedy obecně zaznamenat v zá-              sadě dva krajně chybné typy působení na sportovní motivaci dítěte: Nutit ke sportu              za každou cenu, nebo naopak příliš snadno rezignovat. Mnohdy totiž jen stačí vy-              řešit aktuální problém, postupně jej překlenout nebo nějak citlivě odstranit. Citlivý              přístup je kupříkladu nutný u takzvaných cvalíků či válečků, u nichž lze očekávat,              že ve sportu nebudou vynikat, nebo u malých introvertních „intelektuálů“, kteří nej-              raději tráví čas doma u počítače či (zřejmě řidčeji) u knihy. Samozřejmě není asi              moudré a účelné nutit takové dítě k „závodnímu sportu“ a přílišným výkonům. Lze              je ale zpravidla motivovat k pohybu třeba v rámci kolektivních her nebo k vyjížď-              kám na kole či pěším túrám. Zde se osvědčuje sdílení pohybových aktivit v rámci              bezprostředních kontaktů rodiny; tedy s rodiči a sourozenci. Tím lze předcházet zá-              rodkům různých zdravotních potíží, které se mohou objevit až v dospělosti.                 Opačná situace může nastat tehdy, když ambiciózní rodiče nutí syna či dceru k co              nejvyšším výkonům bez ohledu na jeho vlastní sklony. To může přinést své ovoce              v případě, že se s tímto přístupem dítě ochotně ztotožní. Bývá však zároveň ochuze-              no o to, co by pro něj bylo vhodnější a příjemnější, co odpovídá jeho naturelu a věku              hravosti a zvídavosti (Horn \& Horn, 2007, s. 685–716). Pro rodiče tedy platí: nene-              chávejte děti doma „sedět za pecí“, ale pozor na to, abyste jim veškerý sport nezne-              chutili (https://itesco.cz).                 Diskutujeme-li z různých úhlů pohledu výchovně a socializačně nesmírně důle-              žitou problematiku vztahu rodičů ke sportování dětí, pak musíme spolu s Martinem              Jelínkem, našim předním odborníkem na psychologii a mentální koučing, akcento-              vat význam sportu pro posilování fyzické kondice i zvyšování psychické odolnosti.              Skvělou průpravu nabízejí v tomto ohledu týmové sporty, neboť prostředí kolekti-              vu zvyšuje i v dospělosti rezistenci vůči stresu a tlakům. Vznikající a upevňující se              frustrační tolerance, „schopnost sáhnout si do vlastního komfortu“ je neocenitelná              právě v dnešní konzumní, sedavé a komfort adorující společnosti. A navíc, zejména              kolektivní sporty mají šanci stát se místem budování schopnosti obětovat se ve pro-              spěch kolegy, týmu, celku, být empatický, nemyslet pouze na vlastní prospěch, ale              umět se vcítit do potřeb kolektivu, jehož jsem součástí a který má potenciál podpo-              řit v případě potřeby či mezní situace i jednotlivého hráče.                 Děti nejsou na takové věci přirozeně vždy zvyklé a připravené. Nemusí se přizpů-              sobovat druhým. Nejsou vždy náležitě připraveny i na malé třecí plochy. V týmo-              vých sportech se poté ukáže, kdo tyto plochy umí nebo neumí zvládat či ovládat.              Dítě v nestandardních či konfliktních situacích nemůže myslet a jednat, aniž by se              muselo podřídit celku. A právě týmové sporty dávají dětem cenné zkušenosti do ži-              vota. Silná emoční vazba ke sportovní činnosti je nesporně blahodárnou bází pro              žádoucí rozvoj těla, rozumu i duše. Tak to správně viděli již staří Řekové v kontextu","1 1   VÝZVY  RODIČ O VSKÉ  ODPO VĚDNOSTI   |  67                imperativu kalokagathie. Není primárním cílem vést dítě k vítězství, rekordům, od-              měnám. Nade vše důležité je vytvářet z dětí a mládeže přirozenou cestou psychicky              a fyzicky zralé osobnosti, milující sport a zaujímající celoživotní postoj jisté „závis-              losti“ na pravidelném životadárném pohybu, jenž přináší zdraví a podporuje psy-              chickou odolnost a svěžest.                 Vždy je nutno mít na paměti, že nadšení pro kterýkoli sport je prvním předpokla-              dem jeho úspěšného provozování. Úspěch zde není výrazem pro výhry a vítězství,              ale měřítkem toho, jak sport dítě baví a nakolik se mu pravidelně věnuje. Ochladnu-              tí zájmu naopak signalizuje třeba nevhodný výběr sportu nebo nevyhovující vztahy              se sportujícími kamarády či trenérem. Především ve starším školním věku může jít              o situaci, kdy v souvislosti s celkovým osobnostním vývojem převládnou jiné záli-              by. Zejména v případě nedostatku vůle a vytrvalosti je vhodné nalézt pro dítě jiný              sport; podstatné je soustavně pěstovat pravidelný pohyb a fyzickou kondici.","68  |               12   Sportovní socializace v kontextu                   „sportovního trojúhelníku“                       Sport mládeže tvoří pevnou a socializačně nejvýznamnější součást široce rozkročené              sportovní scény, ale zároveň je neodmyslitelnou součástí našeho výchovně vzděláva-              cího systému. V globálním měřítku je součástí osobnostního vývoje stovek milionů              dětí, adolescentů a přirozeně i dospělých. Kupř. ve Spojených státech, kde je v rámci              systému školství a v rodinách výrazně pěstován a rozvíjen princip soutěživosti, jsou              desítky milionů mladých lidí ve školním věku zapojeny do systému volnočasové-              ho výkonnostního sportu, a to především baseballu, amerického fotbalu, basketbalu              a atletiky. V rámci takto vysoce organizovaného programu se stále zvyšuje angažova-              nost rodičů do té míry, že jejich role přitahuje i zájem badatelů. Ukazuje se, že rodiče              se nejen významně podílejí na podpoře svých potomků v procesu sportovní sociali-              zace, ale navíc také roste jejich snaha ovlivňovat trenéry. Setkáváme se i s agresivním              až kriminálním chováním rodičů (nikoli pouze otců) vůči trenérům v případech, kdy              se rodiče domnívají, že jejich dětem není dán dostatečný prostor, odpovídající jejich              talentu a herním zkušenostem (Smoll, Cunning \& Smith, 2009; Stackeová, 2009). Tyto              incidenty jsou sice ojedinělé, ale ilustrují mnohdy usilovnou a nekritickou snahu ro-              dičů prosazovat dítě na sportovním poli a zpětně motivují organizátory sportovních              programů mládeže k zajištění bezpečného a socializačně stimulujícího prostředí ne-              jen pro samotnou mládež, ale i pro trenéry a sportovní funkcionáře.                 „Sportovní trojúhelník“ výchovné a socializační provázanosti sportujícího, trené-              ra a rodiče je součástí sociálního systému psychologicky významné interakce dítěte.              Trenéři jsou přitom v postavení zprostředkovatele vysokých rodičovských aspirací,              jež směřující k co nejkvalitnější sportovní zkušenosti jejich potomků. Ta pro jedny              znamená „úspěch za každou cenu“, zatímco pro jiné všestranný rozvoj a komplex-              nost socializačních zkušeností dítěte. Rodiče mohou ovlivňovat kvalitu vztahů mladý              sportovec – trenér v rovině generování pocitů důvěrnosti, povinnosti a vzájemnos-              ti, a přispívat tak ke komplexním socializačním účinkům sportování dítěte.                 Na tomto místě je třeba znovu připomenout rozdílnost vývojového mládežnic-              kého (developmental) a profesionálního modelu sportu. V případě sportu mláde-              že hovoříme o výchovném prostředí, které přispívá k rozvoji žádoucích fyzických              a  psychosociálních vlastností dítěte.  Sportovní prostředí je zde chápáno jako mi-              krokosmos, v němž se dítě učí vyrovnat se životní skutečností, které bude v dal-              ších životních fázích čelit. Tak se sport mládeže stává součástí širšího výchovného              a vzdělávacího procesu. Profesionální sport je naopak komerčním prostředím, či do-              konce o profit usilujícím podnikem, cílícím k získání zájmu a pozornosti publi-              ka a finančního profitu. To samo o sobě není nic špatného: profesionální sport je","1 2   SPOR T O VNÍ   SOCIALIZ A CE  V   K ONTEX TU  „ SPOR T O VNÍHO  TRO JÚHELNÍKU “   |  69                arénou nejen vynikajících sportovních výkonů, ale i masové zábavy, atraktivní pro              stále širší masy lidí. Vzájemná provázanost obou zmiňovaných úrovní sportu však              může mít negativní dopady v případě úporné snahy rodičů vštípit dětem přesvěd-              čení, že pouze profesionální model sportu má praktický výkonnostní smysl, zatímco              rekreační a výchovné aspekty sportování mladého člověka jsou opomíjeny. Nepři-              měřená orientace na výkon a vítězství může být kontraproduktivní a vést ke ztrátě              zájmu mladých lidí o sportování, jejich radosti z pohybu, sdílení přátelských va-              zeb a relaxace. V takovém případě jsou bohužel základní cíle sportu mladých, spo-              čívající nejen v osvojování si sportovních dovedností a pohybových kompetencí,              nýbrž i  ve  zlepšování fyzické kondice, zvyšování psychické odolnosti, utužování              zdraví a pěstování vlastností spojených s fenoménem fitness a wellness, odsouvá-              ny do pozadí. Nezanedbatelnou funkcí takto hodnotově ukotveného sportu je však              psychologicky přínosné budování vůdcovských schopností, sebedisciplíny, respektu              k autoritám a pravidlům, zdravé soutěživosti, sportovního ducha fair play a zdravé              sebedůvěry (Cumming et al., 2007; Sekot, 2015). Tyto významné socializační a vý-              chovné benefity jsou umocňovány zapojením rodičů především tehdy, když posilu-              jí kohezi rodiny a přispívají k radostným společným prožitkům všech jejich členů.              Trenéři a rodiče se naopak nepochybně prohřešují proti přiměřené výchově v pří-              padě, že v centru zájmu sportovních programů není dítě, nýbrž zájmy dospělých.              A navíc: Dítě není miniaturní dospělý, a proto si od rodičů i trenérů zaslouží přístup,              umožňující nevidět úspěch jako vítězství, nýbrž jako schopnost vyvinout maximál-              ní sportovní výkon. Filozofie postavená na vnitřně ukotvené, nikoli vnějškově říze-              né snaze být aktivní, zvládnout sportovní dovednosti je ze socializačního hlediska              nejsprávnější. Již proto, že zakládá celoživotní pozitivní vztah ke sportovně pohybo-              vým aktivitám jako nedílné součásti zodpovědného přístupu k životu.                 Zodpovědní rodiče, kteří mají na mysli primárně blaho svých dětí a snaží se pod-              porovat jejich  všestranný  harmonický  rozvoj, jsou si vědomi toho, že je nezbytné              diskutovat o míře sportovní angažovanosti, úrovni sportovní soutěživosti, předpo-              kladech dítěte pro určitý sport a především brát v úvahu názory dítěte a jeho roz-              hodnutí v této důležité oblasti osobnostního zrání. Aktivní pěstování sportu, jakkoli              dobře míněné, není ve všech případech nezbytně žádoucí či dokonce vhodné. Platí              to zejména pro děti, které jsou pevně rozhodnuty zaměřit svoje úsilí a energii jiným              směrem. To však může, zejména u sportovně založených či silně ambiciózních rodi-              čů, vyvolávat nevoli a znepokojení: Stěží dokáží pochopit a akceptovat, že jejich dítě              je svými zájmy či talentem zaměřeno „jinam“. Nutit však chlapce či dívku do spor-              tování může být chybou; jistě je vhodnější podporovat takové smysluplné aktivity,              při nichž dítě cítí, že může přiměřeně uplatnit své schopnosti či budoucí profesní              dovednosti. Vyplatí se tedy akceptovat skutečnost, že výkon a vítězství není ve spor-              tu vždy rozhodující (Cumming, Smoll, Smith \& Grossbard, 2007, s. 322–336). Stá-              le však platí, že přirozený a spontánní zájem o sport se u dítěte vytváří nejsnadněji              ve společnosti rodičů, podporujících pohybové dovednosti dítěte, herní pravidla či              volnočasové aktivity v přírodě.","70  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Vztah rodič – dítě v kontextu podporování zájmu o sport může mít v dnešní spo-              lečnosti, která adoruje výkon, i kontraproduktivní účinky. Je tomu tak v případech,              kdy si rodiče uzurpují příliš aktivní roli ve vztahu ke sportování dítěte či mladé-              ho člověka, a zejména tehdy, když rodičovský vliv vyvolává v dětech napětí a stres              (Brustad \& Parker, 2005, s. 75–93).                 Rodiče si zpravidla přejí, aby se jejich dětem dostalo všeho, co přispívá k pocitu              bezpečí, komfortu a k nejlepším dostupným podmínkám pro jejich zdárný rozvoj.              Naneštěstí v řadě případů tato forma identifikace s vlastními dětmi nepřiměřeně              zasahuje do přirozeného osobnostního rozvoje tím, že se dítě stává prolongací sub-              jektivních přání a aspirací rodičů: Rodiče odvozují své sebehodnocení od úspěchů              či pochybení svých synů a dcer. Zejména otcové mají tendenci prožívat sportov-              ní působení svých dětí jako angažovaní sportovní fanoušci. Otec, který zažil poci-              ty sportovní hvězdy, může s nelibostí snášet, že jeho potomek nejde v jeho šlépějích              a nedosahuje očekávaných sportovních výkonů, či dokonce nesdílí otcovské nadše-              ní pro sportovní kariéru. Někteří rodiče tak prožívají pocity vítězů či poražených              prostřednictvím sportovních výkonů svých dětí a tlak na výkon a úspěch se může              pro dítě stát nepřiměřený, nebo dokonce nesnesitelný. Rodičovské ego tak závisí              na sportovním výkonu dítěte: Představa, že sport může pro dítě znamenat „pouhou“              radost z pohybu a herních zážitků, je pro rodiče, vkládající do dítěte maximum oče-              kávání, nepřijatelná a pro dítě stresující. Přirozeně se tím ovlivňuje i postavení tre-              néra, který by měl jako odborná autorita poskytnout rodičům věrohodné informace              o sportovním potenciálu jejich dítěte, a přispět tak k řešení otázky „kam dál“. Nu-              tit dítě k dosahování výkonů odpovídajícím rodičovským ambicím, či provozovat              sport v souladu s aspiracemi a představami dítěte?                 K aktuálnějším a diskutovaným tématům, která se týkají rodičovských přístupů              ke sportování mládeže, patří i problematika špatného, či dokonce neslušného cho-              vání v průběhu sportovního utkání či sportovních událostí. Rodiče zainteresovaní              na  sportovních výsledcích svého dítěte zpravidla se zájmem navštěvují sportov-              ní soutěže jako vrcholné výstupy dítěte. Jejich chování však někdy přesahuje běž-              ně akceptovatelné standardy, a to v případech, kdy používají nadávky, pokřikování,              konzumují alkoholické nápoje, hází na hřiště předměty; tedy chovají se krajně ne-              případně, protože se nechají unášet svými nenaplněnými ambicemi a očekáváními.              Nerespektují všeobecně akcentovanou zásadu být nestranným divákem během celé              sportovní akce, oceňovat objektivně výkon, nikoli vyjadřovat pokřikem či nadáv-              kami zklamání. Rodiče by se měli oprostit od urážlivých komentářů na účet spor-              tujících, ostatních rodičů, trenérů a sportovních funkcionářů. Rodiče jsou povinni              kontrolovat své chování tak, aby nezasahovali do radostného prožívání sportovního              zápolení nejen svých dětí, ale i jejich soupeřů, ostatních rodičů a trenérů (Jowett \&              Timson-Katchis, 2005, s. 267–287).                 Oboustranná komunikace rodičů a  trenérů patří k  neodmyslitelným standardům              zodpovědného přístupu a praktického dohledu nad různými aktivitami dětí, sportov-              ní nevyjímaje. Proto je potřebný vstřícný krok trenérů, ochotných pozitivně reagovat","1 2   SPOR T O VNÍ   SOCIALIZ A CE  V   K ONTEX TU  „ SPOR T O VNÍHO  TRO JÚHELNÍKU “   |  71                na zájem rodičů. Ti by měli být otevření k jejich názorům. Právě zde se jedinečným              způsobem osvědčuje zásada dvojsměrnosti komunikace. To však neznamená otevře-              nou možnost nepřípadných intervencí ze strany rodičů, kteří se mohou kvůli vlastní              přepjaté ambicióznosti stavět do role sportovní „autority“, jež „nejlépe ví, jak stimu-              lovat výkonnost“. Platí zásada, že oboustranná komunikace mezi rodiči a trenérem              má probíhat bez přítomnosti, dokonce v některých případech bez vědomí mladého              sportovního svěřence (Smith et al., 2012). V případě, že rodiče nesouhlasí s názory              trenéra, je pro trenéra vhodné dodržovat zásadu nebýt v defenzivním postavení vůči              rodičům, tedy respektovat konstruktivní a smysluplné názory rodičů a přitom mít              konečné slovo. Tím spíše, že většinu rodičů tvoří skuteční sportovní nadšenci, mají-              cí opravdový zájem o své dítě, či přesněji řečeno, zajímají se o jeho sportovní vývoj              a výkonnost a sportovní kariérní perspektivu (http://www.y-e-sports.com). Někteří              rodiče však nesdílejí názory trenérů či sportovních činovníků a v tomto případě ho-              voříme o „problémových rodičích“. Pokud rodiče nejsou schopni či ochotni připustit,              že svým silně subjektivním přístupem znesnadňují harmonický sportovní růst svého              dítěte, měl by trenér nastalou situaci neprodleně řešit. V praxi se zpravidla setkáváme              s následujícími typy „problémových rodičů“ (Smoll \& Smith, 2010, s. 392–416):                 Lhostejní rodiče: Projevují nezájem o okolnosti sportovní aktivity do té míry, že to              sportující dítě zneklidňuje. Je přitom třeba rozlišovat mezi programovou lhostejnos-              tí a nezájmem způsobeným nedostatkem času či nemocí rodičů. V těchto případech              je na trenérovi, aby mladého sportovce povzbudil i tím, že se o něho zajímá i jako              o lidskou bytost, se všemi starostmi, pochybami, nadějemi a radostmi, vlastními kaž-              dému člověku bez ohledu na míru talentu a motivace ke sportování.                 Hyperkritičtí rodiče: Často dětem spílají a hrubě je kritizují, téměř nikdy nejsou              spokojeni s jejich sportovní výkonností. Chovají se, jako by šlo o „jejich“ sportová-              ní, nikoli o záležitost jejich dětí. Trenér by měl takovým rodičům taktně a jasně vy-              světlit, že stálá kritika je kontraproduktivní a jen přispívá ke stresu dítěte a snižování              jeho výkonnosti. Měl by rodičům naznačit, kdy dítě pochválit a povzbudit s cílem              zvýšit jeho motivaci a chuť dosahovat dobrých sportovních výsledků.                 Rodiče pokřikující z  hlediště:  Terčem  hlasitých „poselství“  a  nadávek  může  být              kdokoli na sportovním stadionu: týmoví hráči, soupeři, trenéři, funkcionáři. To je              přirozeně nevhodné prostředí zejména pro mladé sportovce. Před trenérem tak leží              nesnadný úkol třeba o přestávce klidně domluvit rodiči, že takové pokřikování je              naprosto nevhodné pro utváření přátelského a férového ducha sportu a že je z hle-              diska naplnění ambicí vkládaných do jejich dětí spíše kontraproduktivní.                 Trenéři za postranní čarou: Bedlivě sledují sportovní utkání a v jeho průběhu po-              křikují na sportovce pokyny. Ty mohou být v přímém rozporu s taktickými záměry              trenéra, což vede ke zneklidnění týmu. Prevencí této situace je nekompromisní pro-              sazení role trenéra s tím, že v konečné instanci je přirozeně jedině on tou autoritou,              kterou hráči respektují.                 Hyperochranářští rodiče: Jde většinou o matky sportujících, které starostlivě do-              hlížejí a komentují sportovní soupeření svých dcer či synů v obavě, že mohou být","72  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                zraněni či jinak poškozeni. Bývá opět na trenérovi, aby takovému rodiči vysvětlil              bezpečnost herních pravidel a ujistil je o kvalitě sportovního zařízení, přispívajícího              ke komfortu jejich dítěte (Duda, 1996).                 Ve vztahu trenér – rodiče je to zpravidla ten prvně jmenovaný, kdo věnuje obrov-              ské množství času a úsilí předávání hodnotných zkušeností mladým sportovcům.              Trenéři přitom musejí mít na mysli bezpečí sportujících a podporu dobře informo-              vaných rodičů. K tomu mohou vhodně přispět zejména předsezónní schůzky s ro-              diči s cílem zlepšit pochopení rodičů pro sport mládeže a získat jejich spolupráci              a podporu. Pokud je naplněn tento základní předpoklad sportu mládeže, otevírá se              prostor pro naplnění jeho základních cílů: Osvojení si zásady, že úspěch je poměřo-              ván mírou osobnostního růstu a rozvoje, kdy se navíc rozvíjejí fyzické dovednosti,              tělesná způsobilost a kondice, charakter, sociální kompetence, rodinná soudržnost,              radost ze hry, schopnost unést prohru, respekt k principům fair play a pravidlům,              pěstování přátelských vztahů, schopnost kooperace, ochota „pracovat na sobě“, být              v životě aktivní, nést odpovědnost za své zdraví (Sekot, 2015).","|  73               13  Výchovně socializační význam trenéra                         O úloze trenéra v socializačním a výchovném zrání mladého sportovce jistě nikdo              nepochybuje. Jeho význam je do jisté míry spolupodmiňován i jeho společenským              kreditem a  odborně profesními kompetencemi. Postavení trenéra ve  společnosti              a potažmo ve sportovním kolektivu reflektuje navíc i význam jednotlivých odvětví              sportu a jeho výkonnostních úrovní. Trenér je vlastně formální vůdce, přičemž jeho              postavení se odlišuje od lídrů či manažerů např. podnikatelského typu. Jeho funkční              vymezení bývá zpravidla „široce rozkročené“ a v závislosti na povaze místa a času              zahrnuje sportovní a kolektivní přípravu, specializované organizační a pedagogické              vedení, přičemž finálním cílem je zpravidla zvyšování výkonů sportovců a dosaho-              vání co nejlepších výsledků. Trenér tak:                 1. Plánuje, řídí a vyhodnocuje tréninkový proces.                 2. Organizačně zabezpečuje sportovní činnost svých svěřenců.                 3. Vede sportovní kolektiv ve sportovních soutěžích.                  Imperativ odbornosti trenérské práce předpokládá přiměřené vědomosti z fyziolo-              gie sportu, pedagogického vedení, psychologických aspektů řízení kolektivu a socio-              logických kontextů fungování sportu, tedy profesní kompetence ukotvené v souběhu              formálního a neformálního vzdělávání (Gállová \& Jůva, 2018, s. 122–135), to vše při-              rozeně v kontextu organizačních a komunikačních schopností, odborných vědomos-              tí a osobních předpokladů spjatých se sportovní specializací a vedením tréninkového              procesu. K nezastupitelné úloze trenéra patří schopnost vhodně motivovat svěřence              k dosahování očekávaných maximálních výkonů a výsledků, a to s ohledem na od-              lišnosti individuálních a kolektivních sportů. S úrovní sportovních soutěží narůstá              i důležitost vhodného stanovení tréninkové zátěže, kondiční a taktické přípravy, na-              časování formy a prosazení vhodné taktiky s ohledem na kvality soupeře. Přitom je              přirozené, že trenér je vystavován mnohdy protisměrně působícím tlakům ze stra-              ny samotných sportovců, sportovních manažerů, diváků, masových médií, kolegů              i konkurenčních organizací. Prolínání utilitárních trenérských cílů s neodmyslitel-              nou funkcí pedagogickou pak má za výsledek krystalizaci následujících metod vedení              sportovního kolektivu. Tyto metody nepochybně nikoli náhodou korespondují s rodi-              čovskými výchovnými styly (Leška, 2004, s. 115–125):                 1. Autokratická – trenér řídí sportovní přípravu cestou příkazů, zákazů, sleduje                   primárně jejich plnění a nezohledňuje názory členů kolektivu. Absence zpětné                   vazby pak přináší ztrátu spontaneity, růst napětí, absenci živelné tvořivosti, ku-                   pení skrytých problémů.","74  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   2. Demokratická – je založena na vzájemném respektování názorů a dohodě mezi                   trenérem a sportovci. Jednoznačnost trenérských požadavků je otevřená názo-                   rovému stimulování ze strany trénujících. Vznikají silné pozitivní tréninkově                   motivační impulzy, roste vzájemná důvěra a sílí pocit pohodové spolupráce.                 3. Liberální – ponechává značnou tréninkovou volnost sportovcům, chybí rigo-                   rózní příkazy a kontrola jejich plnění. Ovzduší skupinové autoregulace s sebou                   nese i snížené tréninkové nároky a následný úpadek výkonnosti.                  Odlišnost sociální pozice a z ní vyplývající různé sociální role trenéra na jednot-              livých úrovních a v jednotlivých odvětvích sportu vystupuje ve zvlášť výrazných              konturách v prostředí snad nejpopulárnějšího a mediálně nejpřitažlivějšího spor-              tu planety – fotbalu. Je přirozené, že zejména v této „rituální hře moderní doby“ je              právě trenér vedoucím prvkem tréninkového procesu (Bedřich, 2006). I přes ob-              tížnost orientace trenéra v širokém spektru specifických informací jsou vzhledem              k náročnosti tohoto kolektivního a divácky populárního sportu nutností znalos-              ti psychických a senzomotorických dějů, praktické vědomosti a zkušenosti, tvořící              předpoklady pro stanovení tréninkového programu, pro utváření určitého obsahu,              metod, forem a zásad tréninku. Obecně lze stanovit cíl trenérova snažení (a tedy              i výchovy), kterým je maximální rozvoj hráčského a lidského potenciálu jeho svě-              řenců. Sportovec je pak přirozeně hlavním objektem trenérova působení a součas-              ně subjektem sportovního tréninku. Jejich vzájemný vztah představuje dynamickou              soustavu činnostních podnětů, zaměřených k cílevědomému vytváření výkonnost-              ních předpokladů sportovce nebo týmu (Bedřich, 2006, s. 96).                 K didaktickým zásadám tréninkového procesu patří:                 •  Zásada systematičnosti – dlouhodobý, nepřerušovaný tréninkový proces, obsah                   a frekvence tréninkových jednotek (přiměřené podněty) jsou předpokladem                   superkompenzace.                 •  Zásada postupného zvyšování tréninkového zatížení – uplatňování prostředků                   a metod s vyšší účinností se záměrem soustavného zvyšování úrovně sportov-                   ního výkonu.                 •  Zásada cykličnosti – respektuje existující biorytmy a vychází z nich, její podsta-                   ta tkví ve střídání zatížení a zotavení s ohledem na různě dlouhé časové úseky.                 •  Zásada všestrannosti – cílí k harmonickému rozvoji jedince: je prioritní u mlá-                   deže, patří k ní proporcionalita všestranné a speciální přípravy a rozvoj faktorů                   určujících sportovní výkon (Bedřich, 2006, s. 97).                  Téma trenér a trenérství se mnoha vazbami prolíná i s oblastí psychologie koučo-              vání.  V  našich podmínkách se psychologickou přípravou sportovců na  soutěž              a koučováním sportovců v průběhu soutěže zabývají trenéři, zatímco v řadě eko-              nomicky a sportovně vyspělých zemích je koučování záležitostí specializovaných              odborníků, mnohdy z řad psychologů. Přitom se připomíná zásadní rozdíl mezi tre-              nérem a koučem (Blahutková, 2004, s. 104).","1 3   VÝ CHO VNĚ   SOCIALIZ A ČNÍ  VÝZNA M  TRENÉR A   |  75                   Trenér  připravuje sportovce na  soutěžení po  stránce fyzické, zlepšuje jeho fy-              zickou výkonnost a techniku, kouč se zaměřuje na psychickou přípravu sportovce              na soutěž, na poznávání jeho osobnosti a řídí sportovce v soutěži cestou uplatňová-              ní předem zvolené a promyšlené taktiky. Vedení sportovce v soutěži (utkání) počí-              ná bezprostřední přípravou na sportovní událost, pokračuje v jejím průběhu a trvá              i bezprostředně po jejím skončení. Sportovní soutěž je situací zkušební, prověřující              předchozí trénink sportovce, včetně jeho pocitu bezpečí, udržování frustrační tole-              rance, výkonové motivace a schopnosti snášet stresové situace.                 Koučování je zpravidla vymezováno jako činnost, vyžadující od trenéra či kouče              specifické znalosti a dovednosti, pochopitelně v závislosti na charakteru a úrovni              provozování sportu. V některých sportech je funkce kouče samostatně vymezena,              jinde bývá jako kouč označován kupř. asistent trenéra. Přitom je nabíledni, že spo-              jování funkce trenéra a kouče nemusí být vždy vyhovující, optimální, efektivní. Jisté              řešení může přinést speciální příprava trenérů na roli kouče. To zejména v případě,              kdy psychická trenérská zátěž, spojená s vrcholovým sportovním kláním, přináší              neslučitelné vztahy mezi aktuálními ambicemi sportovce na jedné straně a povahou              relevantního sociálního, kulturního a historického kontextu na druhé straně (Ro-              ček, 2018, s. 240–242). Funkce koučování je pak aktualizována zejména v činnosti              poznávací, orientačně hodnotící a přetvářecí (Blahutková, 2004, s. 104).                 Prakticky vzato, jde zejména o  emočně vypjaté předstartovní situace, organi-              začně komunikační činnost v  průběhu sportovních soutěží (podávání informací              posilujících pozitivně emotivní motivaci, význam střídání hráčů apod.) a činnos-              ti bezprostředně následující po skončení soutěže (především v případech psycho-              logického selhání, zranění apod.). Prakticky jde o zřetězení vzájemného působení              kouče a sportovce z hlediska podnětů a příslušných reakcí. Kouč pak musí být scho-              pen osvědčit náležité schopnosti z hlediska úrovně senzibility, flexibility, originality,              tedy citlivě rozkrývat možné problémy, v souladu se specifiky místa a času pružně              přistupovat k řešení nastalých situací, nápaditě nalézat odpovědi na otevřené otázky              a nabídnout účinné, prakticky nosné koncepce jejich řešení.                 V tomto kontextu bude užitečné připomenout i další, nikoli nepodstatný či ne-              aktuální aspekt trenérské práce. Týká se specifických nároků, kterým jsou trenéři              vystaveni zejména v kontextu politizace elitního sportu. Zejména v bývalém východ-              ním bloku byl v některých druzích sportu aplikován sovětský tréninkový model,              v řadě klíčových ohledů předpokládající systematické výběrové modely. Tento druh              selekce pak slouží jako základna potenciální elity cestou specializovaných tréninko-              vých středisek, podřizování místním zájmům vládní politiky a využívání veřejných              prostředků pro budování a vydržování sportovní elity (Green \& Houlihan, 2005,              s. 18–19).                 Vynikající výsledky sovětských či východoněmeckých sportovců na olympijských              hrách a světových šampionátech v letech 1952–1988 jsou tak z velké části výsledni-              cí vyhledávání a podporování sportovních talentů: Základní koncepty moderního              sportovního tréninkového systému spadají do počátků padesátých let a pocházejí","76  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                z dílny sovětských trenérů, kteří byli postaveni před nekompromisní úkol připra-              vovat cíleně mladé sportovce k úspěšné reprezentaci na XV. OH v Helsinkách a pro              další významné mezinárodní soutěže. Obdobně jako v předválečném období syste-              matický dril mladých německých sportovců ve jménu ideově ukotveného poselství              o fyzické nadřazenosti nordické rasy na půdě Olympijských her v Berlíně v roce              1936.                 Pro některé sportovce a jejich trenéry je totiž úspěch nejvyšší životní hodnotou,              a to i za cenu deviantní hyperkonformity. V rovině nově nazírané sportovní etiky,              adorující výkon, vítězství a odměnu, jsou sportovci vystaveni týmovým zájmům,              umocňovaným touhou udržet si či zlepšit dosaženou sportovní pozici. Tyto kritic-              ké faktory výskytu krajní konformity mohou být pro trenéry (a potažmo i pro šir-              ší rámec tzv. realizačního týmu) motivem tlaků, které udržují sportovce v trvalém              stavu „mentální adolescence“ (Coakley, 2001, s. 150). Sportovec pak neustále usiluje              o potvrzení, prokázání či osvědčení své schopnosti být platnou a nezastupitelnou              součástí sportovní scény. Cílem je také eliminovat případné pochybnosti o sportov-              ní kompetenci ze strany trenérů či spoluhráčů. Pokud tento vzorec chování fungu-              je jako obecně praktikované a přijímané pravidlo, pak dochází k posilování krajní              konformity v komplexu sportovní etiky: Zejména kariérně silně motivovaní mladí              lidé jsou v této souvislosti ochotni i k takovým obětem, jako je poškozování zdraví,              snášení bolesti a rezignace na běžné standardy každodenního života a mezilidských              vztahů: tréninkové, výkonnostní a taktické plány sportovní přípravy jsou dominant-              ním imperativem, ztělesňovaným autoritou trenérské pozice. Záměrná či bezděč-              ná podpora takového postoje k výkonnostnímu a vrcholovému sportu ze strany              trenérů pak může přinášet i zcela nestandardní formy odchylek chování a jednání              jak na sportovním poli, tak v širším kontextu života sportovce. Součástí adekvát-              ních forem trenérské práce je i kontrola takových odchylek od očekávaného cho-              vání sportovců. Vrcholoví sportovci by měli být trenérem stimulováni ke kladení              osobnostně významných otázek, směřujících k hledání odpovědí o smyslu spor-              tovní kariéry a její slučitelnosti s hodnotovým světem okolí a k reálnému zvažová-              ní problémů osobního vzdělávání, profesní přípravy, rodinných a interpersonálních              vztahů.                 Zejména trenér si musí být vždy neúhybně vědom, že sportovec na jakékoli úrov-              ni výkonu a stupni veřejného obdivu je vystaven komplexu sociální a fyzické zkuše-              nosti. Zápal pro hru či sportovní soutěžení, ochota oběti ve jménu úspěchu, odolnost              vůči bolesti a stresu, sdílení snů o sportovní kariéře, touha být akceptován referenč-              ním rámcem mikroklimatu sportu jako „jeden z nás“, to jsou impulzy „normalizova-              né“ etiky vrcholového sportu, které mohou být trenéry jak zneužívány k dosahování              mezních výkonů, tak využívány k celkové harmonizaci osobnosti sportovce. Přitom              je evidentní, že úzká zaměřenost na výkon při nedostatečném zohlednění dalších              stránek života je zejména u vysoce rizikových sportů silným motivem pro krajní ko-              lektivní konformitu, kdy extrémní impulzy ze sportovního prostředí přinášejí sláb-              nutí standardních sociálních vazeb mimo sport. Trenéři pak ve jménu dosažení co","1 3   VÝ CHO VNĚ   SOCIALIZ A ČNÍ  VÝZNA M  TRENÉR A   |  77                nejlepších výsledků přímo či zprostředkovaně podporují následující stránky elitní-              ho výkonnostního sportu:                 1. nepřiměřenou  konformitu  vůči  sportu  s  negativními  důsledky  pro  vztahy                   k ostatním sférám života,                 2. separaci  adorovaných sportovních ikon od  vyznavačů sportu a  společnosti                   obecně,                 3. hubris – posilování pout v rámci světa sportu na úkor vztahů se zbytkem spo-                   lečnosti (Coakley, 2001, s. 151).                  Tyto tendence přirozeně silně stimulují i  vzájemný vztah sportovců na  jed-              né straně a trenérů na druhé straně. Přitom neexistuje dostatečný důvod k často              zjednodušující domněnce, že v případě hyperkonformity jde primárně o výraz tou-              hy za každou cenu vítězit a získat co největší odměnu: Motiv podávat co nejlep-              ší sportovní výkon, předvést divácky zajímavou hru, být respektovaným atletem,              spoluutvářet Olymp sportovní elity, mít pocit hluboké pozitivní satisfakce, to vše              nepochybně sehrává významnou motivační roli při utváření vrcholové sportovní              etiky, stejně jako při utváření vzájemných vztahů mezi trenéry a sportovci.                 Úzká provázanost atletů, hráčů, trenérů či funkcionářů ve světě sportu se dnes              svým způsobem ukazuje i ve stále častěji odhalovaných případech korupčního jed-              nání, motivovaného touhou vítězit za každou cenu či získat nelegální cestou mate-              riální výhody. Můžeme si také položit otázku, zdali takto pevně zakotvená pozice              ve sportu může přesahovat i do mimosportovní sféry a projevit se dalšími formami              neetického či protiprávního jednání. Nevzdalují extrémně vypjaté ideály, hodnoty              a jim odpovídající jednání vrcholové sportovce od zbytku společnosti? Nevyvolává              to v nich průvodní pocity nadřazenosti vůči ostatním lidem a pohrdání jimi? Ne-              může výjimečný život ve „speciální zóně“ sportovního Olympu přinášet přehlížení              běžných standardů „normálního společenství“? Nevede mnohdy bezmezný obdiv              ke sportovním ikonám i k tomu, že je tolerováno jejich případné protispolečenské              jednání? A zejména: Není krajní respekt k principům dosahování vrcholných spor-              tovních úspěchů v některých případech kompenzován „osobnostně uvolňujícími“              výstřelky – flámováním, podváděním, skupinovými krádežemi a ničením majetku,              hrubým porušováním silničních pravidel, sexuálním obtěžováním, šikanou?","78  |               14  Motivační aspekty trenérské práce                         Rostoucí obliba a sociálně-kulturní význam sportu přináší i zvýšený zájem o pova-              hu vztahu trenérů k současnému sportu. Období transformace naší společnosti má              jistě i svoje specifické dopady na sport, oblast trenérství a na trenéry samotné. Proto              byl na FTVS UK v Praze koncem minulého století realizován svými závěry dodnes              přínosný sociologický výzkum o vztazích trenérů k jejich práci. Na základě vyhod-              nocení dotazníků od 243 trenérů bylo zjištěno, že průměrný věk trenéra (191 mužů              a 48 žen – uchazečů o získání první trenérské třídy) je 31,83 let. Dotázaní byli za-              městnáni jako trenéři nebo např. jako učitelé, někteří byli podnikateli, jiní profe-              sionálními sportovci. Převažovalo středoškolské vzdělání – to je totiž nezbytnou              podmínkou pro studium první trenérské třídy. Průměrná doba aktivního působe-              ní ve sportu se pohybovala kolem sedmnácti let, naopak trenérská zkušenost byla              u respondentů v průměru kratší – cca 7 let. Řada trenérů působí v několika katego-              riích (žáci, dorost, dospělí), dvoutřetinovou většinou převažuje pro nás stále typic-              ká skupina dobrovolných trenérů. Jejich entuziasmus dokládá mj. i to, že asi 25 %              z nich pracuje bez finanční odměny. 164 dotazovaných jako hlavní důvod motivace              k trenérské práci uvádí potěšení ze sportování, 107 touhu vyniknout a 102 zdatnost              a zdraví. Peníze v tomto ohledu hrají marginální roli, jednak jsou odměny u nás ve-              lice nízké, jednak si trenéři již v průběhu vlastní sportovní dráhy vytvářejí ke sportu              trvale výrazně pozitivní vztah.                 Motivace k úsilí o získání trenérské kvalifikace je primárně vedena snahou obo-              hatit své vědomosti – 141 dotazovaných, ale i úsilím o zvýšení sportovní úrovně.              Vcelku se skupina dotazovaných trenérů jeví jako nadšenci, kteří se snaží spíše o roz-              šíření kapacit své trenérské práce než o finanční profit. V současném světě úzkého              propojení světa sportu se světem byznysu jde o zjištění jistě překvapivě příjemné.              Frekventanti trenérského kurzu nejvíce oceňují praktické aspekty výuky, dále tech-              nicko-taktické a pedagogicko-psychologické poznatky o sportovní přípravě. Pozadu              překvapivě nezůstává ani teoretická příprava, přičemž stranou pozornosti zůstávají              mnohdy témata manažerská. Jako nezbytný předpoklad pro trenérskou práci dota-              zovaní vysoce hodnotí široce rozvinutou schopnost motivovat a komunikovat, níz-              ké ocenění naopak získala schopnost napodobovat daný model.                 Tři čtvrtiny respondentů vidí v koncepci adorace sportovních hvězd vhodnou              cestu pozitivního ovlivňování mládeže, což je zajímavý a z hlediska výzkumného              záměru „ostře sledovaný“ názor na vrcholový sport. Více než 80 % respondentů si zá-              roveň uvědomuje rostoucí rizika zdravotního poškození jako ceny za honbu za zvy-              šováním výkonu. Stejně vysoká je i hladina rezolutního odsudku dopingu, který je","1 4   MO TIVA ČNÍ  ASPEKT Y  TRENÉRSKÉ  PR Á CE   |  79                zároveň chápán i jako podvod na divácích. Téměř polovina dotazovaných připou-              ští růst agresivity a násilí jako průvodního jevu komerčního sportování. Pouze ne-              výrazná většina považuje příjmy vrcholových sportovců za neadekvátní. Vcelku se              vybraní trenéři dívají na stav a vývoj vrcholového sportu realisticky a v zásadě za-              svěceně. Nejdůležitější závěry výzkumu lze shrnout do následujících bodů:                 1. Je zaznamenán převažující entusiasmus trenérů, reflektujících naše historické                   tradice.                 2. Trenéři jsou si dobře vědomi komplexní povahy své práce, v níž akcentují ne-                   zbytnost získávání co nejširšího rejstříku vědomostí.                 3. Dotazovaní vnímají realisticky i situaci ve vrcholovém sportu: přes řadu vý-                   hrad neopouštějí pozitivní vztah ke sportu jako harmonizující činnosti, po-                   silující hodnotný životní způsob nejširších vrstev populace (Svoboda, 1998,                   s. 37–42).                   Významným aspektem trenérské práce a nepřehlédnutelným atributem profesní              pozice trenéra a jeho společenské role je nepochybně míra jeho „profesního uspo-              kojení“ či „pracovní spokojenosti“. Tyto kategorie reprezentují subjektivní pocity,              názory a hodnotové pojímání vlastní pracovní činnosti, jejího smyslu, poslání, za-              měření, cílů, schopnosti naplňovat osobní aspirace, zájmy, přinášet pocit uspokojení,              být zdrojem náležité odměny, možnost formálně a neformálně se na poli trenérství              průběžně vzdělávat (Gallová \& Jůva, 2018). Pracovní satisfakce je zcela jistě neza-              stupitelnou součástí životního naplnění každého člověka a souvisí s emoční a moti-              vační stránkou osobnostní integrace. Přitom můžeme rozlišovat mezi „uspokojením              prací“ a „uspokojením v práci“. První případ je přímo spojován s povahou pracov-              ních aktivit: U trenérů jde tedy o plánování, řízení a vyhodnocování tréninkového              procesu, organizační zabezpečování sportovní činnosti svěřenců a vedení sportov-              ního kolektivu ve sportovních soutěžích. V souběhu s učitelskou profesí jde i o ak-              tivity obohacené dále o výukové lekce, diskuze, výchovné postupy. Přitom samotná              povaha tréninkového procesu, směřujícího k výkonnostnímu vzestupu a soutěžní              úspěšnosti, je sama o sobě profesně – či pracovně – významným motivačním fakto-              rem „uspokojení prací“.                 V druhém případě jde o širší rámec pracovní angažovanosti, zahrnující zejména              složitý komplex mezilidských vztahů, systém závislostí, problematiky nadřízenosti              a podřízenosti. Trenér se stává součástí proměnlivého a mnohdy složitého systému,              zahrnujícího vztahy k vrcholovému sportovnímu managementu, majitelům spor-              tovních klubů, ostatním trenérům, rozhodčím, k jednotlivým členům sportovních              asociací, žurnalistům, marketingovým specialistům, sportovním agenturám, léka-              řům, specialistům na výživu, odborníkům na sportovní regeneraci. A nověji i k či-              novníkům antidopingových výborů. Nezanedbatelným aspektem vztahu k trenérské              práci je i úroveň sportovních zařízení, technického zázemí sportovišť a příslušné-              ho servisu. Přitom nesmíme ztrácet ze zřetele, že právě trenéři pracují z hlediska              času a psychického vypětí velmi „nepravidelně“, mnohdy na úkor víkendů, dovolené","80  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                či běžných nároků na relaxaci. Zejména v outdoorových sportech bývají vystaveni              proměnlivým podmínkám počasí (či dokonce klimatu), při mezinárodních spor-              tovních kláních čelí i změnám časových posunů a odlišnostem kulturního prostředí.              V případě úspěchů svých svěřenců nebývá jejich podíl mnohdy dostatečně oceněn,              neúspěch se kritikou médií či diváků obrací zpravidla právě proti nim. To ostatně              s trpkostí nezřídka pozorujeme kupříkladu i v naší fotbalové extralize či vrcholných              soutěžích ledního hokeje.                 Míra uspokojení z trenérské práce je odvozována z širokého komplexu jevů, jež              bezprostředně i zprostředkovaně souvisí se sportovní scénou. Je výslednicí pozitiv-              ních i negativních zkušeností a dílčích faktorů. Významný faktor motivace a míry              uspokojení trenérské práce nepochybně tvoří:                 1. Mzdy, odměny, tedy finanční profit.                 2. Možnost profesního růstu.                 3. Stabilita profesní pozice.                 4. Forma či struktura administrace a autority práce, související s relevantními                   kompetenčními nástroji.                 5. Míra ocenění osobního podílu na sportovních úspěších svěřenců.                  Je přirozené, že význam těchto faktorů se v jednotlivých sportech a jejich úrov-              ních výrazně liší. Umíme si jistě představit mnohdy velmi rozdílné podmínky, a tedy              i míru pracovního uspokojení v kontextu finančně a prestižně vysoce hodnocené              trenérské práce vrcholového, komerčně zakotveného sportu na jedné straně a dob-              rovolné trenérské práce na půdě zájmové činnosti „sportu pro všechny“. Nepře-              hlédneme jistě zásadní rozdíly ve finančním ohodnocení trenérů (a pochopitelně              zejména i hráčů) v jednotlivých sportech: fotbalový trenér britské, italské či španěl-              ské extraligy je jistě i prestižně nekonečně vzdálen nadšenému dobrovolnému tre-              nérovi fotbalového či atletického potěru, prohánějícího se na malém venkovském              hřišti. Jistě nalezneme jinou míru ocenění, a tudíž i satisfakce u tzv. „mužských“              a „ženských“ sportů, neporovnatelné možnosti a meze existují i v zemích lišících se              svojí ekonomickou, kulturní či politickou tradicí.                 Míra  satisfakce z  trenérské práce nás  přivádí  ke  stále závažnějšímu  a  v  od-              borných i laických kruzích stále aktuálnějšímu tématu: k možnostem a mezím              angažovanosti žen v trenérských pozicích (Jakoubková, 2019, s. 243–244). Běžný              předpoklad, že muži mají lepší manažerské a rozhodovací schopnosti než ženy, za-              tímco ženy se lépe osvědčují v „podpůrných činnostech“, neboť jsou prý „přiroze-              ně“ expresivní, kooperativní a pečující, je na půdě sportu využíván jako argument              pro zdůvodňování převahy mužů v mocenských pozicích oproti spíše podříze-              ným pozicím žen. Toto schéma je v podstatě bází opakujícího se vzorce, fungující-              ho v širším společenském kontextu, organizaci sportu nevyjímaje. Zpětný pohled              na zastoupení žen v trenérských pozicích na olympijských soutěžích tak ukazu-              je v zásadě neměnný obraz: zastoupení žen v těchto pozicích nikdy nepřesahuje              10 %.","1 4   MO TIVA ČNÍ  ASPEKT Y  TRENÉRSKÉ  PR Á CE   |  81                   Nedostatek trenérek představuje v mnoha zemích velký problém. Platí to pocho-              pitelně i pro naši společnost, v níž ženy tvoří pouze 11 % všech profesionálních              trenérů. Přitom jedinečný výzkum Ženy ve sportu v České republice, založený na sta-              tistickém zpracování dotazníkového šetření, jehož se zúčastnilo 595 sportovkyň –              203 vrcholových, 178 výkonnostních, 214 studentek sportovních fakult – vcelku pak              24 % sportujících rekreačně, 37 % výkonnostně a 39 % na vrcholové úrovni – při-              neslo zajímavou odpověď na otázku: Máte nějakou vlastní zkušenost jako trenér?              39 % všech dotazovaných sportovkyň odpovědělo „ano“. S trenérstvím mají zkuše-              nost převážně starší sportovkyně, polovina dotazovaných do 22 let a 29 % mladších              21 let (Fasting \& Knorre, 2005, s. 47). Průměrný věk sportovkyň majících zkušenost              s trenérskou prací je 24 let, neexistují zde významnější rozdíly mezi jednotlivými              výkonnostními úrovněmi sportu či jeho kolektivními a individuálními formami.              Průměrná délka zkušenosti s trenérstvím v prezentovaném výzkumu činí 3 roky              a nejdelší doba strávená ve funkci trenérky je 16 let.                 K důležitým aspektům zkoumání možností a mezí trenérské pozice žen ve spor-              tu patří i zjišťování důvodů negativních postojů k trenérství. K hlavním argumentům,              proč se respondentky nechtějí stát rozhodčími, pak patří (Fasting \& Knorre, 2005,              s. 48):                 Nemám zájem o toto povolání    68 %                 Časová náročnost               54 %                 Finanční neatraktivnost        38 %                 Přemíra cestování              18 %                 Nedostatek respektu            18 %                 Dominantní pozice mužů           9 %                 Fyzická náročnost                4 %                   Diskuze o nízkém zastoupení žen v trenérských funkcích mají zpravidla obdobný              scénář. Obecně vzato, reflektují tradičně chápané rozdělení očekávaných rolí obou              pohlaví: Muž působí jako živitel a žena se stará o rodinu. Přitom zkušenosti ve spor-              tovně a demokraticky vyspělých zemích více než naznačují, že hlavním důvodem              skepse v tomto ohledu nebývá rodinný život, ale i další faktory, jako je emocionál-              ní, sociální a kulturní stránka profesních kariér. I v našich podmínkách na sebe nej-              častěji upozorňuje argument o obecně negativním postoji k této úrovni sportovní              angažovanosti či přinejmenším zkušenost s velmi rezervovaným postojem v tomto              ohledu. K tomu se dále připojuje i názor o relativně nízké úrovni kvalifikace žen pro              trenérskou práci. Na druhé straně však překvapivě vysokých 57 % dotazovaných má              v plánu věnovat se v budoucnu trenérské práci, a to vzdor skutečnosti, že 43 % tak-              to zaměřených žen nemá dosud s aktivní trenérskou prací žádné osobní zkušenos-              ti. 26 % sportovkyň naopak zkušenost s trenérskou prací má a vzdor tomu (či právě              proto) již tuto práci nehodlá praktikovat. Hledisko věku pak naznačuje, že zájem              o trenérskou práci mají zejména respondentky ve věkové skupině 21–23 let, v níž              chce ve funkci trenérky působit celkem 63 % dotazovaných. Logicky vzato, se jedná","82  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                převážně o studující sportovních fakult, které mají k této funkci kvalifikačně nejblí-              že. Zdá se tedy, že přes obecné mínění a běžné předpoklady existuje v České repub-              lice poměrně početná skupina potenciálních budoucích trenérek.                 Na základě skutečností zjištěných uvedeným výzkumem pak jeho autorky pre-              zentují doporučení, podporující možnosti trenérské angažovanosti žen na  půdě              sportu:                 1. Všechny sportovkyně budou mít jakožto součást tréninku na starost i určité                   úkoly trenérky a rozhodčí.                 2. Stanovení jasných kariérních pravidel pro práci trenérky.                 3. Vymezení konkrétních a progresivních cílů pro nábor trenérek.                 4. Uznání trenérské praxe jako kvalifikačního stupně pro funkcionářskou práci.                 5. Zvyšování podílu žen ve vrcholových funkcionářských a trenérských pozicích                   (Fasting \& Knorre, 2005, s. 53).                   Výzkum zkušeností našich sportovkyň s  funkcí trenérky (výzkum zahrnoval              i další pozice žen ve sportu, zejména funkci rozhodčí a funkcionářky), předkládá              sportovním organizacím v České republice fakta, která by se měla stát podkladem              pro zvyšování podílu žen na sportovních aktivitách ve všech rolích a na všech úrov-              ních. Přejme si, aby prezentovaná doporučení podpořila nejen větší rovnoprávnost              pro ženy v českém sportu, ale zároveň zvýšila kulturu všech sportovců, mužů i žen,              a přispěla tak k ozdravění a dalšímu všestrannému rozvoji sportovního života v naší              společnosti.                 K nepřehlédnutelné stránce trenérské práce nepochybně náleží i povaha a struk-              tura relevantního vzdělávacího systému. Zejména v ekonomicky vyspělých a na vr-              cholový sport orientovaných společnostech je kladen důraz na otevření co nejširších              možností atletů získat předpoklady, umožňující dosahovat vrcholných sportovních              výkonů a vítězství, aniž by výrazněji utrpěla úroveň jejich vzdělávacího procesu.              Toto nebezpečí je ze strany trenérů pociťováno zejména v případě univerzitního              sportu, kdy kupř. na četných amerických vysokých školách působí i studenti, kteří              jsou hodnoceni spíše podle utilitárně nastavených sportovních výkonů než studij-              ních výsledků. V Německu dochází ve snaze překonat tento socializačně, kulturně              a profesně jasně negativní individuální a sociální aspekt osobnostního zrání z ini-              ciativy Německé sportovní asociace k organizačním snahám skloubit vysoké ná-              roky sportovního tréninku s nezbytnou kvalitou vzdělávacího procesu. Přitom se              ukazuje, že klíčovým aspektem těchto snah je harmonizující koordinace vyučují-              cích a trenérů, schopných a ochotných trvale řešit a koordinovat souběh tréninku              a výuky, sportovních aktivit a studijní přípravy. Naprosto nezbytným předpokla-              dem je v tomto ohledu „vzájemně akceptovaný a respektovaný vztah všech, kdo jsou              součástí denních aktivit studujícího sportovce“ (Thiel et al., 2005, s. 127). Přitom se              mnohdy naráží na nedostatečnou interakci sportovních klubů na jedné straně a škol              na druhé straně. Kluby jsou totiž založeny na principu dobrovolnosti a nejsou při-              praveny na takovou míru a úroveň spolupráce, zaručující harmonizaci sportovní","1 4   MO TIVA ČNÍ  ASPEKT Y  TRENÉRSKÉ  PR Á CE   |  83                přípravy a studia. Připomíná se i skutečnost, že jednotlivé tréninkové skupiny vytvá-              řejí jakýsi „vlastní mikrokosmos“, schopný sice na jedné straně docházet k vnitřně              konzistentním rozhodnutím a  programové shodě, na  druhé straně mnohdy ne-              schopný koncepčně komunikovat s „mimosportovními strukturami“: Snaha co nej-              lépe optimalizovat místo a čas tréninku mnohdy naráží na nesourodě intervenující              snahu co nejlépe optimalizovat studium (Thiel et al., 2005, s. 129).                 Problematičnost koordinace sportu a studia v organizačně integrovaném systému              tak pro trenéra a učitele vyplývá i ze skutečnosti, že sportovci přicházejí z různých              škol a věnují se různým sportům. Snahou integrace na tomto poli je vytvářet di-              ferencované tréninkové skupiny, koordinující své cíle jak na formální, tak na ne-              formální úrovni. Ukazuje se přitom, že s věkem sportovců slábne ze strany školy              schopnost a ochota koordinace tréninku a studijních povinností. Samotní učitelé              v tomto kontextu s věkem studentů stále neochotněji vycházejí vstříc tréninkovým              zájmům studentů. Rozpory mezi studijními a sportovními aspiracemi narůsta-              jí. Pouze kvalita jejich koordinace může přinést nezbytnou míru skloubení mezi              školou a vrcholovým sportem. Přitom může docházet i k posilování negativních              postojů vyučujících k vrcholovému sportu jako reflexi kritického postoje ke stu-              dujícím sportovcům, označovaných i nálepkou „ztracený studijní případ“, v pří-              padech návratu ze zahraničního tréninkového soustředění vítaných otázkou „tak              jsi skutečně konečně zpět?“ či „jak bylo na dovolené? (Thiel et al., 2005, s. 133).              Jsme zde svědky nedostatečné schopnosti učitelů vcítit se do potřeb trenérů, neboť              je silně zlehčována jak fyzická náročnost sportovní přípravy, tak psychická zátěž,              vyvolaná permanentními nároky soutěží, nepravidelnou komunikací s rodinným              prostředím a nezpochybnitelnými studijními nároky. Tyto problémy jsou poměr-              ně málo frekventované na sportovních školách, u nás kupř. sportovních gymnázií,              kde zpravidla nedochází ke konfliktu školy s individuálními tréninkovými povin-              nostmi studentů vně školy. Jedno je však zřejmé: záleží vždy na lidském faktoru.              Je proto správně akcentována potřeba profesionalizace funkčních rolí, spojujících              oblast vzdělání a vrcholové sportovní přípravy, což zaručí nezbytnou míru napl-              nění potřeb sportovců a informovanost učitelů: „Sportovní představitelé musí ná-              ležitě chápat organizační principy školy, respektovat její psaná a nepsaná pravidla,              a být tak připraveni na přijímání kompromisů v případech konfliktu.“ (Thiel et al.,              2005, s. 137).                 Ke skutečně specifickým případům motivace k trenérské práci je možné přičíst              dobrovolné trenérství. Bohatá suma zkušeností z oblasti vztahu trenér – mládež je              typická pro zemi s vysokým podílem dobrovolné práce ve sportovních klubech –              pro Finsko. Dobrovolní trenéři jsou zde motivovaní zejména snahou usnadnit či za-              jistit svým dětem pravidelné sportovní aktivity či cvičení. V posledním desetiletí              však i zde dochází k určité redukci zájmu o tento typ trenérské aktivity, neboť bývá              zpravidla spojována s náročným dojížděním do sportovních středisek, která býva-              jí vzhledem k rozlehlosti země značně vzdálena od menších osad či farem. Přitom              není bez významu i skutečnost, že sportovní kluby založené počátkem 20. století","84  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                přinesly širokou škálu nových sportů, zatímco nově zakládané kluby se zpravidla              zaměřují na jeden sport. Dochází tak k odklonu od univerzálních či víceúčelových              klubů ke specializovaným sportovním střediskům. A to pochopitelně přináší i nové              předpoklady, nároky a výhledy v rovině trenérské práce. Jestliže pěstování čtyř nebo              pěti sportů bylo v minulosti zaměřeno zejména na rozvíjení přátelských a soused-              ských vztahů, pak dnes sílí tendence ke sportovní specializaci, jež vyžaduje specific-              kou tréninkovou přípravu. Sportovní klub byl v minulosti neodmyslitelnou součástí              hodnotově silně zakotvených celoživotních kontaktů, dnes je nástrojem dosahová-              ní spíše jednostranných sportovních dovedností. Dobrovolní trenéři se tak soustře-              ďují hlavně na malé skupinky svěřenců, zejména vlastních dětí a jejich vrstevníků.              Původní étos masové práce a klubové sounáležitosti je rozmělňován individuálním              úsilím o dosahování sportovního mistrovství úzce specializovaných tréninkových              skupin. To nepochybně odráží širší kontext prohlubování rozdílů mezi elitním vr-              cholovým sportem na jedné straně a rekreačním sportem na druhé straně. V rovině              trenérské práce tak roste zájem o specializovanou přípravu na cestě k dosahování              výkonu a vítězství, a zužuje se tak prostor pro dobrovolnou trenérskou práci, pri-              márně zaměřenou na celoživotně pěstované, kondičně rekreační sportovní aktivity              (Peltola, 2005, s. 41–45).                 Postupně tak dochází k tomu, že rodiče přicházejí do sportovního klubu vyho-              vujícímu zájmu jejich dětí a přestávají být vázáni na tradiční místní sportovní klu-              by. Ochota platit sportovní přípravu nejen snižuje význam dobrovolné trenérské              práce, ale postupně vytváří situaci, v níž sportovní kluby fungují jako supermar-              kety: Nabízejí jistou kvalitu za jistou cenu a rozmělňují genius loci komunity s je-              jím osobnostně harmonizujícím tradičním místním klubovým životem. Sportovní              kluby mají stále více členů, kteří neparticipují na chodu klubového života; ten je              naopak mnohdy udržován a usměrňován komerčně motivovanými specialisty, „lid-              mi zvenčí“. V tomto kontextu je zaznamenáno i obecně rostoucí zastoupení žen              (Jakoubková, 2019, s. 243–244) mezi dobrovolnými trenéry, a dokonce i na vedou-              cích manažerských pozicích.                 Pravidelná dobrovolná práce v oblasti sportu tedy ve Finsku postupně ztrácí své              vyznavače. Ukazuje se, že je mnohem snazší získat dobrovolníky pro jednorázové              akce než pro pravidelnou, systematickou trenérskou či organizátorskou práci: Svě-              tový atletický šampionát v Helsinkách dostal nabídky bezplatné organizační pomo-              ci od 3000 uchazečů (převážně žen!), přestože bylo třeba 2300 dobrovolníků.                 Postavení dobrovolných trenérů je pochopitelně v různém sociálním, kulturním              a ekonomickém prostředí odlišné. Mění se i podle jednotlivých sportovních odvětví              a reflektuje aktuální demografickou a ekonomickou situaci v daném místě či regio-              nu. Vždy však hraje důležitou sociální úlohu. Je jedinečnou platformou generačního              setkávání a posilování společenských vazeb a kontaktů neformální povahy, staví hráz              účelovosti, neosobnosti a vykalkulovanosti tržní společnosti. Proto i finský sport na-              léhavě vyzývá k dobrovolné trenérské práci ve všech sportovních odvětví. Spoléhá              se přitom tradičně na bývalé aktivní sportovce či na rodiče sportujících dětí. U těch","1 4   MO TIVA ČNÍ  ASPEKT Y  TRENÉRSKÉ  PR Á CE   |  85                prvních oceňuje odborné znalosti a praktické zkušenosti, u druhých zdůrazňuje vý-              znam pedagogického přístupu a schopnost empatie (Luoma, 2005, s. 43).                 Specifické prostředí finského sportu přináší i zajímavé poznatky o trenérské prá-              ci v místním sportu číslo jedna: v ledním hokeji. Ten je, stejně jako další kolektiv-              ní sporty, přirozenou arénou spolupráce dětí a mládeže s dospělými. Přitom však              nemůžeme než trpce konstatovat, že postrádáme dostatek empiricky prokázaných              informací o povaze a míře akceptování vztahů, existujících mezi výchovným sty-              lem rodičů na jedné straně a trenérským stylem na druhé straně, a jejich dopadem              na zapojení do sportovních aktivit. Zajímavé výsledky však v tomto směru nabízí              empirický výzkum 1018 finských hokejistů ve věku 14–16 let: Čtrnáctiletí hoši z ro-              din praktikujících demokratické formy výchovy také zpravidla pozitivně oceňují              i obdobný styl trenérské práce. Naopak rodiny s autoritativní výchovou demokratic-              ké formy trenérské práce příliš neoceňují. Autoritativní rodinná výchova v této vě-              kové skupině však přináší vyšší míru hráčské satisfakce. Obecně vzato, je pozitivní              hodnocení trenérů spjato s nechutí k autoritativní rodinné výchově. U šestnáctile-              tých hokejových hráčů mnohdy pozitivní demokratický přístup trenérů kompenzu-              je nesrovnalosti rodičovské výchovy: Neautokratické formy trenérské práce jsou hráči              vysoce pozitivně oceňovány. Je nezpochybnitelným faktem, že interaktivní účinky              různých stylů výuky, výchovy, vedení a tréninku sehrávají – pravděpodobně nikoli              pouze mezi teenagery – důležitou úlohu, která se promítá do osobnostního vývo-              je jedince na mnohdy křivolaké cestě socializačního zrání (Juntumaa \& Elovainio,              2006).","86  |               15  Přístupy rodičů k mladým sportovcům                         Ve společnosti, kde výkon a vítězství hraje nejen ve sportu dominantní roli, není              mnohdy snadné být rodičem mladého sportovce, a to především v situacích, kdy              je nutné vyrovnat se s emočně náročnými soutěžemi, s vítězstvími a prohrami, jež              přinášejí. Návykovost emocí, které doprovázejí úspěch sportujícího dítěte nebo jeho              prohru, může vést k tomu, že si rodiče vytvářejí iluze o tom, že jejich dítě bude sla-              vit triumf, že ho nutně čeká sláva a společenské uznání. Mohou se potom ke svému              dítěti chovat nepřiměřeně – narušit jeho přirozený vývoj a zkomplikovat rodin-              né vztahy. Největší síla rodičů spočívá v neochvějné emoční podpoře jejich dítěte              a ochotě „obětovat vše pro jeho dobro“. Ve sportu však rodičovská péče může být              i největší slabinou – může napomáhat utváření sobectví, sebestřednosti a chamti-              vosti. Tento krajní projev rodičovství, jež se ocitlo ve „slepé uličce“, se projevuje ze-              jména ztotožněním se s nereálnými aspiracemi dítěte, nenaplněním očekávaných              benefitů v souvislosti s nemalými finančními a organizačními náklady na sportující              dítě nebo soupeřením s rodiči jiných sportujících dětí. Ty jsou chápány jako poten-              ciální překážka sportovního úspěchu adorovaného potomka (Harwood \& Knight,              2015, s. 24–35).                 Úporná snaha rodičů podpořit sportovní úspěchy dětí má vedle pozitivních strá-              nek nesporně i ty negativní. K pozitivním možno přičíst finanční i osobní podporu              dítěte, fandění při sportovních utkáních, finanční či organizační podporu sportov-              ního klubu, prvotní seznámení s pravidly určitého sportu, zpětnou vazbu ke spor-              tovním výkonům; významnou roli může sehrávat rodič v „modelové roli“ trenéra,              rádce a přirozené autority i mimo rámec sportu. K negativním stránkám role rodi-              čů ve sportu patří již zmiňovaná nepřiměřená angažovanost a očekávání, konflik-              ty s trenéry, neúměrná ctižádostivost, vulgární chování. Oba tyto charakteristické              protikladné projevy role rodičů jsou umocňovány řetězcem interakcí s  trenéry,              sportovními funkcionáři, spoluhráči dítěte a jejich rodiči. Také sportující děti jsou              vtahovány do řetězce kontaktů se svými spoluhráči, jejich rodiči, trenéry, sportov-              ními funkcionáři či organizátory sportovních akcí. Taková provázanost sociálních              kontaktů sehrává nikoli nepodstatnou roli v kvalitě sportovní přípravy dítěte. To              přirozeně zvyšuje význam pozitivních vztahů zejména mezi sportujícími dětmi, tre-              néry a rodiči. Důležitost rodičovské role je nejen zde dána především schopností              přiměřeně ovládat své chování, realisticky hodnotit sportovní ambice dítěte a v ne-              poslední řadě i vztahem k danému sportu.                 Zásadnímu vztahu rodič – dítě v tomto spletitém a nepřehledném vztahovém              rámci by nemělo dominovat téma sportu. Rodiče by vždy měli svému dítěti dávat","1 5   PŘÍSTUP Y  RODIČŮ  K   MLAD Ý M  SPOR T O V CŮ M   |  87                najevo, že je zajímají všechny stránky jeho života, že žádná z nich nesmí být na úkor              jiné podceněna či potlačena. Takový přístup je zároveň dobrým předpokladem              realistického očekávání od sportu. Chyby, kterých se dítě nejen na sportovním poli              dopouští a které bývají s velkou nelibostí rodiči kritizovány, jsou zpravidla nedíl-              nou součástí jeho osobnostního zrání, hledání a nalézání místa v životě, zaujímá-              ní postojů k okolnímu světu a jeho klíčovým osobnostem a modelovým situacím.              Sport je navíc jedinečnou a přirozenou socializační a výchovnou arénou a příleži-              tostí k utváření zodpovědného přístupu k povinnostem, kultivování pocitů kolek-              tivní sounáležitosti, pěstování fyzické a psychické odolnosti, samostatnosti, tvrdé              práce, aktivního přístupu k životu a osvojování si principů fair play. Jde o vlastnosti              a dovednosti, které si dítě jako jedinečný pozitivní vklad přenáší do svého dalšího              dospělého života. Stejně tak je žádoucí, aby si rodiče a trenéři uvědomovali, že dítě              a mladý člověk má oprávněnou potřebu samostatného jednání a přitom potřebuje              oporu dospělých. Pokud rodiče nekladou nepřiměřený důraz na výkon a vítězství,              nýbrž kultivují v dítěti hodnoty úsilí, tvrdé práce, správného taktického rozhodová-              ní, radosti ze hry, požitku z pohybu, zlepšování celkové kondice a upevňování zdra-              ví, pak se nepochybně jedná o správný a osobnostně přínosný výraz rodičovského              výchovného stylu. Možná nejlepším vztahem mezi rodiči a dítětem v oblasti spor-              tu je situace, kdy dítě pociťuje rodičovskou podporu jako nezastupitelnou, význam-              nou a s vděkem vnitřně přijímanou součást vytváření sportovní výkonnosti. Vždy              je však žádoucí ponechat dítěti i volný prostor pro samostatné rozhodování o míře,              stupni, úrovni a intenzitě sportovní angažovanosti, a to včetně rozhodnutí věnovat              svůj zájem a energii jiné smysluplné aktivitě, přispívající ke zdárnému průběhu so-              cializace a osobnostního zrání.                 Téma rodičovských výchovných stylů v  kontextu sportování dítěte nabývá              v ovzduší sílící racionalizace sportovní přípravy na významu, a to nejen z pedago-              gického a psychologického hlediska, ale i s ohledem na relevantní sociálně-kulturní              a ekonomické souvislosti (Sekot, 2015, s. 58–67). Vedle faktorů, ovlivňujících vní-              mání rodičovských vlivů na míru a intenzitu sportování dětí, vstupují do hry také              výchovné a socializační důsledky v různém kulturním prostředí a na půdě různých              sportů (Côté \& Hay, 2001, s. 503–519).                 Zájem badatelů vyvolává do velké míry i problematika benefitů a stresorů, prová-              zejících především výkonnostní sport mládeže (Smith, Smoll \& Passer, 2002, s. 501–              536). Stále častěji zaznívá v této souvislosti názor, že v dnešním světě je obtížnější              vést mládež ke sportovnímu mistrovství, protože na jedné straně sílí negativní do-              pady sedavého konzumního života, a na druhé straně se neúměrně zvyšují nároky              na sportovní excelenci v kontextu vysoce kompetitivního ovzduší postindustriální              postkapitalistické společnosti. Není tedy snadné nalézt odpověď na otázku, jak se              v soudobé nekompromisně dravé, soutěživé kultuře dobrat ke správnému, přiměře-              nému, socializačně a výchovně přínosnému přístupu k dětem a mládeži. Tato otázka              se neodbytně vkrádá do zodpovědného uvažování nejen rodičů, trenérů, ale je důle-              žitá pro celý systém školství, masová média, organizovaný veřejný život a komerční","88  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                volnočasovou sféru. Odpovědí může být snaha nejen rodičů působit na všestranný              rozvoj dítěte, nikoli jednostranně adorovat dokonalost. Pro zdravý duševní a fyzický              vývoj dítěte je nepochybně důležitější a prospěšnější pravidelné pěstování pohybo-              vých aktivit v souladu s možnostmi a mezemi místa a času než úsilí o mistrovství,              špičkový výkon, rekordy či odměny, které většinou nevede k cíli. Pro rodiče z toho              vyplývá imperativ vychovávat prvořadě dobrého člověka a až v druhé řadě dobrého              sportovce či hráče; jejich primárním posláním je podpora všestranné sportovní zdat-              nosti dítěte, nikoliv jeho vedení k jednostrannému atletickému mistrovství. Specific-              kou skupinou rodičů jsou ti, kteří vedou dítě ke sportu, ale osobním příkladem jim              nejdou. Výzkum společnosti Sazka z druhé dekády našeho století zjistil, že téměř tři              čtvrtiny rodičů dětí od pěti do dvanácti let vedou své děti ke sportu, ale nečiní tak              cestou osobního příkladu. Alespoň jednou týdně sportuje pouze desetina rodičů              těchto dětí. Pětina rodičů by dokonce ze svých dětí chtěla mít vrcholové sportovce.              Čtvrtina rodičů s jedním nebo více dětmi na prvním stupni základní školy se však              nehýbe vůbec. Přibližně dvě třetiny z nich sportují zřídka, tedy maximálně dvakrát              do měsíce (www. NMS Research, 29. 12. 2016).                 Většina rodičů považuje pohybové aktivity jen za jednu z možných náplní vol-              ného času svých dětí. Pouze malá část rodičů však chápe sportování jako nutnou              součást života dětí, významnou nejen pro zdravý způsob jejich života v dětství, ale              především jako nutný návyk pro pěstování pohybových aktivit v dospělosti.                 V rodinách s malými dětmi rozhodují o víkendovém programu zejména ženy.              Možné aktivity vybírají nejčastěji na internetu nebo na doporučení známých. Z ak-              tivního trávení volného času převažují výlety do přírody nebo za kulturou. Sportovní              program je na třetím místě. Velká část dotazovaných z výše uvedeného výzkumného              šetření však o víkendu preferuje odpočinek doma nebo nanejvýš vyrazí na návště-              vu ke známým.                 Je prokázáno, že děti se nejintenzivněji učí pozorováním, napodobováním a přejí-              máním vzoru svých rodičů. Výchovně na ně tedy působíme i ve chvíli, kdy je vlastně              vůbec nevychováváme, což nenahradí žádný sportovní klub ani kroužek. A zejména              v dnešní době, kdy se rozvíjejí netradiční či alternativní sporty, je žádoucí dát dě-              tem možnost poznat i sporty, které sami rodiče nepreferují, či se s nimi dokonce se-              tkávají náhodně nebo poprvé. Každé dítě se může zhlédnout v nějakém sportu, jen              je zapotřebí dát mu šanci jej poznat či si jej vyzkoušet. A nemusí jít vždy o tradičně              populární pohybové aktivity jako fotbal, hokej, tenis či balet, ale i o netradiční spor-              ty jako bojové umění, frisbee, lakros apod. Jestliže dítě dělá sport jenom kvůli rodi-              čům, pak je zřejmé, že se mu hlavně ve vyšším věku bude věnovat spíše s odporem              a skončí s ním okamžitě, jakmile rodičovská autorita zeslábne.                 Některé děti tíhnou k určitému sportu od malička, u jiných je někdy potřeba              zkoušet a nabídnout celou plejádu možností, než jsou pro určitou formu sportu za-              páleny. Už samotné chování dítěte při hrách či na pískovišti napoví, kterým smě-              rem se vydat. Jiným směrem se bude ubírat samotář a odlišné motivy rozhodování              převáží u dítěte, které vyhledává společnost a spolupráci. Nebo si můžeme všímat,","1 5   PŘÍSTUP Y  RODIČŮ  K   MLAD Ý M  SPOR T O V CŮ M   |  89                u jakého sportu se dítě cítí dobře, kdy je hluboce zaujato svým prožitkem a „září mu              oči“.                 V případě, že se rodiče chtějí angažovat ve výkonnostním vrcholovém sportu, by              měli zvažovat vhodnost a únosnost náročných vrcholových tréninků pro jejich dítě,              orientovat se i v problematice legislativy daného sportu a přemýšlet o svém případ-              ném začlenění do stereotypů života profesionálního sportovce.                 Zvláštní, nikoli však okrajový je zájem rodičů směřovat dítě k budoucí vrcholové              sportovní kariéře. Tato aspirace však předpokládá promyšlenou a poučenou úvahu              o předpokladech a nárocích daného sportu, dostatečnou míru všestranné informo-              vanosti a v konečném důsledku i ochotu a schopnost nést za tento cíl plnou rodi-              čovskou odpovědnost. Je nutné správně posoudit tréninkové nároky, orientovat se              v potřebách, možnostech a legislativních rámcích daného sportu, zvažovat úska-              lí postupné profesionalizace sportu, vykázat vždy schopnost správně nastavovat              a kontrolovat ambice a očekávání. S tím souvisí i problematika vrcholového sportu              dítěte. Jde o téma dynamicky se aktualizující zejména od sedmdesátých let minulé-              ho století, kdy postupně ustupoval amatérismus a začal převládat profesionalismus.              Vítězství již zdaleka není známkou sportovní kvality a sportovního mistrovství, ný-              brž má i svoji finanční, komerční, sociální a politickou dimenzi. Sílící profesionali-              zace akcentuje stále méně gentlemanské soupeření a radost ze hry a upřednostňuje              generování financí, slávy, uspokojování hladu publika po výkonech (i za hranicí lid-              ských možností) a spektakulárnost sportovních událostí. Na cestě posilování di-              vácké atraktivnosti a racionalizace sportovní přípravy se stále zvyšuje podíl velmi              mladých sportovců, a to ne vždy s ohledem na jejich harmonický, přirozený a vše-              stranný rozvoj. Vzdor tomu však roste počet talentovaných a silně motivovaných              dětí zařazovaných do programů profesionálního sportu.                 Rostoucí profesionalizace, racionalizace a  medikamentalizace sportu přináší              i zvýšený zájem odborníků o tuto problematiku; tedy o vliv soutěžního vrcholového              sportu na mladé sportovce. Sociologové, psychologové, pedagogové a lékaři přispí-              vají k poznání vlivů soutěžního sportování na děti i adolescenty. Zkoumají biologic-              ké, psychologické, právní a sociální důsledky vrcholového sportu mládeže. Tím, že              se odhalily excesy a zneužívání, přispěli praktici i výzkumníci významně ke zlepše-              ní v přístupu k dětem v profesionálním sportu. Proto lze jen uvítat poučené a praxí              podložené úvahy o vztahu mezi praxí v kompetitivním sportu a základními lidský-              mi právy dětí ve vrcholovém sportu (Šafář, 2012, s. 401–403).                 V odborné literatuře není snadné najít jednoznačné vymezení rizikového množ-              ství sportovně pohybových aktivit u  dětí. Přitom v  dětském věku spontánního              pohybu takové riziko prakticky neexistuje, pohyb je plně sycen vnitřní motivací              a radostí z pohybu. Dítě je tedy schopno tuto aktivitu přirozeně regulovat tak, aby              nedošlo k přetížení organismu. Jiná situace nastává v případě organizované spor-              tovně pohybové aktivity, kdy do přirozené autoregulační úlohy vstupují impulzy,              podněty a pobídky z vnějšího prostředí – ze strany vrstevníků, trenérů a rodičů.              Významnou roli sehrává v tomto kontextu téma stanovení časové dotace tréninku,","90  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                odpovídající věku silně výkonově disponovaných mladých lidí. Pokud se opřeme              o některé informace výzkumného charakteru, zveřejňované převážně v elektronic-              kých médiích, pak se zpravidla za krajní hranici týdenní dávky tréninku považuje              25 hodin. Za touto hranicí už hrozí nežádoucí přetrénovanost. V souladu s impera-              tivem regenerace výkonnostních sportovců se navíc i z psychologických důvodů do-              poručuje v půlročních intervalech měsíční relaxační odpočinek. Mladí ambiciózní              sportovci, jejich trenéři a rozhodně nikoli v neposlední řadě i rodiče by si měli být              vědomi, že k dosažení elitní úrovně sportovní výkonnosti je potřebných cca 10 000              tréninkových hodin, o přiměřené životosprávě a regeneračních metodách nemlu-              vě. A pro mladé sportovce se podíl specializované přípravy postupně navyšuje mezi              14.–17. rokem věku s tím, že významnou roli sehrávají specifické kompenzační akti-              vity. A stále platí: za rizikové lze považovat sportovně pohybové aktivity, která nevy-              cházejí z vnitřní motivace dítěte, které nejsou prováděny spontánně a s radostným              prožitkem (Šafář, 2012, s. 401–403).                 Pokud je dítě náležitě, odborně a s ohledem na jeho zájmy vedeno dospělými,              tedy trenéry a rodiči, pak jsou vytvořeny nezbytné předpoklady pro jeho sportov-              ní růst. V opačném případě lze hovořit o zneužívání či vykořisťování dítěte: Jedno-              stranné přetěžování mladých gymnastů a plavců, záměrné nepřiměřené aplikace              stravovacích zvyklostí a výživy obecně, pěstování étosu, založeného na představě              soupeře jako nepřítele apod. Jakákoli úroveň sportu nesmí opustit imperativ nejlep-              ších zájmů dítěte nebo připustit vážné poškození jeho organismu. Nelze pouštět ze              zřetele jeho harmonický rozvoj a výchovně socializační proces, vedoucí k formování              zodpovědné, profesně zdatné a všestranně aktivní osobnosti.                 Přístupy rodičů ke sportujícím dětem jsou přirozeně modelovány i případný-              mi odlišnými či dokonce zcela neslučitelnými styly rodičovské výchovy otce a matky              a proměnlivým využíváním rodičovských praktik v různých situacích; v dnešním              klimatu uvolněných vazeb a proměn funkcí rodiny nejsou bez významu ani případ-              né zpětné vlivy dětí na chování rodičů. To se projevuje zejména v rodinách, pone-              chávajících dětem v souladu se sebeurčující teorií (Decy \& Ryan, 1985; Roman et al.,              2015) větší míru autonomie, která vytváří větší prostor pro jejich vnitřně motivova-              né jednání. I zde však platí, že jsou to především rodiče, kteří mají největší možnost              sehrát rozhodující úlohu při utváření motivací dítěte, jeho chování, krystalizace jeho              cílů, hodnotového směřování, rozvíjení schopností, psychologického zrání a sociál-              ních kompetencí. Nedostatek rodičovské podpory či její absence v těchto proce-              sech může mít proto pro dítě nedozírné negativní následky tím, že vytváří prostor              pro pasivní, konzumní způsob života, ve kterém jsou pohybové aktivity nazírány              jako nevítaná nezbytnost, nikoli jako výraz radostného prožívání aktivního přístu-              pu k životu.","|  91               16  Kdy začít se sportem: význam věku a motivace                         Pokud si nejen rodiče kladou otázku, kdy začít motivovat dítě k cíleným pohybo-              vým aktivitám, pak musí mít na paměti, že zdravé dítě cítí potřebu se hýbat úplně              přirozeně, že pohyb je neodmyslitelnou součástí jeho vývoje, tedy že má být podporo-              ván a kultivován, a to v souladu s věkem a naturelem dítěte. Nejlepším východiskem              naplňování tohoto imperativu je situace, kdy se dítě hýbe a sportuje proto, že ho to              baví, že je to jeho neodbytná potřeba a radost. Radost z pohybu dítěte však nemusí              plnit rodičovské představy a ambice. Pokud se nejsilnějším motivem podpory dítě-              te ve sportování stanou ony, mohou mu sport znechutit a přivádět dívku či chlapce              do nežádoucí role pasivního konzumenta virtuální zábavy.                 Věk je klíčovým faktorem podpory vhodných pohybových aktivit. Pro dítě to              platí dvojnásob již proto, že se nachází v období dynamického rozvoje svého fyzic-              kého a psychického potenciálu a budování základů celoživotně ukotveného a pro-              jektovaného vztahu ke sportu a aktivnímu přístupu k životu. Respektování fyzické,              ale i psychické vyspělosti zde hraje zásadní roli (Matějček, 2004). Děti do 5 let by se              měly věnovat běžným nenáročným hrám. Běh, houpačky, prolézačky, jízda na troj-              kolce, na kole, tanec, gymnastika nebo plavání jsou opravdu vhodné. S kolektivní-              mi sporty může dítě začít až za situace, kdy je schopné ovládat svoje tělo a pochopit              pravidla jednotlivých sportů. Ve věku 6 až 7 let je dítě zpravidla dostatečně kompe-              tentní, aby začalo vnímat zdravé soupeření či spolupráci v hrách, jakými jsou vybíje-              ná, fotbal, hokej. Ale právě v tomto věku se může projevit neschopnost či neochota              dítěte začlenit se do kolektivu a tím se aktualizuje zvažování sportu s individuálním              přístupem – tenis, atletika nebo plavání? Dítě, pro které jsou v tomto věku rodiče              zásadní autoritou a názorovým vůdcem, je ochotné věnovat se právě těm sportům,              které provozují rodiče. Nezanedbatelnou roli hrají jistě i povahové vlastnosti a fy-              zické předpoklady dítěte. Ne každé dítě je pohybově zdatné, průbojné, jiné nemá              kolektivního ducha nebo ho řízené a přesně plánované tréninky nebaví, či dokon-              ce demotivují. Jde o věk vhodný pro svobodnou volbu rozhodnout se, co dítě chce              a nechce dělat. Sportu se může věnovat i rekreačně v kruhu rodiny či sourozenců, se              kterými soupeřit nemusí.                 Nelze přehlédnout, že pro zdraví dítěte je velmi důležitá rovnováha mezi výži-              vou (energetickým příjmem) a pohybovou, sportovní aktivitou (energetickým vý-              dejem). Nadbytek energie a nedostatek pohybu vede k nadváze a poté k obezitě.              Právě pohybová aktivita se však u dnešních školáků výrazně snižuje. Roste počet dětí,              které necvičí, a to dokonce s vědomím rodičů. Děti také tráví mnohem méně času              venku s kamarády než doma u počítače nebo u televize (www.vyzivadeti.cz).","92  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Sport a  pohybová aktivita vůbec provázejí dítě již v  období před narozením.              Tvrdí se, že už nenarozené dítě kopíruje pohyby matky při plavání, cvičení atd.              V kojeneckém období si dítě vytváří první pohybové vazby, kojenec se naučí lézt,              sedět a naučí se i základy chůze (Vacušková, Vacuška \& Ryšavá, 2003).                 V období batolecím je schopnost pohybovat se a začít chodit jedním z kritérií,              podle kterého se hodnotí vyspělost dítěte. Chůze se stabilizuje a  stává se jistou.              Již ve velmi raném věku se dítě učí obratnosti, koordinaci pohybů, rychlosti i síle              a  zejména  schopnosti  spojovat  tyto  dovednosti dohromady. Odborníci  spočítali,              že batole stráví aktivním pohybem 70–80 % času, kdy nejí a nespí, tedy 7 i více ho-              din. Z toho je jasně vidět, že pohyb nás provází celý život již od časného dětství              (Kiedroňová, 2010).                 V  předškolním věku  tráví  dítě  velké  množství  času  pohybem  a „sportováním“.              Kvalita pohybů se zvyšuje, dítě se učí i složitější pohyby, jako je např. jízda na brus-              lích, plavání, jízda na lyžích, jízda na kole, překážkový běh, kopaná atd. Rychlé stří-              dání různých pohybových aktivit je pro tento věk nejen typické, ale i žádoucí. Děti              upřednostňují dynamické pohyby, zaujme je spíše běhání než sezení na místě, těžko              snášejí jednotvárné činnosti, jsou soutěživé a preferují fyzickou výkonnost. Pro další              motivaci ke sportování je důležité, že právě v tomto věku se děti snaží napodobovat              sportovní aktivity dospělých, kteří tak mají možná neopakovatelnou šanci uplatnit              vhodně svůj zásadní vliv na pohybový rozvoj a výchovu dítěte. Doporučený rozsah              pohybové aktivity v tomto věku je 6–8 hodin denně.                 Školní věk je pro svoji délku a rychlost vývoje dítěte velmi pestrý, zahrnuje mimo              jiné i období puberty. Pohybová aktivita dětí a dospívajících se v průběhu školní do-              cházky hodnotí z několika různých úhlů a na její vývoj mají vliv různé další okolnosti:              okolní prostředí, zejména rodina a její vztah ke sportování a pohybu obecně, genetika,              schopnost učit se nové pohybové kombinace a vzorce (důležitý je i vliv předchozích              období), stavba těla, podíl svalů, schopnost a vůle trénovat. V mladším školním věku              je vhodné soustřeďovat sportovní aktivity na obratnost, rychlost a silovou rychlost,              dynamiku, vytrvalost a herní zdatnost. Začíná se projevovat předpubertální období              s velmi vysokou potřebou pohybu, zároveň si děti udržují velkou pružnost a kloub-              ní pohyblivost. U dětí, které se věnují nějakému sportu tzv. „závodně“, se v tomto ob-              dobí bohužel často můžeme setkat s tím, že je ambiciózní či dokonce nezodpovědní              trenéři přetěžují, protože jejich výkonnost je velmi vysoká, ale děti nejsou ještě psy-              chicky vyspělé. V tomto období by děti měly pravidelně navštěvovat sportovní a so-              kolské oddíly, kde najdou podobně sportovně zaměřené kamarády. Velmi vhodným              sportem je plavání, protože podporuje nejen kondici, ale i vytrvalost, a co je v tomto              období velmi důležité, zlepšuje i tvar a kvalitu postavy. Ve věku 12–14 let se utváří slo-              žení těla, je proto třeba stále podporovat pohybovou aktivitu, ale zároveň je také vel-              mi důležité sledovat svalový vývoj a správné držení těla. Sportovní aktivity by i nadále              měly být pestré, protože jednostranná zátěž může způsobit nepřiměřený, jednostranný              rozvoj určitých svalových partií na úkor jiných. Zvyšuje se i význam aktivního odpo-              činku, soutěživosti a svalové síly. Zároveň právě v tomto období klesá autorita rodičů","1 6   KD Y  Z A ČÍT  SE  SPOR TEM :  VÝZNA M  VĚKU  A   MO TIVA CE   |  93                a trenérů, a naopak se zvyšuje vliv vrstevníků; právě proto je velmi důležité udržet děti              u sportování i pro zábavu, a to v týdenním rozsahu nejméně 4–5 hodin.                 V období dorostového věku (15–18 let) se mladí lidé již připravují na další stu-              dium nebo zaměstnání a výrazně klesá jejich každodenní pohybová aktivita – mlu-              ví se o začátku stadia tzv. hypomobilie. V tomto důležitém časovém úseku života je              žádoucí využít zájem o nové sporty a atraktivní cvičení v ideální dotaci 3–4 hodi-              ny týdenního pohybu, jako jsou různé druhy aerobiku, skateboard, squash, bojová              umění a další (https://itesco.cz).                 Mnoho rodičů řeší již v útlém předškolním věku dítěte okolo 3–4 let, jak povzbu-              dit své děti k pohybu. Přemýšlí, jaký sport pro ně zvolit, aby si k němu vybudovaly              pozitivní vztah a slavily v něm úspěch. Přitom si ne vždy uvědomují, že je to právě              aktivní přístup a inspirace ze strany rodičů, která dítě motivuje. Systematický výběr              sportu včetně volby vhodného klubu přichází dnes na řadu později, okolo 5–6 let.              Do té doby hraje nejdůležitější roli v procesu seznamování dítěte se sportem zejmé-              na sám rodič: Ten může využít řadu způsobů, přístupů a strategií, jak dítěti pravi-              delný cílený pohyb přiblížit a spojit ho efektivně s pozitivními emocemi a zážitky.              V praxi se tak ukazuje, že dobré pohybové základy mají děti, které rodiče rozvíjeli              v jedné ze tří níže uvedených oblastí (Taussig, 2018):                 Motivace vlastním příkladem je možností, jak vhodně využít obecně známou ten-              denci dětí napodobovat lidi z okolí, zejména rodiče. Vidí-li dítě svoji maminku pra-              videlně běhat nebo posilovat před televizí, chodí-li sledovat tatínkovy fotbalové              zápasy, vítá-li, že rodiče a starší sourozenci ve volných chvílích jezdí na cyklistické              výlety či navštěvují plavecké bazény, pak i dítě v raném věku získává přirozeně před-              stavu, že sport je něco automatického, co je běžnou, obohacující součástí života. Pla-              tí to přirozeně přímo učebnicově o rodičích mnoha současných sportovních hvězd              (kupř. vynikající biatlonistka Gabriela Koukalová; její matka Gabriela Soukalová je              držitelka stříbrné medaile ze Zimních olympijských her 1984 v Sarajevu; otec Karel              Soukal je všestranný lyžař a trenér) nebo zapálených rekreačních sportovců. V ta-              kovém prostředí dítě přirozenou cestou pochopí, že sport přináší nejen radost z ví-              tězství, ale i trpkost porážky.                 Motivace sportovním prostředím je účinná a vysoce stimulativní, když využívá              vrozené vnímavosti a citlivosti dětí na podněty, kterým jsou vystaveny. Pokud se              pravidelně pohybují ve sportovním prostředí, nastavuje, modeluje a dotváří to jejich              celoživotní vztah ke sportu, což je třeba příklad vynikajících tenistů Heleny a Cyri-              la Sukových.                 Sportovnímu zápalu může pomoci také návštěva sportovních událostí a zápasů              (v našem prostředí zejména hokeje a fotbalu) či střídmé sledování sportovních akcí              v televizi. Tak si děti oblíbí určitý sport nebo sportovní hvězdu a napodobování to-              hoto modelu a idolu vede k jejich přirozenému sportovnímu rozvoji v daném spor-              tu. Úspěchy našich sportovců se nedávno projevily kupř. zvýšeným zájem mládeže              o biatlon; televizní popularizace vrcholové sportovní události v ragby se odrazila              rostoucím počtem klubů tohoto u nás v minulosti spíše okrajového sportu.","94  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Společný pohyb v rámci celé rodiny má v rovině motivačních funkcí rodičů nej-              vyšší význam. Zejména v případech, kdy jsou rodiče schopni a ochotni rozvíjet zá-              kladní pohybové návyky dětí, jako je běhání, skákání, házení nebo chytání hravou              formou, být kreativní při vymýšlení her, dát dítěti pocit vítězství a „příliš netlačit“,              pokud o aktivitu nejeví dostatečný spontánní zájem. Postupně je dobré s rostou-              cím věkem dítěte přidávat a rozvíjet takzvané „rodinné sporty“, tedy disciplíny,              které může společně provozovat celá rodina, především cyklistiku, plavání, lyžo-              vání, bruslení, jogging a pěší turistiku. Takový přístup pak zakládá hodnotnou,              bezpečnou a stabilizující bázi pro možnost organizované formy sportu (Taussig,              2018).                 Obecně se vychází z toho, že každý jedinec má určité jedinečné osobní před-              poklady, talent. Mnohdy tento názor přesahuje i do oblasti sportu zejména v úva-              hách odborníků, jaký sport pro dítě zvolit a jak odhalit jeho talent nebo nadání.              Talent ale bývá mnohdy zaměňován za šikovnost nebo obratnost. Nesmí se však              zapomínat na zásadu, že je důležité už v dětství budovat vztah a lásku ke sportu              obecně. Pokud se to podaří, šance na zlepšování sportovních dovedností se budou              automaticky zvyšovat s tím, jak budou děti často a spontánně sportovat. Ať už dítě              začne sportovat s vnitřním přesvědčením a entusiasmem kdykoli, je to správné,              pokud mu sport přináší opravdu radost a není do jeho provozování nuceno au-              toritativními dospělými. Stejně tak platí, že raná sportovní specializace dítěte ne-              znamená, že se z něj jednou stane šampion. Takového úspěchu dosáhne opravdu              jen zlomek dětí. S úspěchem dost často souvisí i vysoké finanční náklady. Vychovat              špičkového sportovce je totiž mnohdy pro rodinu z hlediska času i vynaložených              financí doslova oběť.                 Většina rodičů, zejména sociálně a kulturně ukotvených ve středních vrstvách,              podporuje a motivuje své děti ke sportování. Je však všeobecně známo, že šance              na pravidelný sport je v řadě případů limitována jejich socioekonomickým statu-              sem: Vstupní cena do různých sportovních oddílů, náklady na sportovní vybave-              ní a cestování jsou pro mnohé rodiny nad jejich finanční či organizační možnosti.              Tělesné aktivity mládeže z dobře situovaných rodin bývají organizovány ve spor-              tovních klubech pod dohledem expertů a realizovány po škole a o víkendu. Spor-              tování mládeže s hůře finančně a vzdělanostně disponovanými rodiči se odehrává              v souladu s možnostmi nejčastěji jako neřízená aktivní volná hra bez dozoru do-              spělých, např. jako aktivní hra v parku nebo v ulicích s kamarády. Mládež s vyšším              socioekonomickým statusem má tak s pomocí rodiny vytvořeny lepší podmínky              pro zapojení do fyzických aktivit než mládež z ekonomicky slabších rodin.                 Nikoli bez významu pro aktivní sportování mladých lidí je tedy sociální a eko-              nomická situace rodiny. Logický je praxí prověřený předpoklad, že děti z bohatších              rodin mají větší šance a zpravidla i více podnětů k pravidelnému placenému provo-              zování organizovaného sportu, že jsou tudíž i pohybově zdatnější než kupříkladu              děti z chudších rodin, či dokonce ze sociálně vyloučených lokalit. Nezanedbatel-              nou roli zde nepochybně hraje motivačně podnětná blízkost vhodných sportovišť.","1 6   KD Y  Z A ČÍT  SE  SPOR TEM :  VÝZNA M  VĚKU  A   MO TIVA CE   |  95                Venkovské děti jsou právě z důvodu menší nabídky organizovaného sportová-              ní mnohdy odkázány na schopnost improvizace a osobní kompetence vytvořit si              kupř. podmínky pro provozování fotbalu na obecní louce.                 Zejména u mladších dětí na prvním školním stupni má na jejich sportování vliv              i dostupnost sportovních klubů. Děti, které mají sportoviště do vzdálenosti nejdále              několika kilometrů, sportují více. Pokud mají sportoviště dál, nastupují zpravidla              rodiče, kteří je na ně dopravují autem nebo je doprovázejí při cestě hromadnou              dopravou. A to si rozhodně nejsou schopni (či v řadě případů ani ochotni) zaří-              dit všichni rodiče. Dítě závislé na organizovaném sportu s asistencí dospělých tak,              zejména do věku deseti let, ztrácí možnost sportovat. Přitom motivace a tíhnutí              k pohybu je zejména v nižším školním věku nejvýznamnější pro pozdější rozvoj              dítěte a jeho celoživotní vztah ke sportu (Harwood \& Knight, 2016).                 Máme-li na mysli organizované sportovní programy pro mládež, pak úspěch              jejich frekventantů závisí zejména na očekávaném plnění úkolů v rámci sportov-              ního tréninku a hodnocení sportovních dovedností. V prvním případě jde o hod-              notící postoje zejména trenérů, ve druhém o hodnocení rodičů. Silný vztah rodičů              k hodnocení sportovních výkonů dětí dokáže vzbuzovat dětskou sebedůvěru a po-              skytnout dítěti důležitou sociální podporu.                 Rovněž se zjišťuje, že rodičovská pochvala hraje daleko důležitější roli než srov-              návání s  vrstevníky nebo další kritéria hodnocení. Zpětná vazba od  rodičů je              i ve vyšším školním a dorosteneckém věku klíčová pro vnímání vlastních schop-              ností a požitku ze sportu; srovnávání s vrstevníky však postupně nabývá stále vět-              šího významu.                 Většina výzkumů provedených v oblasti sportování dětí a mládeže bývá zamě-              řena právě na tuto věkovou skupinu; prožitky a možnosti ovlivnění rodičů bývají              spíše na okraji badatelského zájmu. V této souvislosti je třeba upozornit na studii              zaměřenou na efektivní rodičovské styly v prevenci rizikového chování a rozvíjení              psychické odolnosti. Autoři dospěli k závěru, že vhodným, efektivním a poučeným              je autoritativní rodičovský styl, jenž je také charakteristický výchovně nezastu-              pitelnou vřelostí a schopností adekvátním způsobem dítěti poskytnout zpětnou              vazbu a předat mu důležitou informaci o názoru rodičů na jeho sportovní výkon              (Kanters, Bocarro, Casper \& Forrester, 2008, s. 8–11).                 V rámci našich diskuzí se znovu ukazuje jako aktuální klíčový problém motivace              rodičů. Někteří rodiče jsou sami celoživotně a všestranně pohybově aktivní a při-              rozeně k tomu vedou i své děti. Takoví rodiče zpravidla nevyvíjejí tlak na maxima-              lizaci výkonu dítěte a přirozeně se snaží vést dítě k všestrannosti. Naopak existují              i rodiče, jejichž vztah ke sportu je „problematický“ tím, že mají za sebou buď neú-              spěšnou, nebo naopak velmi úspěšnou sportovní kariéru. V prvním případě svůj              traumatizující neúspěch transponují do mnohdy skryté tendence naplnit dodateč-              ně své ambice prostřednictvím úspěchu svých dětí. Ve druhém případě se rodiče              opírají o přesvědčení, že jejich dítě musí, protože k tomu „má všechny předpokla-              dy“, kopírovat úspěšnou rodičovskou sportovní kariéru.","96  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Zvyšující se kompetitivnost sportu obecně, sportovní programy pro mládež ne-              vyjímaje, přináší i  riziko nevhodných reakcí rodičů, rozčarovaných sportovními              výkony svých dětí či přesvědčením, že jejich chlapec či dívka nejsou trenéry do-              statečně ohodnoceni a nedostává se jim přiměřené pozornosti, individuální péče              a ocenění. Zprávy z médií, stejně jako svědectví trenérů, rozhodčích a diváků po-              tvrzují, že ve sportu mládeže stále roste počet incidentů, na kterých se podílejí prá-              vě ctižádostiví a nepřiměřeně ambiciózní rodiče mladých sportovců. Nárůst násilí              a verbální agrese jsou popisovány na všech úrovních výkonnosti a u rodičů dětí              různého věku. Jsou to právě rodiče, kdo nejčastěji rozhoduje o orientaci a následné              organizované účasti dítěte v určitém sportu a kdo má často hlavní zájem na pozitiv-              ních výsledcích dítěte v této aktivitě. Dělají to sice s nejlepšími úmysly, jejich chování              však často naznačuje existenci potenciálního problému, a to především za situa-              ce, kdy dochází ke zklamání či rozladění z nenaplněného rodičovského očekávání.              Sportovní kluby se v těchto případech obvykle snaží eliminovat „ctižádostivé spor-              tovní rodiče“ z účasti jejich dětí na sportovních aktivitách, což jsou snahy většinou              neefektivní a výchovně problematické. Takové krátkozraké řešení nemůže účinně              a vhodně zabránit škodlivému vlivu rodičů, kteří stále hrají stěžejní úlohu ve vývoji              dítěte (Stackeová, 2009, s. 2–3).                 Problémy související s rolí rodičů v organizovaném výkonnostním sportu mlá-              deže se mohou kumulovat a zhoršovat v období dospívání dětí. V teenagerovském              věku se dotváří sebeidentita jedince, což bývá nikoli zřídkakdy provázeno názoro-              vými neshodami s rodiči a zpochybňováním aktivit, které rodiče považují za důle-              žité (Bocarro, Kanters, Casper \& Forrester, 2008, s. 155–166). Dospívající tak může              začít odmítat organizovaný sport s tlakem na pravidelnost a výkonnost jako sym-              bol rodičovského „libovůle“ a vzepře se jeho provozování nebo záměrně volí ji-              nou formu sportovní angažovanosti. Pokud dítě chápe sport jako výraz vůle, přání              a nekompromisního požadavku rodičů, klesá jeho motivace a následně přirozeně              i výkon. Taková situace jen silněji deprimuje ambiciózní rodiče a zhoršuje již tak              nedobré rodinné vztahy a s tím se pravděpodobně současně zhoršuje i vztah rodičů              a dítěte k trenérovi. V této souvislosti se stále častěji zaměřuje pozornost na účinky              „zpětné socializace“, tedy na vzájemné či dokonce reverzní ovlivňování socializo-              vaného či vychovávaného socializujícím či vychovávajícím. To zahrnuje i případ-              né snahy trenérů a sportovních klubů působit na psychiku a hodnotové uvažování              rodičů sportujících svěřenců ve smyslu chování fair play.","|  97               17   K empirickým poznatkům o rodičovských postojích                   ke sportování dětí a mládeže                       Existuje celá řada odborné i populárně vědní literatury, která mnohdy s humorným              nadhledem popisuje nevhodné chování rodičů sportující mládeže. Nenahraditel-              ným zdrojem relevantních informací pro zkoumání a odhalování mnoha rozmani-              tých vlivů rodičovských modelů chování v prostředí organizovaného sportu jejich              dětí jsou zejména trenéři, kouči, učitelé a správci sportovišť mládeže. Vzdor této              skutečnosti však hlasy trenérů a správců sportovišť nezaznívají dosti slyšitelně. Sílí              tedy úsilí badatelů o adekvátní popis role trenérů mládeže v souvislosti s chováním              rodičů, o reflexi působení různých rodičovských výchovných stylů v ambiciózním              prostředí výkonnostního sportu.                 V poslední době se badatelé snaží studovat tuto problematiku hlouběji, a přispět              tak k pochopení socializačně nesmírně závažného tématu chování rodičů sportu-              jících dětí, a to v různých prostředích a na různých úrovních sportu. K této pro-              blematice se obecně přistupuje s vědomím, že pravidelné sportovní aktivity dětí              a mládeže jsou důležitým, nezastupitelným a podpůrným prostředkem žádoucího              osobnostního vývoje jak po fyzické, tak po psychické stránce (Fraser-Thomas et              al., 2005, s. 29–40). Tato specifická oblast osobnostního rozvoje však vedle pozitiv-              ních dopadů může přinášet i negativní následky (Brustad et al., 2001, s. 604–635).              Přiměřená míra rodičovského povzbuzování k dosahování vyšší úrovně pohybo-              vých a  výkonnostních kompetencí, sdílení radosti ze sportovní účasti nesporně              přispívá k harmonickému výchovnému a socializačnímu působení. Naopak nerea-              listické rodičovské nároky a očekávání mohou být u dětí a dospívajících zdrojem              stresu a obav ze selhání a příčinou oslabování přirozené radosti ze sportu, ztráty              víry ve vlastní schopnosti a snižování sebedůvěry. Rodiče nejsou vždy ochotni či              schopni přiměřeným způsobem sdílet sportovní zkušenost svých dětí a dostatečně              jí porozumět. Hodnocení sportovní participace mládeže rodiči na jedné straně a je-              jich dětmi na druhé straně se může výrazně lišit, a to i v případech, kdy dítě navenek              deklaruje shodné motivy a cíle jako rodiče. Takové zkratkovité postoje ke sportová-              ní mohou být modelovány a kompenzovány interakčním působením trenérů, kteří              mohou svým odborným vhledem přispívat k souznění postojů rodičů a dítěte, ze-              jména v mnohdy problematické oblasti smyslu a cílů organizovaného sportu (Côté,              2009, s. 307–323; Vella et al., 2011, s. 33–48). Zde mají právě trenéři poměrně velké              pole působnosti nejen pro cílený rozvoj sportovně pohybových kompetencí svých              svěřenců, ale otevírá se jim i jinak spíše skrytá oblast rodičovského působení v ob-              lasti sportovních aktivit dítěte: Koučování dětí přináší již svojí povahou možnost              četných interakcí s rodiči. Ty mohou být zdrojem impulzů, postřehů a inspirace pro","98  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                přínosné působení nejen na sportovní výkonnost dětí. Odborná literatura přináší              některé zobecnitelné zkušenosti z oblasti vztahů sportující dítě – trenér – rodiče ze-              jména ze sportů, jež otevírají nejširší pole možných intervencí, neshod či dokonce              střetů mezi trenéry a ambiciózními rodiči. Kupříkladu tenis jako vysoce hodnocený              individuální sport, nabízející v případě špičkových výkonů mimořádné perspektivy,              je ve zvýšené míře v hledáčku zájmu badatelů v této oblasti. V případě juniorského              tenisu vypovídají zkušenosti více než 130 trenérů o tom, že rodiče pozitivně působí              na sportovní přípravu svých dětí v téměř 60 % případů, 36 % rodičů naproti tomu              vykazuje negativní tendence zasahovat do vztahu trenér – sportující, klást nepřimě-              řený důraz na vítězství a přistupovat k možnostem svého sportujícího dítěte s ne-              realistickým očekáváním a nesplnitelnými aspiracemi. Tito rodiče preferují tvrdou,              necitlivou kritiku sportovního vývoje dítěte a vyjadřují ke kompetencím trenérů              spíše skepsi (Gould et al., 2006, s. 18–37; Gould et al., 2008, s. 632–636). Zajímavé po-              střehy nabízejí i rozhovory s bývalými profesionálními tenisovými hráči, jejich kou-              či a rodiči o tom, jaký typ rodičovské výchovy je optimální pro generování úspěšné              tenisové kariéry. Zde se jako nejvhodnější výchovný styl ukázal přístup, kdy rodi-              če poskytovali vhodnou, přiměřenou a účinnou logistickou, finanční a emocionální              podporu. Naopak kontraproduktivní působení, které tenisovou kariéru spíše brzdí,              se vyznačuje trvale kritickým přístupem rodičů, nedočkavě očekávajících naplnění              vysokých aspiračních cílů, přeceňujících hodnotu vítězství a vyvíjejících nepřiměře-              ný nátlak na naplnění cílů, které sami vytyčili a se kterými se sportující ani trenéři              plně neztotožnili (Lauer et al., 2010, s. 487–496).                 Takový přístup ke sportujícímu jedinci se přirozeně odráží i v rostoucím stre-              su trenérů, kteří čelí výtkám rodičů ohledně nenaplněných rodičovských aspira-              cí, vkládaných do sportujícího dítěte. V tomto kontextu se v polovině osmdesátých              let na bázi nashromážděných poznatků z oblasti rodičovských postojů ke sportová-              ní dítěte začal klást stále větší důraz na zkoumání nezastupitelného individuálního              a sociálního významu rozvíjení osobnostních rysů autonomie a kompetence (Deci,              1985). Přitom je přirozené, že již samotná povaha individuálních a týmových spor-              tů generuje rozdílné rodičovské přístupy a projevy. Juniorský tenis klade zpravidla              na trenéry zvýšené tlaky s souvislosti s chováním rodičů. To kupříkladu v Austrálii              vede sportovní manažery a organizátory k pozornému sledování a vyhodnocování              chování rodičů a následné snaze harmonizovat přístupy rodičů a trenérů s ohledem              na optimální sportovní růst dětí a mládeže (Ross et al., 2015, s. 607). V tomto smys-              lu se zvyšuje naléhavost koncipování strategií reflektujících vliv rodičů na sportovní              rozvoj dítěte, a to nejen v individuálních sportech, kde jsou možné intervence rodi-              čů pravděpodobnější, ale i na půdě kolektivních sportů. Cílem je působit na rodiče              tak, aby sportovní přípravu svých dětí chápali jako nezastupitelnou součást socia-              lizačního a výchovného procesu, směřujícího k osvojování pozitivních sociálních              hodnot.                 V  polovině naší  dekády  zkoumal  australský  badatelský  tým prostřednictvím              semistrukturovaných rozhovorů zkušenosti dvanácti australských sportovních","1 7   K   EMPIRICK Ý M  POZNATKŮ M  O   RODIČ O VSK Ý CH  POST O JÍCH  KE   SPOR T O VÁNÍ  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE   |  99                trenérů a organizátorů sportu mládeže s chováním a reakcemi rodičů svých svěřen-              ců v průběhu sportovní přípravy (Ross et al., 2015, s. 605–621). Výsledky jasně do-              kládají negativní zkušenosti s rodičovskými kontakty; pozitivní dojmy respondenti              nezískali ani z pozorování komunikace rodičů se sportujícími dětmi. Třetina dota-              zovaných dokonce považovala chování rodičů v průběhu sportovní přípravy dětí              za velmi nevhodné.                 Odpovědi respondentů byly rozděleny v souladu se zkušenostmi s rodičovským              postojem ke sportování dětí a s hodnocením úlohy trenéra na pozitivní a negativní.              Pro kategorizaci pozitivní byla klíčovým kritériem přímá či zprostředkovaná pod-              pora přiměřené sportovní aktivity a motivace dítěte; negativní odpovědi pak re-              flektovaly nepřiměřený, kontraproduktivní či záměrně nebo nezáměrně generovaný              postoj, mařící harmonický, adekvátní vývoj sportovní přípravy dítěte. Míra pozitiv-              ní či naopak negativní zkušenosti trenérů s postoji rodičů k organizovaným spor-              tovním aktivitám dítěte byla dále strukturována do dílčích kategorií podle uznání,              podpory a osobních vztahů (pozitivní hodnocení). Kritériem pro míru negativní-              ho hodnocení byl výskyt a intenzita stížností na malé pokroky dítěte ve sportovní              přípravě. Trenéři a organizátoři sportu mládeže navíc na základě svých pozorování              hodnotili a kategorizovali postoje rodičů k dětem, a to v pozitivní rovině ve spektru              kritérií bezvýhradná podpora, aktivní zapojení, preference autonomního přístupu              dítěte; negativní hodnocení bylo ukotveno v kritériích podmíněná podpora, kom-              petence a angažovanost. Vcelku trenérům od rodičů chyběla vyšší míra přiměřeného              uznání za jejich práci, pozitivně oceňovali naopak případy dobrovolné participace              rodičů jako rozhodčích či donátorů nebo vypomáhajících v prodejnách sportovních              klubů a neformální vztahy, upevňující společný zájem na spontánním sportovním              růstu dětí či prohlubující bezprostřední kamarádské vztahy rodičů s dětmi i mimo              rámec sportu (Ross et al., 2015, s. 608–610).                 Za velmi negativní projevy rodičovského vztahu ke sportu dětí považovali trenéři              prvořadě stížnosti na průběh a dopady sportovní přípravy, tedy postoj podkopáva-              jící jak autoritu trenérů, tak v řadě případů i vztahy rodiče – děti. Šlo zejména o ne-              taktní protesty, týkající se údajného nedocenění sportujícího v případech týmových              nominací či kvality tréninku, nebo dokonce kompetencí samotných trenérů, kteří              byli obviňováni i z neschopnosti či neochoty vycházet vstříc metodám a cílům efek-              tivního výkonnostního růstu. Nejvíce rodičovských stížností se sesypalo na hlavy              trenérů kvůli nedocenění pozice dítěte v kriketovém a ragbyovém týmu. Většina              trenérů pak konstatovala obecnou nevůli rodičů akceptovat imperativ pokory a vy-              trvalosti v dlouhodobém tréninkovém procesu, a to zpravidla v případech, kdy ro-              diče přímo obsesivně očekávají progresivní průběh sportovní přípravy, či dokonce              kariéry dítěte při souběžném podceňování nebo přímo ignorování faktorů motiva-              ce, talentu, nadání, vytrvalosti a vůle sportujícího jedince (Ross et al., 2015, s. 605–              621). Takový přístup rodičů ke sportování dítěte pak zakládá možnost konfliktů              nejen ve vztahu trenér – rodič, ale i ve vztahu rodič – dítě. V řadě případů však tre-              néři naopak deklarovali blahodárný přínos pozitivního rodičovského oceňování jak","100  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                práce trenéra, tak výkonu dítěte, který generuje zdravé sebevědomí, a tedy i silnou              motivaci a dobrou výkonnost sportujících včetně nezanedbatelných benefitů kva-              litní relaxace a pozitivního přístupu k životu obecně. Významný přínos představuje              v tomto smyslu pravidelná podpůrná účast rodičů na sportovních akcích dítěte, jež              významně posiluje mnoharozměrný vztah trenér – sportující – rodiče. K harmoni-              zaci tohoto výchovně a socializačně důležitého „trojúhelníku“ nepřispívá úporná              snaha podporovat sportovní růst dítěte „za každou cenu“, tedy udělat v tomto smě-              ru pro dítě „všechno“ – od časové a finanční investice přes logistickou podporu až              po tendenci zasahovat do trenérské práce stylem „já vím nejlépe, co je pro mé dítě              správné“ na jedné straně a stresováním dítě pokyny typu „musíš“, „za každou cenu“,              „jen vítězství má cenu“. Takové tlaky mohou paradoxně vyústit do oslabení motiva-              ce sportujícího, stejně tak jako v případě rodičů, kteří svému dítěti neposkytují žá-              doucí psychickou či materiální podporu.                 Výše zmíněná unikátní studie zkoumala rodičovské přístupy k organizovanému              sportu dětí prizmatem trenérských a manažerských reflexí. Účastníci výzkumu sdí-              leli své zkušenosti a názory na vztah rodičů k trenérům a svoji zpětnou vazbu tý-              kající se projevů rodičovských výchovných metod v kontextu sportu. Z poměrně              bohatě ilustrovaného spektra zkušeností vystupují jako významné a v jistém smyslu              i alarmující ty, které přímo či zprostředkovaně vypovídají o komplikacích a oslabo-              vání efektivnosti a spontánnosti sportovní přípravy. Zde jsou opakovaně zmiňová-              ny zlobné stížnosti na kompetentnost trenérů zejména tehdy, když rodiče usoudili,              že perspektivám sportovního růstu jejich dítěte nebylo učiněno zadost. Jde o dnes              stále naléhavěji vnímané protektivní postoje některých rodičů k výchovným auto-              ritám mimo rodinu, jak tuto skutečnost trpce a výstižně vyjadřuje novinový titulek              Mf DNES ze dne 3. ledna 2019: „Učitelé opouštějí školy kvůli rodičům“.                 Výkonnost jako cesta k  vítězství a  úspěchu je v  tomto kontextu považována              za hlavní motiv rodičovského zájmu. Autoři studie proto oprávněně volají po stu-              diu forem, povahy a cest k dosahování pozitivního osobnostního všestranného vývoje              dítěte, jedince zodpovědně přistupujícího k sobě samému, ke svému okolí, ke spo-              lečnosti obecně.  Rodičovský přístup který jednostranně  akcentuje  sportovní  do-              vednosti dítěte však takovému imperativu neodpovídá a může vést ke stresujícím              situacím, zklamání a rezignaci nejen na sportovní aspirace a cíle: Ztráty na půdě              sportu nesmí být zaměňovány za fatální životní selhání. Neúspěch v soupeření s vrs-              tevníky neznamená ohrožení životní konkurenceschopnosti, přemíra protektivního              chování rodičů, nucení dětí k výkonu či zraňující odmítání kvůli prohře patří k pro-              jevům, jež rozhodně nepřispívají k harmonickému výchovnému procesu. Zde stu-              die správně připomíná, že rodiče, kteří byli v dětství rozčarováni svým sportovním              neúspěchem, delegují své aspirace na potomky a spatřují v nich kritérium úspěšné              výchovy.                 Vliv rodičovského stylu výchovy na motivaci a směřování sportovní aktivity dítě-              te je některými badateli zkoumán v širším kontextu kvality, intenzity a efektivnosti              mezigenerační komunikace rodičů a dětí. Výzkum 173 amerických dětí ve věku 9–12","1 7   K   EMPIRICK Ý M  POZNATKŮ M  O   RODIČ O VSK Ý CH  POST O JÍCH  KE   SPOR T O VÁNÍ  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE   |  101                let z počátku naší dekády se zaměřil na dětské vnímání vlastních fyzických kom-              petencí, sportovních dovedností a hodnotově cílených orientací v relacích k pova-              ze rodičovských výchovných přístupů. Zásadním zjištěním byla pozitivní korelace              vyšších pohybových kompetencí dětí s výchovným rodičovským stylem, akcentu-              jícím aktivní přístup k životu a důrazem na nezbytnost vyrovnávat se s nastalými              každodenními problémy a životními výzvami (Kimiecik \& Horn, 2012). Rodiče dá-              vající větší důraz na důležitost podpory sportovních aktivit dětí a zároveň se svými              dětmi komunikovali častěji a intenzivněji. Stranou pozornosti zůstalo však v tom-              to výzkumu sledování vlivu aktivního sportování rodičů na sportovní aktivity je-              jich dětí, tedy téma, které je i pro nás aktuální badatelskou výzvou. Na tomto místě je              vhodné si připomenout, že pozitivní vliv sportujících rodičů na sportovní motivaci              dítěte je posilován zejména v případech, kdy se pohybové aktivity stávají součástí              životního stylu i u adolescentů a mladých dospělých. Ti pak mají větší šanci vnímat              a praktikovat pravidelné sportovní aktivity jako celoživotní program (Taylor et al.,              1999; Telama et al., 2005), což s sebou nese zdravotní benefity, přispívající ke snižo-              vání nákladů na zdravotní péči a sociální služby (Broderson et al., 2007; Taylor et al.,              1999; Telama et al., 2005).                 Na motivy, úroveň a směřování sportovně pohybových aktivit člověka různou              měrou a v různých kontextech působí komplex sociálních, kulturních a environ-              mentálních faktorů, včetně vnitřně ukotvených pocitů sebehodnocení, sebevědomí              a inspirace (Lee et al., 2010). Důvěra dítěte ve vlastní schopnost úspěšně se realizovat              ve sportu závisí na řadě každodenních zkušeností: v rodinném prostředí, ve škole,              během chvil strávených s vrstevníky či nověji je uznáván i vliv sportu sledovaného              prostřednictvím médií jako nejpopulárnější formy masové kultury. V případě, že ro-              diče svými výchovnými metodami akcentují hodnotu výkonu ukotveného v učení,              radosti z výsledků a cílení k zvládání úkolů a vítězství, pak je větší pravděpodobnost              inklinování dítěte ke sportovně pohybovým aktivitám, které samotnou svojí pova-              hou asociují vytrvalost, výkon, vítězství. Rodiče působící na dítě zdůrazňováním              nezbytnosti zvládat úkoly a „výzvy“, vytvářejí úrodné motivační pole pro sportovní              aktivity dítěte.                 Výše citovaný výzkum amerických školáků potvrdil, že úroveň pohybových ak-              tivit je zvyšována prostředím akcentujícím aktivitu, víru ve vlastní schopnosti a za-              měřenost na naplňování osobních cílů a výzev. Právě zde lze nalézt nezastupitelnou              a primární roli rodičů a jejich výchovných metod. Význam rodičů pro vštěpování              hodnot, utvářejících v dětech schopnost zvládání úkolů a povinností, je pro pevné              vnitřní ukotvení pozitivních postojů ke sportovně pohybovým aktivitám zcela zá-              sadní. V této souvislosti se ve druhé polovině minulé dekády objevuje koncept „sys-              tému správně fungující rodiny“ (well-functioning family system) ve smyslu efektivní              transformace světa hodnot a zásad do myšlení, jednání a chování dítěte (Ornelas et              al., 2007, s. 8).                 Dříve se pro tento formát pozitivně hodnoceného systému fungování rodiny po-              užíval i pojem aktivizující rodina (energized family), „umožňující účinné vštěpování","102  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                hodnoty zdraví členům rodiny“ (Pratt, 1976, s. 3). Jde tedy o pozitivní působení              a posilování významu pravidelného sportování jako cesty k utužování zdraví a po-              citů osobní pohody, dnes obecně nazývané wellbeing.                 Rodiče, kteří jsou základem „chápající“ či „podporující“ rodiny, bývají zpravidla              pro děti symbolem pomocné ruky, laskavosti a vřelých vztahů. Vytvářejí klima, kte-              ré umožňuje osvojování si nových dovedností a hodnotových vzorů při zachování              individuální autonomie dítěte. Není od věci připomenout, že od konce minulého              století zaznívají v odborné literatuře hlasy, upozorňující na negativní kombinaci sil-              ně „podpůrné“ rodiny, jež nepodněcuje potomky dostatečně ke zvládání „výzev‘“,              a to v kontextu pasivních forem trávení volného času: sledování televize a videoher              (Anderson et al., 1998). Naopak rodiny, v nichž oba rodiče vědomě posilují soudrž-              nost a stabilitu, ve srovnání s destabilizovanými či špatně fungujícími rodinami více              podporují sportování dětí (Soubhi et al., 2004).                 Cílem nověji realizovaných výzkumných šetření v námi diskutované oblasti je              mapování vztahů mezi stylem rodičovské výchovy, charakterem komunikace rodi-              čů s dětmi a mírou motivace ke sportovně pohybovým aktivitám, cílícím k upevně-              ní fyzické kondice. Hypoteticky se zpravidla předpokládá přímá korelace častějších              a intenzivnějších sportovně pohybových aktivit dětí v rodinách, které v rámci vý-              chovy podporují aktivní přístup dětí k plnění povinností a zdolávání výzev, napo-              máhajících všestrannému rozvoji osobnosti: Předpokládá se lepší úroveň fyzické              kondice, vyšší úroveň pohybových dovedností a zvýšená schopnost zdolávat úkoly              nad rámec běžných povinností. Za vhodný věk dětských respondentů v této oblas-              ti výzkumu vztahů rodiče – dítě je správně považována věková kohorta vrcholícího              dětství 9–12 let, kdy rodiče mají stále ještě silný vliv na utváření hodnotového světa              dítěte a chování rodičů i v oblasti sportování je pro dítě silně motivující. Rodiče jsou              tedy do období rané adolescence výrazným názorovým vůdcem, tedy „oppinion              leadrem“.  Poté,  ve  věku  13–14  let,  zpravidla  sílí  vliv  vrstevníků,  učitelů,  trenérů              a v neposlední řadě i masových médií (Sallis et al., 1999; Welk et al., 2003).                 V souladu s těmito předpoklady již zmiňovaný výzkum amerických dětí ve věku              9–12 let potvrdil, že rodičovská podpora a mezigenerační komunikace je význam-              ným stimulem nejen pro celoživotní sportování, ale navíc v širším výchovně so-              cializačním kontextu přispívá k rozvoji aktivního přístupu k životu, jeho výzvám,              povinnostem a zodpovědnému přístupu ke zdraví (Ross et al., 2015).                 Jiný americký výzkum dětí ve věku 9–12 let se zaměřil na dopad rodičovských vý-              chovných stylů a kvality rodičovské komunikace na sportovně pohybovou motiva-              ci dětí. Dotazníkovou metodou mladí respondenti hodnotili rodičovský výchovný              styl, formy komunikace s rodiči, vyjadřovali se k hodnotám, jež uznávají, a ke svým              osobním sportovně pohybovým kompetencím (Kimiecik \& Horn, 2012). Přitom se              potvrdil vysoce stimulativní dopad rodičovských výchovných stylů na všestranný              rozvoj dítěte. Podporující autoritativní a chápající rodičovský styl (high challenging              parenting style) vykázal podpůrný pozitivní vliv na možnosti rozvoje pohybových              kompetencí dítěte i na vytváření příznivějších podmínek pro samostatný aktivní","1 7   K   EMPIRICK Ý M  POZNATKŮ M  O   RODIČ O VSK Ý CH  POST O JÍCH  KE   SPOR T O VÁNÍ  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE   |  103                přístup k řešení nastalých každodenních situací (Kimiecik \& Horn, 2012, s. 10–18).              V souvislosti se zkoumáním stylů rodičovské výchovy a jejich působení na motivaci              dětí ke sportovně pohybovým aktivitám se ve zvýšené míře ukazuje význam dvou              dimenzí: na jedné straně vroucnosti, laskavosti a srdečnosti a na druhé straně schop-              nosti cíleně, systematicky, účinně a přiměřeně orientovat, regulovat či přímo zejména              osobním příkladem motivovat dítě k pravidelnému pohybu. To je navíc umocněno              důrazem na správné a pravidelné stravování. Stejný zdroj na základě dlouhodobého              studia této problematiky dochází k závěru, že v rodinách s pevným řádem a respek-              tem k nastaveným pravidlům je vyšší pravděpodobnost, že budou děti vnitřně mo-              tivovány k aktivitám zaměřeným na dlouhodobý cíl a výkon, tedy i na systematické              pěstování sportovně pohybových aktivit (Kimiecik \& Horn, 2012).                 Zajímavá zjištění nabízejí i některé odborné publikace, zabývající se motivační-              mi zdroji, které britské děti a mládež podněcují k výkonnostnímu sportu (Baxter-Jo-              nes \& Maffulli, 2003). Výzkum, jehož se účastnilo 282 talentovaných výkonnostních              fotbalových hráčů, plavců, gymnastů a tenistů ve věku mezi 8 a 17 lety, zjišťoval,              kdo především inicioval zájem respondentů o aktivní sportování a kdo je nejsilněj-              ší hybnou silou a podporovatelem jejich systematického tréninku. Zajímavé údaje              přinesly zejména výsledky týkající se významu a role rodičů při volbě a uvádě-              ní dítěte do konkrétního sportu. Zde byli největší autoritou rodiče plavců (v 70 %              případů), naopak nejmenší vliv na výběr sportu dítěte byl zjištěn u rodičů gym-              nastů (42 %). Nepochybně není bez významu ani charakter obou sportů: prvně              jmenovaný lze praktikovat již od útlého věku spolu s rodiči, zatímco druhý sport              předpokládá spíše odborné trenérské vedení, vymykající se přímému motivační-              mu vlivu rodičů. Shodně však v obou těchto sportech vyvíjejí rodiče nejnižší tlak              na důležitost výkonnostně zaměřeného tréninku (5–6 %). U fotbalistů uvedlo 47 %              dotazovaných, že si svůj sport vybrali sami, a z 65 % respondentů bylo toto jejich              vlastní rozhodnutí podporované v případě intenzivního tréninku primárně trené-              ry. Hráči tenisu deklarují vnitřní hráčskou motivaci při volbě sportu z 27 %, zatím-              co rodičovské podněty k systematickému tenisovému tréninku se objevily více než              dvakrát častěji (57 %). Celkem se pro orientaci na intenzivní výkonnostní sport              s tvrdou tréninkovou přípravou rozhodlo z vlastní iniciativy 25 % všech dotazo-              vaných sportujících (Baxter-Jones \& Maffulli, 2003). Potvrzuje se tedy rozhodující              význam rodičů a jejich vlivu na motivaci potomků ke sportu a jeho jednotlivým              druhům a úrovním; u výkonnostního vrcholového sportu se pak častěji sportující              motivují sami a také na ně motivačně působí ve větší míře jejich trenéři. Stále však              platí, že rozhodnutí a motivaci mládeže věnovat se výkonnostnímu vrcholovému              sportu primárně ovlivňují rodiče a teprve s věkem dětí postupně sílí vliv trenérů,              koučů a nabývá na významu i možnost trénovat ve špičkových sportovních zaříze-              ních. Uvedený výzkum navíc potvrzuje obecně známou skutečnost, že talentovaní              mladí lidé ze sociálně slabších vrstev mají sníženou možnost sportovat na vrcholo-              vé či výkonnostní úrovní, což platí především pro finančně a organizačně náročné              sporty jako tenis.","104  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Jiný výzkum, zaměřující se na motivační působení kanadských rodičů na dívky,              potvrdil výrazný pozitivní vliv autonomního výchovného stylu, který pomocí vstříc-              né komunikace napomáhá rodičům v upevňování potřeby sportovně pohybových              aktivit jejich dítěte (Holt et al., 2009). Rodiče, kteří dostatečně nerespektují názory,              pocity a povahu svého dítěte, naopak ve sportu silnou motivační autoritou nejsou.              Uvedený výzkum tento závěr potvrdil zejména v případech, kdy se výchovné styly              otců a matek výrazněji liší nebo když jsou rodiče v různých situacích nekonzistent-              ní. Šetření ukázalo, že ve vztahu rodičů a dětí v souvislosti se sportováním dochází              k tzv. zpětné socializaci, tedy k reciprocitě vlivu vychovávajícího a vychovávaného.              Uvedená studie znovu dokládá rozhodující význam rodičovské autority v utváře-              ní pozitivního vztahu ke sportovním aktivitám, radosti z pohybu, potřebě her. Tato              role rodičů je plněji realizována, pokud v rodině panují vřelé vztahy a rodiče jsou              schopni vcítit se do dětských tužeb, přání, obav a frustrací. Upevňování pozitiv-              ního vztahu dětí k aktivnímu sportu je usnadňováno platformou organizovaného              sportu, jež dává mladým lidem možnost rozvíjet nové pohybové dovednosti, silové              schopnosti a pohybovou koordinaci, pěstovat princip týmové spolupráce a na zá-              kladě toho budovat zdravé sebevědomí, plnit si individuální sny, naučit se přijímat              porážky, respektovat autority (trenéry, kouče, rozhodčí) a pochopit skutečný obsah              hrdosti. Stát se rodičem úspěšného mladého sportovce je jistě nelehký úkol, jenž              vyžaduje mimořádné rodičovské kvality. Patří k nim bezesporu schopnost přimě-              řeně zvládat vlnu pozitivních emocí v případě sportovních úspěchů dítěte, stejně              jako pocity zklamání, prázdnoty a skepse v situaci, kdy se dítěti nedaří. Bezbřehá              podpora dítěte v jeho směřování ke sportovnímu úspěchu může vytvářet zárodky              sobectví a chamtivosti: ty „nejlepší“ úmysly rodičů se mohou projevit i emočním              nezvládáním neúspěchu dítěte nejen ve sportovním prostředí. I zde máme co do či-              nění s nepřiměřenou citovou angažovaností rodičů, očekávajících za svoji časovou,              organizační a finanční „investici“ konkrétní výsledky a z nich plynoucí benefity, což              se projevuje i soutěžením s rodiči soupeřících dětí, jejichž neúspěch může otevírat              cestu ke sportovní slávě vlastního dítěte.                 Počátkem naší dekády se pozornost badatelů obracela i na téma související s vní-              máním stylu rodičovské výchovy širším okolím, tedy téma, které naši ústřední pro-              blematiku nahlíží perspektivou rodičů, podporujících sportování dětí ve veřejném              prostoru, jako jsou veřejnosti přístupná hřiště, parky, bazény či cyklistické stezky.              Přitom jsou tito rodiče již jen proto, že se se svými děti věnují sportovně pohybo-              vým aktivitám na veřejných místech, považováni za nositele obecně pozitivně vní-              maných výchovných metod (Trussell \& Shaw, 2012). Tím se nejen vytváří image              žádoucího rodičovského výchovného stylu, ale i prostor k tomu, aby ho mohli pře-              vzít i další rodiče, kteří teprve nyní začínají dostatečně chápat, oceňovat a praktiko-              vat podporu pohybových aktivit svého dítěte, smysluplného využívání volného času              a činorodého přístupu k životu.                 Asi nejpraktičtější, nejpoučenější a nejsrozumitelnější doporučení týkající se mo-              tivačního významu rodičovských výchovných stylů v oblasti sportovně pohybových","1 7   K   EMPIRICK Ý M  POZNATKŮ M  O   RODIČ O VSK Ý CH  POST O JÍCH  KE   SPOR T O VÁNÍ  DĚTÍ  A   MLÁDEŽE   |  105                aktivit nabízí mezinárodně uznávaný americký konzultant v  oboru vrcholového              sportu Adam Wright na svých internetových stránkách Dradamwright.com. Připo-              míná, že vedle rostoucí popularity rekreačního sportu včetně sportování na veřej-              ných místech se na druhé straně rozšiřuje vrstva rodičů, akcentující ve výchově              dítěte výkonnostní vrcholový sport jako cílovou kulturně motivační sféru. V tomto              kontextu upozorňuje Wright na „temnou stránku“ organizovaného výkonnostního              sportu, kterou spatřuje ve finančně motivované snaze sportovních organizací získat              rodiče pro nákladný trénink mladých lidí bez dostatečného a všestranně ukotvené-              ho ohledu na výchovné, socializační či zdravotní důsledky pro mladého člověka či              rodinný rozpočet (Dradamwright.com). Jako poučený sportovní konzultant, vyba-              vený nejnovějšími výzkumnými poznatky z oblasti sportu americké mládeže, upo-              zorňuje Wright na skutečnost, že 70 % mladých Američanů končí s výkonnostním              sportem před třináctým rokem věku. Na otázku, proč tomu tak je, odpovídá: Ztrá-              ta radosti z organizovaného sportu, zaměřeného jednostranně na výkon a vítězství              a potlačování iniciačního motivu radosti ze hry, z pohybu („having fun“). I tato              skutečnost je důvodem pro negativní postoj k rané sportovní specializaci, která je              pro pubescenty překážkou radostného, spontánního, dospělými neřízeného spor-              tování pro radost a všestranný osobnostní rozvoj. Zkušený praktik z oblasti sportu              mládeže varuje v této souvislosti před rodičovskými otázkami, pátrajícími po po-              krocích dítěte na tréninku. Ty mohou dítě spíše zneklidňovat a demotivovat. Tako-              vé otázky je třeba v případě „potřeby“ adresovat spíše trenérům a koučům. Stejně              problematické může být starostlivé porovnávání výkonů dítěte s ostatními sportu-              jícími vrstevníky, zatímco diskuze o tom, co trénink dítěti dal, co se při něm nau-              čilo nového, může naopak významně přispět k budování návyků systematičnosti              a cílevědomosti jako životních hodnot. Pěstování celoživotně pozitivního vztahu              k aktivnímu sportování přináší pro všestranný vývoj mladého člověka více než              předčasná sportovní specializace, cílená na výkon, vítězství, odměnu. K takovému              výchovnému modelu se nejvíce blíží ti z rodičů, kteří fungují jako pozitivní spor-              tovní model právě tím, že s dítětem aktivně sdílejí rozmanitost sportovních aktivit              a zážitků.                 I v českém odborném prostředí je stále naléhavěji pociťována potřeba pronik-              nout hlouběji do specifické oblasti vlivu rodičů na sportovně pohybové aktivity dí-              těte. V tomto kontextu se také na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity              v Brně připravuje výzkum Participace dětí a mládeže (ČR) ve sportu na pozadí rodin-              ného prostředí v měnícím se společenském kontextu. Jeho cílem je zjištění vztahů mezi              typem rodičovské výchovy a motivací dítěte ke sportu. Na půdě organizovaného              sportu mládeže je výzkumný zájem zaměřen i na pozici a výchovný význam trenérů              a organizátorů sportovních akcí pro mládež, konkrétně na zkoumání vzájemných              vztahů v prostředí fotbalu, atletiky a badmintonu. Výzkum se zaměří na zodpověze-              ní těchto klíčových výzkumných otázek:                 1. Jaké výchovné styly rodiče sportovců uplatňují?                 2. Jak rodičovský výchovný styl ovlivňuje motivaci a tíhnutí dítěte ke sportu?","106  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   3. Jakým způsobem a  do  jaké míry působí trenér v  organizovaných formách                   sportu mládeže?                 4. Jaké jsou vztahy rodičů a  trenérů na  půdě organizovaných forem sportu                   mládeže?                 5. Do  jaké míry se ve  vztahu dětí k  volnočasovému a  výkonnostnímu sportu                   uplatňuje mezigenerační přenos?                 6. Jak rodičovské výchovné styly ovlivňují pasivní trávení volného času dítěte                   (zejména času, který dítě stráví u počítače)?                  Výzkum vychází ze základní hypotézy, že ze všech rodičovských výchovných sty-              lů působí na rozvoj pohybových kompetencí dítěte, ale i zodpovědného a aktivního              přístupu k životu v největší míře autoritativní výchovný styl.","|  107               18  Co společnost očekává od řízení sportu?                         V našem kulturním prostředí na sebe působí dvě skupiny faktorů, ovlivňujících vývo-              jové tendence sportovně pohybových aktivit v kontextu změn životního stylu naší po-              pulace. První skupina reflektuje změny sociální struktury, především nově se formující              střední třídy (širší dopady nově se vyvíjející ekonomické situace, tendence ve vzdělá-              vacím systému, růst životní úrovně, vývoj zaměstnanosti, změny v povaze práce atp.);              druhá skupina faktorů reaguje především na kulturní změny (převládající étos hodno-              tového systému, vzory chování, mezilidské vztahy, sociální kontrola, veřejné mínění,              kulturní tlaky, silný vliv masových médií atp.). Vzájemné vztahy mezi sportem a spo-              lečností jsou zpravidla dobře pozorovatelné v medializovaných televizních sportovních              událostech. V tomto kontextu čelíme šíření pasivního konzumerismu sportu jako důle-              žité součásti masové kultury: lidé (společnost) očekávají od sportu vrcholný výkon,              vzrušující podívanou, kompenzující monotónní běh každodennosti. Navíc za určitých              okolností nacházejí ve vrcholovém sportu osvěžující zdroj patriotismu a utvářejí si              dále i sportovní mediální ikony a hrdiny jako objekt masového obdivu zejména za si-              tuace jejich obecné absence ve společnosti (zejména v politice).                 Sedavý způsob života zásadně vytěsňuje přirozené pohybové aktivity ze života mas              lidí za situace, kdy naopak narůstá význam aktivního způsobu života. Lidé, kteří cítí              osobní zodpovědnost za svůj fyzický a psychický stav, spatřují zpravidla ve sportovně              pohybových aktivitách důležitý zdroj osobní harmonie, vede je to k většímu respek-              tu k okolí a v neposlední řadě i k posilování vlastní sebeúcty. Obecný rámec diskuzí              na téma vzájemných vztahů sportu a společnosti přináší vládním institucím úkol hle-              dat ve sportu zdroj reálných příležitostí aktivního sportování pro všechny sociální a de-              mografické skupiny obyvatelstva. Na významu nabývá zejména potřeba uvést v život              programy sportovně pohybových aktivit pro seniory, tělesně a duševně handicapované,              sociálně znevýhodněné. Tělesná výchova ve školách může být efektivní a prospěšná, po-              kud bude založena ne na měřitelném výkonu, ale na utváření pozitivního vztahu k po-              hybovým aktivitám. Ty by měly přesahovat rámec školy a směřovat k celoživotnímu              pohybu jako nedílné součásti všestranně aktivně žijícího jedince. Trvalé úsilí o zvrácení              všeobecného trendu sedavého způsobu života a rostoucí obezity obyvatelstva pak ne-              pochybně předpokládá i dostatek politické vůle a relevantní koncepční vládní politiku,              podporující aktivní způsob života. Právě zde se otevírají nové horizonty rozvoje občan-              ské společnosti; masová média zase čeká zvýšená zodpovědnost za propagaci zdravého,              aktivního životního stylu. Součástí diskuze o fenoménu sportovně pohybových aktivit              by měly být i úvahy o nutné změně životního stylu, důraz na smysluplnou náplň volno-              časových aktivit, docenění významu zdravotní prevence. Svět sportu a aréna pohybových","108  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                aktivit se proto musí stát životadárnou platformou pro co největší počet obyvatel: již              dnes jsme svědky rostoucí popularity nových sportovních disciplín a her, přístupných              lidem bez rozdílu věku, pohlaví a pohybových a fyzických kompetencí.                 V  této souvislosti očekáváme, že pozitivní socializační význam sportovně po-              hybových aktivit bude stále sílit a  bude nutné reagovat především na  následující              fenomény:                 •  Růst podílu seniorů ve společnosti, a tím i ekonomického a humanistického                   významu zdravotně preventivních opatření. Zde se opakovaně připomíná nut-                   nost podpory chůze a cyklistiky jako aktivní formy dopravy (Sekot, 2015).                 •  Růst pozornosti k fenoménu postoje ke sportovně pohybovým aktivitám podle                   věku, vzdělání, ekonomického postavení, kulturní úrovně či místa bydliště. Zde                   narážíme na „argumenty“ o nemožnosti pravidelného osvěžujícího provozová-                   ní sportovně pohybových aktivit: příliš mnoho práce a povinností, nedostatek                   financí, absence vhodných sportovišť či zdravotní stav. Přitom však zpravidla                   nečelíme ničemu prostšímu než lidské pohodlnosti a lenosti. Právě zde leží vel-                   mi nesnadný úkol přesvědčit lidi o vysoce pozitivní hodnotě pravidelného po-                   hybu: stejně tak jako není snadné pochopit a „vzít za své“, že řada drobných                   životních radostí stojí svým hodnotovým přínosem nad mnohdy nákladnými                   a časově a organizačně náročnými požitky.                 •  České prostředí musí být připraveno i na složitou situaci etnických minorit se                   specifickými postoji nejen k pohybovým aktivitám, nýbrž i ke vzdělání, prá-                   ci, společenským povinnostem, vztahům mezi pohlavími, stravovacím zvyk-                   lostem, užívání návykových látek, chápání času a dlouhodobému plánování                   (Sekot, 2010a). Zejména v případě romské minority je problémem chybějící re-                   spekt k pravidlům a nechuť k pravidelnému pohybu jako formě všestranného                   osobního rozvoje; romští školáci se zpravidla neúčastní extrakurikulárních po-                   hybových aktivit (Hastrmanová \& Houdek, 2007).                 •  Tělesná výchova ve školách se v  kontextu překovávání negativních důsledků                   sedavé konzumní společnosti musí více zaměřit na přípravu dětí a mládeže                   na celoživotní účast na sportovně pohybových aktivitách typu turistika, kon-                   diční rekreační sport, aktivní formy dopravy a na propagaci zdraví podporu-                   jících stravovacích zvyklostí. Tímto způsobem může být naplňován imperativ                   humanistického poslání tělesné výchovy jako „výchovy člověka k péči a osobní                   zodpovědnosti za své tělo“.                 •  Sociální a materiální synergické prostředí, vytvářející předpoklady pro spor-                   tovně pohybové aktivity, předpokládá koncepční, systematické budování spor-                   tovních zařízení, parků, hřišť, zelených ploch, sportovních klubů, plaveckých                   bazénů, cyklotras, in-line stezek, aby co největší počet lidí mohl pravidelně, ne-                   nákladně, bezpečně provozovat volnočasový kondiční sport.                 •  Koncept sportovně pohybových aktivit je mnohodimenzionální fenomén, v je-                   hož rámci bychom měli rozvíjet zejména zdravý, aktivní životní styl. Přitom                   jsme si vědomi, že aktivní přístup k životu přináší zpravidla i aktivní pohyb,","1 8   C O  SPOLEČNOST  OČEK ÁVÁ  OD   ŘÍZENÍ  SPOR TU ?   |  109                     zatímco pohodlná „odevzdanost osudu“ generuje spíše pohybovou pasivitu                   a sedavý způsob života. Čeká nás tedy složitá cesta hledání a nalézání vztahů                   a následně i podmínek pro utváření aktivního přístupu k životu v dimenzích                   sociálního statusu, profesionální pozice, finanční situace, majetku, místa bydli-                   ště či rodinného stavu. Ti bohatší mají nepochybně větší prostor pro volbu ži-                   votního stylu, a tedy i pro pravidelné sportování. Člověk bez finančních zdrojů                   má zpravidla možnosti sportování omezené: tím spíše, že bývá ve svých osob-                   ních postojích a životním směřování spíše pasivní. Přitom ale platí, že rozhod-                   nutí o přijetí aktivního přístupu k životu je primárně osobní volbou. Můžeme                   tedy shrnout: Zdravý životní styl je utvářen osobním chováním a jednáním,                   ovlivňovaným přirozeně možnostmi a mezemi daného sociálního prostředí.                   A právě proto je nanejvýš žádoucí vytvářet lidem co nejpříznivější podmínky                   pro rekreační sportování tak, a to pokud možno pro všechny a všude, aby lidé                   nebyli v tomto ohledu tolik limitováni svými finančními možnostmi.                 •  Fenomén pohybových aktivit úzce souvisí i s postupující urbanizací sportovních                   zařízení. Plánování a budování sportovních zařízení by jako vysoce strategická                   záležitost veřejné správy mělo cílit k co nejefektivnějšímu využití takových za-                   řízení pro masový rozvoj sportu a navždy zatratit velikášské (a neefektivní) ná-                   kladné projekty typu „multifunkční“ Sazka Aréna. V této souvislosti nesporně                   vítáme rostoucí badatelský zájem o problematiku vlivu urbanizovaného pro-                   středí na motivaci českých adolescentů ke sportu (Rubáš et al., 2019). Na jedno                   však nesmíme zapomínat: k nejkritičtějším faktorům možností a mezí podpo-                   ry rekreačních sportovně pohybových aktivit trvale patří sedavý způsob života                   a v neposlední řadě vlastní lenost a pasivita, přinášející bezbřehý seznam „dů-                   vodů“ nemožnosti pravidelného fyzického pohybu. Naší povinností i přesto                   nadále zůstává přiblížit obecně vysoký kredit sportu v naší společnosti rostoucí                   potřebě pravidelného masového sportování.                 •  Zvýšenou pozornost je třeba v této souvislosti věnovat věkové kategorii dětí                   a mládeže, neboť v dětství a dospívání se nejpřirozenějším a „hravým“ způso-                   bem utvářejí motivační základy pro pravidelnou, celoživotní sportovně po-                   hybovou aktivitu, a  to v  kulturním prostředí protisměrně působící sedavé                   společnosti. Podněty k radostně prožívanému pohybu může v naší společnos-                   ti generovat nejen školství, ale lze rozšiřovat i „nízkoprahovou“ nabídku her                   a sportování v parcích, na hřištích, v atletických a plaveckých halách, na cyklo-                   stezkách či turistických trasách.                  Sociálně kulturní, ekonomická, demografická, zdravotní a v budoucím horizon-              tu nesporně i etnická struktura společnosti bude hrát důležitou roli v dalším smě-              řování sportu. Pro řízení této nedílné součásti dané společnosti je nutné pružně              a s ohledem na celospolečenský prospěch reagovat na přicházející společenské im-              pulzy a vytvářet metody a cesty, jež povedou k podpoře aktivního životního stylu              obyvatel a ke smysluplného trávení volného času.","110  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ               Summary                         Parents and their Children’s Sports              This monograph addresses the broader context of the phenomenon of exercise and              sports activities in contemporary sedentary society, in which the determined edu-              cation of children by their parents to adopt an active approach to life is becoming              increasingly important, and regular exercise forms an integral part of it. The issue of              parenting styles is relevant, since whether the style adopted is authoritarian, autho-              ritative, liberal or neglectful, it has influence on children’s and young people’s mo-              tivations for doing sport. This takes place within the concurrent process involving              socialisation factors; thus updating the sociological contexts of young people’s re-              lationships with sport, in particular the context of motivation for sports activities              outside the family framework, in an organised sporting environment. Hence a new,              socially and culturally conditioned relationship is created between the child, the pa-              rents and the trainer, which – in a consumer society climate and its adoration of eli-              te sportspeople – brings possible clashes of motivations, experiences and directions              of the actors involved in this triangle. This focuses our attention on both the issue of              parental responsibility and the growing educational and socialising importance of              the trainer. In a synergic process, linked issues emerge that are connected with the              importance of age and motivation for the purposeful guidance of the child towards              sports, where the influence of the parents is absolutely essential and irreplaceable,              and strong also in these cases where parents influence their children by undertaking              regular joint sports activities with them. This is shown in the book’s empirical fin-              dings about parental approaches to children’s and young people’s sports.                 Sport is inescapably linked with the culture of society. It is thus an expression of              specific notions, ideas, values and perspectives, through which people assume their              positions in the world, seek their place in it, explain its workings to themselves and              measure the importance of the things around them. They consider what is and what              is not right and natural; what is advantageous and disadvantageous; what can bring              a material profit and what ‘merely’ brings joy from healthy exercise. In itself, sport              is usually not the cause of particular changes in character, attitudes or behaviour. It              is always involved in a coaction with the influences exerted by the specifics of the              given social and cultural environment, in the broader context of socialisation and              education processes.                 The topic of parental education and authority for the motivation, intensity, level,              direction and, last but certainly not least, adherence of children to sporting and phy-              sical activities is certainly directly or indirectly linked with the cultural and social","SU MM AR Y   |  111                climate. Thus we face in our society the issue of substantial cultural change that ge-              nerates fundamental shifts in the sphere of value orientations of socially and eco-              nomically differentiated groups, layers or classes of the population. This change is              substantially stimulated by the culturally revolutionary phenomenon of a consumer              society, reflecting the essence and the ethos of its modern or post-modern charac-              teristics, accompanied by a number of ambiguous or crisis-generating processes,              exposing masses of people to transformations in individual consumption, the exis-              tence of mass culture and a growing tendency to consumerism and economic ego-              centrism. Viewed through the prism of the situation and developmental trends in              sporting and physical activities, one of the most serious indirect consequences of              consumerism for both the individual and society is a process that has been descri-              bed with a global perspective as sedentarism. It is a phenomenon concurrent with              a technologically advanced, consumer and materially rich society, where the need              for physical exertion gradually disappears and so does, subsequently, the level of re-              gular physical activity in the everyday lives of masses of people. Thus we speak of              sedentary society, in which in consequence of the dynamic development of techno-              logy in all areas of social life the traditional demands placed on people in terms of              physical exertion decrease, particularly in three areas that concern practically eve-              ryone: in the majority of employments, that is in the field of work, in the home and              in the individual forms of transport. Instead of physically strenuous activities, most              people in our cultural sphere today are placed, especially at work and in individu-              al transport, in sedentary activities, which are characteristic of a sedentary consu-              mer society. In this and other contexts, the issue of insufficiency of physical activity is              thus grounded in the elementary question: Why is physical activity important? The              answer is clear and fundamental: Because humans are genetically programmed for              physical activity and a sedentary way of life is detrimental to them, being an unna-              tural form of physical passivity and accelerating the progress of civilisational dise-              ases such as heart attacks, diabetes and high blood pressure.                 This creates a situation where regular healthy physical and mental development,              supporting regular physical activity, becomes a matter of individual choice, perso-              nal will and perceptiveness towards the socialising and educational influences of              the environment. This updates in a specific way the educational role of the family              and parents as the primary opinion leaders, who are able powerfully to form and              influence the values of their children and thus to contribute to the relations they              create for themselves towards physical activities, which in our cultural sphere lar-              gely take the form of sports, in activities often undertaken outdoors, in participati-              on in sporting games and leisure-time activities linked with physical exertion and              movement.                 If we study the process of how an individual’s values are formed, then in our cul-              ture in particular two highly stimulating processes are acting together on children              and young people. Socialisation is a life-long, all-pervading and spontaneous pro-              cess by which individuals or groups adjust themselves to the world around them,","112  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                adopting its fundamental values, norms, rules, habits, customs and cultural patterns              in everyday life, especially in contact with other individuals and groups. Unlike so-              cialisation, education is a purposeful action on an individual by parents, the wider              family, teachers, educators, trainers and institutions and organisation, with the aim              of influencing the development of the individual and their personality.                 Family plays a key and decisive role in the purposeful upbringing of children. In              line with their cultural, educational, economic and social level, parents influence              their children, and theory distinguishes four parenting styles. A parenting style here              means a theoretical construct reflecting the fundamental and characteristic strate-              gies and methods used by parents primarily to form the lives of their children. The              quality and importance of these educational activities are usually amplified by the              amount of time parents spend with their children. This is particularly so when at              least one of the parents shares leisure-time activities with their child, thus persua-              sively demonstrating to them their interest in and care for them. A parenting style              is thus an expression of a special behaviour of parents towards children, which re-              flects the broader conception and strategy of parental educational practices. Diana              Baumrind was the pioneer in conceiving a typology of parenting styles. Her re-              search has established a basic three-step model of parenting styles (authoritative,              authoritarian and permissive), which was then developed further by other scholars,              usually into four-step models. Baumrind’s research was informed by two bipolar              fundamental constituents – responsiveness vs non-responsiveness and demanding-              ness vs non-demandingness – that generate the forms of parenting styles. Current              theoretical models of parenting styles tend to distinguish four of them: authoritari-              an, authoritative, liberal (or permissive) and neglectful.                 Authoritarian:  Parents emphasise unconditional obeisance and discipline, and              this is enforced by punishment. They pursue the principle that the child needs to              be overseen, not heard out or even have their worries and problems empathetica-              lly shared. Authoritarian parents prefer the use of punishment over the child’s inner              adoption of discipline, and fail to appreciate the irreplaceability of the feedback be-              tween their decision-making and their child’s feelings and opinions.                 Authoritative: Positive relations between parents and the child are created, and              binding precepts and rules that cannot be overstepped are asserted. There is an              emphasis on creating positive values and an active approach to life. Parents alwa-              ys take care to create a positive, friendly relationship with their child; they not only              emphasise the necessity of respect for rules and order, but also consider the child’s              inner life and derive their parental authority in part from respecting the opinions,              feelings and needs of the child. They seek to prevent problems in upbringing rather              than dealing with them in an authoritarian manner. Where parents are consistently              demanding yet perceptive of the child’s values, a beneficial form of cultivating the              child is gradually created, giving the child in later life a greater chance of being a su-              ccessful, well-received, magnanimous and competent independent individual, one              able adequately to determine and co-create their active life path. Generally speaking,","SU MM AR Y   |  113                this parenting style is considered the optimal way to bring up responsible adults who              freely express their opinions and actively approach the challenges and obligations              of life.                 Liberal: This style is based on not enforcing respect for the code of family life and              the rules of desirable behaviour and actions, in line with the principle ‘children are              just children, let them have freedom’. Although the rules that have been established              may often be strict, they are not always consistently enforced and respected. Coer-              cion is only used in extreme cases of truly serious problems. A liberal, permissive              style of parenting that is not based on giving orders is characterised by a low ex-              pectation threshold as far as the following are concerned: the child’s behaviour and              aspirations, the satisfaction of their basic needs and creation of life-long stabilising              values. As such, this parenting style does not lead systematically to an inner aware-              ness of correct behaviour. The adequate parental role slips into that of ‘friendship’ or              ‘camaraderie’, lacking the vital function of natural authority and ‘opinion leadership’,              remote from fixed, irreplaceable rules, rewards and punishments. However, under              certain circumstances this can open the way for an independent - or perhaps self-              -sufficient - development of the child in adulthood.                 Neglectful: Under this style, parents entirely fail to inculcate in their child the fun-              damental positive values of life, disregarding not just their needs and interests, but              also education and professional training, ignoring the rules of healthy eating habits              and an active life style. Parents show no interest in their child’s school duties and              do not consider it necessary to be informed about where or with whom their child              spends their leisure time. The child lacks sufficient adequate counsels, impulses and              stimuli to create the preconditions for a meaningful and responsible life in adultho-              od; lack of parental interest frequently also affects the areas of nourishment and hy-              giene habits. Often there is a significant gap between the parents’ interest in their              child and the energy needed to satisfy their needs, often including their fundamen-              tal needs.                 Naturally, in many actual cases there is an overlap between these academically              constructed categories, or their boundaries become blurred. Evidently, however, one              thing is true: the building and maintaining of a positive relationship with the chi-              ld and the stabilising of a natural and healthy parental authority demonstrates most              clearly a correct and positively directed parenting style, and is of cardinal importan-              ce for the bringing up of children.                 It is important to note that in the creation of parenting styles factors such as the              child’s temperament and medical condition and especially the cultural level of the              parents often play crucial roles. Parents who provide adequate care to their chil-              dren lead them to healthy dietary habits, emphasise the importance of personal re-              sponsibility for health, while allowing for an adequate measure of independence              and decision making, create good conditions for the establishment of life-long soci-              al competencies and an active approach to life. This form of positive parenting style              is also beneficial for the ability to maintain solid interpersonal relationships.","114  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                   Leisure time is an important platform for a wide spectrum of activities that im-              portantly affect people’s lives, the maturing of their values and their physical develo-              pment. It is therefore also irreplaceable, providing a unique basis for the creation of              feelings of life satisfaction and personal welfare, for the cultivation of a healthy and              actively thinking and acting personality. For children and young people, this may              on the one hand mean increasing consumption of their leisure time ‘permanently              connected’ to electronic media; but on the other it opens the options for active le-              isure, especially via sports and other physical activities; cultivating the ability con-              sistently and systematically to maintain good health and peak physical and mental              condition.                 Beyond  its fundamental  educational  functions,  aimed  at purposeful influence              over the child’s values, the family is usually also intimately linked with the process              of socialisation, that is the adjustment of a person to the habits, customs and norms              of the surrounding world, the given cultural environment. As a rule, parents seek              within their own norms and values for their child to become an independent, so-              vereign adult. The participation of children and young people in sports activities              is generally influenced by the availability of opportunities, support given by family              members, friends, opinion leaders and role models, the closest community and fina-              lly also the perceptiveness of the potential child participant in sports activities.                 The study of the broader frames of socialisation, education and leisure time fo-              cuses on its two forms: organised leisure and non-organised leisure. Participation in              organised activities is generally seen as a factor in the development of an individua-              l’s strong traits in the sense of their healthy maturing towards the ‘ideal adulthood’;              while socially-focused activities taking place out of the sight of adults are, by con-              trast, seen as a context for potential multidimensional involvement in risky or de-              linquent behaviour. Multiple involvements in organised forms of leisure potentially              increase the educational and socialisation effect that contribute to comprehensive              personal development. These effects are made stronger still by the breadth of the              wide spectrum of organised leisure activities (for example, a combination of sport              with an interest in artistic activities), their intensity (for example, time spent in sports              training), internally grounded interest (for example, looking forward to training time              or a family cycle trip at the weekend) and duration (for example, persistence in fo-              otball or athletic training). Thanks to parental authority, such efforts stand the grea-              test chance of initiating and developing children’s leisure time activities, their focus,              intensity and aspirational expectations. With age, the participation of adolescents in              organised leisure time under adult supervision gradually decreases, as, for example,              intensive training in competitive sports might become remote from the original de-              sire for victory and performance. Furthermore, other options for self-actualisation              are open to young people, especially in the field of professional training. However,              young people usually carry the valuable assets of activeness, respect for authority,              purposefulness, life-long friendly relationships and collective cooperation from the              arena of organised leisure activities into their future lives. These are compatible with","SU MM AR Y   |  115                the demands of the contemporary world, necessitating not just the pursuit of perso-              nal ambitions but also an ability to adjust and be flexible.                 In extreme cases, permanently or largely unstructured,  non-organised leisure              tends to be typical of a non-stimulating family environment. Leisure time spent wi-              thout proper supervision by, or even lack of interest from, parents may lead to often              aimless after-school-hours meetings with friends and peers and directionless loa-              fing around, producing feelings of futility, pointlessness and obliviousness. Patterns              of behaviour are adopted that are in sharp contrast to the ethos and the principles              of an active approach to life. Overall, active participation in organised leisure time              activities under the leadership or supervision of adults can be seen as a suitable en-              vironment for the healthy personal development of adolescents in the context of              extracurricular forms of socialisation and educational activities, where forms of pa-              rental motivation usually play a primary initiating role.                 An unmistakable, and in fact irreplaceable, source of relevant information in this              area of sports – that is, the uncovering and investigation of many colourful influen-              ces of parental models of behaviour in the environment of the organised sports of              their children – are the trainers, coaches, teachers, managers of sports grounds and              organisers of sports events for young people. Despite this fact, the voices of the trai-              ners and young people’s sports organisers are not heard loudly enough. Scholars in              this field are therefore increasing their efforts to describe and understand the role              of trainers in the context of the often colourful attitudes and behaviour of parents,              which reflect parents’ educational methods or styles that they apply in a promising              ambitious environment, dynamically developing the potential sporting career of              their child. An adequate degree of parental encouragement, to achieve a higher le-              vel of ability and performance, and the sharing of joy from participation in sports,              certainly help to create harmonic educational and socialising effects. By contrast,              unrealistic parental demands and expectation can be a source of stress and fear of              failure, thus weakening the natural enjoyment of sports, causing children a loss of              faith in their own abilities and deteriorating self-confidence. Parents do not always              well understand, or are willing or able adequately to share, the sporting experiences              of their children. The evaluations of participation in sports by parents on the one              hand and children on the other can differ considerably, even if there are cases where              the child outwardly declares motivations and objectives that are identical with the              parents’. Such impulsive positions on sport can be moderated and compensated for              by interactions with trainers, who with their expert insight can contribute towards              adequate harmony between parents’ and children’s positions, especially in the field              of organised sports’ meaning and objectives, which can often be problematic.                 Here, the optimal educational style, appropriately supporting the sporting career              of the child, is that where the parents provide suitable, appropriate and effective lo-              gistical, financial and emotional support. By contrast, a sustained critical approach              on the part of the parents, impatiently awaiting the fulfilment of high aspirations,              tends to be counterproductive. Such an approach overestimates the value of victory,","116  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                and creates inappropriate pressures on targets being met that have been set by the              parents, but which neither the children involved in sports nor their trainers have              fully identified with.                 Highly negative expressions of the parental relationship with their children’s sports              include, first of all, complaints about the progress and outcomes of sports training,              pursued in a manner that undermines the authority of the trainers, and in many ca-              ses also the relations between parents and children. Examples include such protests              – they are not necessarily rare and are often tactless – against alleged underrating of              the sporting child in team nominations, or concerning the quality of the training, or              even questioning the abilities of the trainers themselves, who might be accused of              incompetence or unwillingness to accommodate methods conductive to an effecti-              ve increase in sporting performance. The child’s confidence or trust in their own              ability to enter and establish themselves in the field of sports depends on a num-              ber of everyday experiences: the family environment, school, the time spent shared              with peers and, more recently, the perception of sports in the media as the most po-              pular form of mass culture. In cases where the parents in their education methods              emphasise the value of performance that is grounded in learning, enjoyment of the              result and directing the child towards the management of tasks and achieving victo-              ry, there is a greater likelihood of the child inclining towards sporting and physical              activities, which by their very nature are associated with endurance, performance              and victory.","|  117               Literatura                         Amato, P. R., \& Fowler, F. (2002). Parenting practices, child adjustment, and family diversity. Journal of                 Marriage and Family, 64(3), 703–709.              Anderson, R., Crespo, C., Bartlett, C., Cheskin, L., \& Pratt, M. (1998). Relationship of physical activity                 and television watching with body weight and level of fatness among children. JAMA, 279, 938–942.              Badura, P.  (2018).  Healthy  Adolescence activities in the Context of Leisure Time. Olomouc: Palacky                 University.              Badura, P. et al. (2018b). Does sports club participation contribute to physical activity among children                 and  adolescents? A  comparison  across  six  European  countries.  Journal of Public Health,  63(6),                 743–782.              Badura, P. et al. (2018c). Can organized leisure-time actitiesbufferthe negative outcomes of unstructured                 activities for adolescent health? International Journal of Public Health, 63(6), 743–782.              Baumrind, D. (1967). Child care practices anteceding three patterns of preschool behavior. Genetic                 Psychology Monographs, 75(1), 43–53.              Baxter-Jones, A. D., \& Maffulli, N. (2003). Parental influence on sport participation in elite young                 athletes. Sports Medical Physical Fitness, 43(2), 255.              Bedřich, L. (2006). Fotbal: rituální hra moderní doby. Brno: Masarykova univerzita.              Berger, S., \& Kathleen, B. (2011). The Developing Person Through the Life Span (8th ed.).  Worth                 Publishers, (1), 273–278.              Blahutková, M. (2004). Psychologie sportu. Kapitoly ze sportu. Brno: Masarykova univerzita.              Boocarro, J., Kanters, M. A., Casper, J. M., \& Forrester, S. (2008). School physical education, extracurricu-                 lar sports, and lifelong active living. Journal of Teaching and Physical Education, 27(2), 155–166.              Bourdieu, P. (1984). Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste. London: Routledge.              Bourdieu, P. (1993). How can one be a sportsman? Sociology in Question. California: Sage Publications.              Broderson, N., Steptoe, A., Boniface, D., \& Wardle, J. (2007). Trends in physical activity and sedentary                 behaviour in  adolescence: ethnic and  socioeconomic  differences.  British Journal of Sports                 Medicine, 41, 140–144.              Brustad, R., Babkes, M., \& Smith, A. (2001). Youth in Sport: Psychological Considerations. Psychological                 Quarterly. New York: Wiley, 604–635.              Brustad, R. J. (2003). Parental Roles and Involvement in Youth Sports: Psychosocial Outcomes for Children.                 Perspectives for a New Century, Coaches Choice Publishers. Monterey, California: University Press.                 127–138.              Campione, J., \& Smetana, N. (2006). Adolescent Development in Interpersonal and Societal. Annual                 Review of Psychology, 57(1), 255–84.              Cashmore, E. (2003). Making Sense of Sport. New York: Routledge.              Coakley, J. (2001). Sport in Societies: Issues and Controversies. New York: McGraw Hill.              Cockerham,  W., Rutten,  A., \&  Abel, T.  (1997). Conceptualizing contemporary health lifestyles.                 Sociological Quarterly, 38, 321–342.              Conrade, G. et al. (2011). Differential parenting styles for fathers and mothers. Australian Journal of                 Psychology, 53(1), 29–35.              Côté,  J.,  \&  Hay,  J.  (2001).  Family  Influences  on  Youth  Sport  Performance  and  Participation. In:                 Psychological Foundations of Sport. Boston: Allyn and Bacon Publishers, 503–519.              Côté, J., \& Hay, J. (2002). Children’s involvement in sport: A developmental perspective. In: Psychological                 Foundations of Sport. Boston: Allyn and Bacon Publishers, 484–502.              Cregan, K. (2006). The Sociology of the Body. London: Sage.","118  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                Cumming, S. P., Smoll, F. L., Smith, R. E., \& Grossbard, J. R. (2014). Is Winning Everything? The Relative                 Contributions of Motivational Climate and Won-Lost Percentage in Youth Sports. Journal of Applied                 Sport Psychology, 19, 322–336.              Čechák, V., \& Linhart, J. (1986). Sociologie sportu. Praha: Olympia.              Deci, E. L., \& Ryan, M. N. (1985). Intrinsic motivation and self determination in human behaviour. New                 York: Plenum.              Defleur, M. L. et al. (1996). Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum.              De Knop, B. P. et al. (1996). Worldwide Trends in Youth Sport. Champaign: Human Kinetics.              Donnelley, P., \& Young, K. (1988). The construction and conformation of identity in sport subcultures.                 Sociology of Sport Journal, 5, 223–240.              Došla, J. (1999). Role predeterminovaných sociálních celků v procesu motivace mládeže ke sportovním                 činnostem. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta.              Duda, J. L. (1996). Maximizing motivation in sport and physical education among children and                 adolescents: The case for greater task involvement. Quest, 48(3), 290–302.              Ellis, N. et al. (2010). The importance of local knowledge within physical activity promotion. Gymnica,                 40(30), 106.              Fasting, K., \& Knorre, N. (2005). Ženy ve sportu v České republice. Praha: ČOV.              Fialová, L., Mrazek, J., \& Bichovskaja, I. (1999). Hodnocení vlastní osoby a  těla studenty sportu                 v evropském kontextu. Česká kinantropologie, 1, 19–27.              Flemr, L. (2007). Urbanismus sportovních zařízení – historie a současnost. Česká kinantropologie, 1,                 93–105.              Fraser-Thomas, J., Côté, J., \& Deakin, J. (2005). Youth Sport Programs: An Avenue to Foster Positive                 Youth Development. Physical Education and Sport Pedagogy, (2), 122–136.              Frömel, K. (2001). Tělesná výchova a sport v systému vzdělávání a výchovy v počátku tisíciletí. Česká                 kinantropologie, 1, 39–47.              Fukuyama, K. (1995). Trust: The social virtues and the creation of prosperity. New York: Free Press.              Gállová, T., \& Jůva, V. (2018). Rozvoj neformálního vzdělávání sportovních trenérů. Studia Sportiva,                 12(2), 122–135.              Giddens, A. (2000). Sociologie. Praha: Argo.              Gould, D., Lauer, L., Rolo, C., Jannes, C., \& Pennisi, N. (2006). The Role of Parents in Tennis Success:                 Focus Group Interviews with Junior Coaches. The Sport Psychologis, (3), 176–190.              Gould, D., Lauer, L., Rolo, S., Jannes, C., \& Pennisi, N. (2008). Understanding the Role Parents Play in                 Tennis Success: A National Survey of Junior Tennis Coaches. British Journal of Sports Medicine, (1),                 46–62.              Green, M., \& Houlihan, B. (2005). Elite Sport Development. New York: Routledge.              Hargreaves, J. (2001). Sporting Females (critical issues in the history and sociology of womens’ sports).                 London: Routledge.              Harwood, C. G., \& Knight, C. J. (2015). Parenting in youth sport: a  position paper on parenting                 expertise. Psychology of Sport and Exercise, 16(1), 24–35.              Harwood, C. G., \& Knight, C. J. (2016). Parenting in sport. Sport, Exercise, and Performance Psychology,                 5(2), 84–88.              Hastrmanová, Š., \& Houdek, L. (2007). Romské etnikum a sport: Percepce, přínosy a omezení. Aktuální                 otázky sociologie sportu. Praha: UK FTVS.              Heinilä, A. (1982). The Totalization Process in International Sport. Sportwissenschaft, 12, 345–252.              Hendl, J., \& Dobrý, L. (eds.). (2011). Zdravotní benefity pohybových aktivit. Možnosti hodnocení a ovlivnění                 pohybové nedostatečnosti. Praha: Karolinum.              Hodaň, B. (2003). Sokolství a současnost. Olomouc: Univerzita Palackého.              Hoeger, W. K., \& Hoeger, S. A. (2011). Lifetime Physical Fitness and Wellness. A Personalised Program.                 Eleventh Edition. Wadsworth: International edition, 6–7.              Hoffmann, J. P. (2006). Extracurricullar activities, athletic participation, and adolescent alcohol use.                 Journal of Health and Social Behaviour, 47(3), 275–290.              Holt, N. L., Tamminen, K. A., Black, D. E., Mandigo, J. L., \& Fox, K. R. (2009). Youth sport parenting                 styles and practices. Sport Exercise Psychology, 31(1), 37–59.","LITER ATUR A   |  119                Horn, T. S., \& Horn, J. L. (2007). Family Influences on Children’s Sport and Physical Activity Participation,                 Behavior, and Psychosocial Responses. Handbook of Sport Psychology, 3rd ed. New Jersey: John Wiley                 \& Sons Publisher, Hoboken, 685–711.              Hrčka, J. et al. (2005). Afinita školskej mládeže na športovanie a jej skúsenosti so zakázanými drogami.                 Telesná výchova a šport, XV(3–4), 5–10.              Huizinga, J. (1950). Homo Ludens: A Study of the Play-Element in Culture. Boston: Beacon Press.              Charvát, M. (1993). Tělesná výchova na jednotlivých stupních škol a její podíl na utváření životního                 stylu  studujících VŠ.  Tělesná výchova a  sport na  školách všech stupňů. Brno: PedF Masarykovy                 univerzity, 44–48.              Ivaškiné, V. (2005). Attitude of future teachers of physical education to doping. In: Sport a kvalita života.                 Brno: Masarykova univerzita, 47–48.              Jakoubková, K. (2009). Trenérství a ženy. Studia Sportiva, 12(2), 242–243.              Jarvie, G. et al. (2006). Sport, Nationalism and the Scotish Parliament. Scotish Affairs, 27, 82–96.              Jirásek, I. (2001). Kulturní souvislosti lidské tělesnosti. Česká kinantropologie, 1, 61–74.              Jirásek, I. (2019). Zážitková pedagogika. Praha: Portál.              Jones, R. L. et al. (2011). The Sociology of Sport Coaching. London \& New York: Routledge.              Jowett, S., \& Timson-Katchis, M. (2005). Social Networks in Sport: Parental Influence on the Coach-                 Athlete Relationship, The Sport Psychologist, 19, 267–287.              Juntumaa, B., \& Elovaino, M. (2006). Parenting Stress, Coaching and Team Satisfaction in Ice Jockey. The                 Changing Role of Public, Civic and Private Sectors in Sport Culture. Jyväskylä: University of Jyväskylä.              Jůva, V. (2018). K obecné koncepci historie trenérství. Studia Sportiva, 2, 237–239.              Kanters, M. A., Boocaro, J., Casper, J. M., \& Forrester, S. (2008). Guidelines for positively engaging                 parents in children’s sports. The Journal of Youth Sports, 3(1), 8–11.              Karásková, V. \& Robotová, M. (2001). Jazyková kultura aneb jak mluví učitel tělesné výchovy. Česká                 kinantropologie, 1, 133–139.              Kawachi, I. et al. (1996). A  prospective study of social network in relation to total mortality and                 cardiovascular disease in men in the USA. Journal of Epidemiology Community Health, 50, 245–251.              Kiedroňová, E. (2010). Rozvíjej se, děťátko. Praha: Grada Publishing.              Kimiecik, J., \& Horn, T. S. (2012). Examining the relationship between family context and children’s                 physical activity beliefs: The role of parenting style. Psychology of Sport and Exercise, 13(1), 10–18.                 Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.psychsport.2011.08.004.              Kraus, B., \& Poláčková. J. (2004). Člověk, prostředí, výchova. Brno: Paido.              Kraus, B. et al. (2004). Jak žije středoškolská mládež na počátku XXI. století. Hradec Králové: Gaudeamus.              Krawczyk, Z. (2003). Sport as a Mirror od Modern Society. Gdaňsk: AWF.              Krawczyk, Z. (2004). Sport in Changing Europe. European Journal for sport and Society, 1(2), 89–101.              Kreager, D. A. (2007). Unnecessary roughness? School sports, peer networks, and male adolescent                 violence. American Sociological review, 72(6), 707–724.              Labudová, J. et al. (2000). Výchovná práca v telesnej výchove. Bratislava: FTVS.              Larson, R. W. (2000). Toward a  psychology of positive youth development.  American Psychologist,                 55(1), 170–183.              Lasovský, D. (1999). Počátky zavádění tělesné výchovy do školní výuky v českých zemích do roku 1918.                 Alternativní pohybové aktivity dětí a mládeže. Brno: PedF Masarykovy univerzity, 33–34.              Lauer, L., Gould, D., Roman, N., \& Pierce, M. (2010). Parental Behaviours that Affect Junior Tennis                 Player Development. Psychology of Sport and Exercise, (2), 70–82.              Lee, S. M., Sallis, J. F., \& Biddle, N. (2010). Active communities for youth and families: using research to                 create momentum for change. Preventive Medicine, 50 (Suppl.), 3–5.              Leška, D. (2004). Šport: faktor socializácie osobnosti. Acta Facultatis Educations Physicae Universitas                 Comeniane, 115–125.              Luoma, M. (2005). Clubs Need Versatile Workers. Motion. Sport in Finland, 1, 43.              Maddox, J. (1997). Habit, health, and happiness. Journal of Sport and Exercise Psychology, 19, 331–346.              Maguire, J. et al. (2002). Sport Worlds. A Sociological perspective. Champaign, IL: Human Kinetics.              Marquez, A. I. et al. (2010). Accessibility to physical activity programmes for eldery people. Gymnica,                 40(30), 42.","120  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                Matějček, Z. (2004). Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Praha: Grada.              Mathisen, J. A. (2002). From Civil Religion to Folk Religion: The case of American Sport. Sport and Religion.                 Champaign: Human Kinetics.              McElroy, M. (2002). A Social Analysis of Inactivity. Champaign, IL: Human Kinetics.              Medeková, H. (1997). Podiel rodiny pri orientácii na šport. In: Športová aktivita v rodine. Bratislava:                 FTVS, 95.              Minaříková, D. (1998). Motivace k pohybové aktivitě a volní úsilí – pilotní experiment. Celostátní                 konference s  mezinárodní účastí v  oboru kinantropologie. Olomouc: FTK Univerzity Palackého,                 96 –100.              Mitáš, J. (2010). Physical activity and preferences within the Czech population: Eastern Europe                 specificities. Gymnica, 40(30), 35–39.              Murphy, S. (1999). The Cheers and the Tears. Healthy Alternative to the Dark Side of Youth Sport Today.                 San Francisco: Jossey-Bass.              Mužík, V. (1993). Tělesná výchova na 1. stupni základní školy v podmínkách transformace českého                 školství.  Tělesná  výchova  a  sport  na  školách  všech  stupňů. Brno: PedF Masarykovy univerzity.                 48–51.              Mužík, V. (ed.) (2007). Výživa a pohyb jako součást výchovy ke zdraví na základní škole. Brno: Paido.              Mužík, V., \& Vlček, P. et al. (2010). Škola, pohyb a zdraví. Výzkumné výsledky a projekty. Brno: Masary-                 kova univerzita a MSD.              Newman, D. B. et al. (2014). Leisure and subjective well-being. A model of psychological mechanisms                 as mediating factors. Journal of Happiness Studies, 15(3), 555–578.              Oborný, J. (2001). Filozofické a etické pohľady do športovej humanistiky. Bratislava: FTVS UK.              Ornelas, I. K., Perreira,  G., \& Ayala, N. (2007). Parental influences on adolescent physical activity:                 a longitudinal study. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, 4, 28–32.              Peltola, P. (2005). Volunteer Commitments Getting Shorter. Motion. Sport in Finland. 1, 41–43.              Perútka, J. a kol. (1985). Dějiny tělesnej kultúry. Bratislava: SPN.              Pink, B. (2008). Defining Sport and Physical Activity: A conceptual Model. Cambera: Australian Bureau                 of Statistics, 3.              Pratt, L. (1976). Family structure and effective health behavior. The energized family. Boston:                 Houghton-Mifflin.              Prochaska, J., \& DiClemente, C. (1994). The transtheoretical approach: Crossing traditional boundaries of                 change. Homewood, Il: Dorsey Press.              Průcha, J., Walterová, E., \& Mareš, J. (2008). Pedagogický slovník. Praha: Portál.              Roček, M. (2018). Trenérství pohledem historie sportu. Studia Sportiva, 12(2), 240–243.              Roman, N. V., \& Davids, E. L. (2015). Self-determination Theory: A Family Perspective. New York: NOVA                 Publishers, 240.              Ross, A. J., Mallett, C. J., \& Parkes, J. F. (2015). The Influence of Parent Sport Behaviours on Children’s                 Development: Youth Coach and Administrator Perspectives. International Journal of Sports Science                 \& Coaching, 10(4), 605–630.              Rubín, L. et al. (2019). Pohybová aktivita a tělesná zdatnost českých adolescentů v kontextu zastavěného                 prostředí. Olomouc: Univerzita Palackého.              Sallis, J. F., Prochaska, J., Taylor, W. C., Hill, J. O., \& Geraci, J. C. (1999). Correlates of physical activity in                 a national sample of girls and boys in grades 4 through 12. Health Psychology, 18, 410–415.              Sekot, A. (2003). Všesokolské  slety – oslava masové tělovýchovy.  Sokolství od  IXX. do  XXI. století.                 Olomouc: Hanex, 149–162.              Sekot, A. (2006). Sociologie sportu. Brno: Paido \& Masarykova univerzita.              Sekot, A. (2008). Aktuální problémy sociologie sportu. Praha: Grada.              Sekot, A. (2015). Pohybové aktivity pohledem sociologie. Brno: Masarykova univerzita.              Schaefer, R. T., \& Lamm, R. P. (1995). Sociology. New York: McGraw Hill.              Schimank, U. (2005). The authonomy of modern sport: dangerous and endangered. European Journal                 of European Association for Sociology and Sport, 2(1), 13–23.              Slepičková, I. a kol. (1998). Sociální aspekty dopingu. Česká kinantropologie, 1, 21–40.","LITER ATUR A   |  121                Smoll, F. L., \& Smith, R. E. (2009). Mastery Approach to Parenting in Sports: A Self-Instruction Program                 for Youth Sport Parents [DVD], Youth Enrichment in Sports. Seattle, Washington: University Press.              Smoll, F. L., \& Smith, R. E. (2010). Conducting Psychologically Oriented Coach Training Programs:                 A Social Cognitive Approach. In Williams, J. M. (ed.). Applied Sport Psychology: Personal Growth to                 Peak Performance. 6th ed. Boston: McGraw-Hill Publishers, 392–416.              Soubhi, H., Potvin, L., \& Paradis, G. (2004). Family process and parent’s leisure-time physical activity.                 American Journal of Health Behavior, 28, 218–230.              Spera, Ch. (2005). A Review of the Relationship Among Parenting Practices, Parenting Styles, and                 Adolescent School Achievement. Educational Psychology Review, 17(2), 125–146.              Stackeová, D. (2007). Životní styl návštěvníků fitness center. Aktuální otázky sociologie sportu. Praha:                 FTVS UK.              Stackeová, D. (2009). Rodiče a sport mládeže. Tělesná výchova a sport mládeže, 75(1), 2–3.              Stassen, B. K. (2011). The Developing Person Through the Life Span. New York: Worth Publishing, 273–274.              Svoboda, A. (2007). Internetové prezentace sportovců po ukončení kariéry. Zůstává sportovec sportovcem?                 Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Institut sociologických studií.              Svoboda, B. (1998). Trenéři a současný sport. Výchova, sport, mládež, 3, 37–43.              Šafář, M. (2012). Bio-psycho-sociální rizika vrcholového sportu dětí a mládeže. Pediatrická praxe, 13(6),                 401–403.              Špaček, O. (2013). Sportování a česká společnost: zdroje rozdílů ve sportovní participaci. Brno: Masarykova                 univerzita, Fakulta sociálních studií, Institut sociologických studií.              Taussig, J. (2018): Jak motivovat děti ke sportu? Rodiče, je to na Vás. Dostupné z: https://www.sportvital.                 cz/sport/jak-motivovat-deti-ke-sportu-rodice-je-to-na-vas.              Taylor, W., Blair, S., Cummings, S., Wun, C., \& Malina, R. (1999). Childhood and adolescent physical                 activity patterns and adult physical aktivity. Medicine \& Science in Sports \& Exercise, 31, 118–123.              Telama, R., Yang, X., Vikari, J., Valimaki, I., Wanne, O., \& Raitakari, O. (2005). Physical activity from                 childhood to adulthood: a  21-year tracking study.  American Journal of Preventive Medicine,  28,                 267–273.              Thatcher, J. et al. (2012). Coping and emotion in sport. London: Routledge.              Thiel, A., Teubert, H., \& Cachay, K. (2005). Linking top sports and schools to foster the next generation                 of athletes in competitive sports – reflections on the example of the German integrated systems.                 European Journal for Sport and Society, 2, 121–138.              Trussell, D. E., \& Shaw, S. M. (2012). Organized Youth Sport and Parenting in Public and Private Spaces.                 Leisure Sciences. An Interdisciplinary Journal, 34. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/01490400.201                 2.714699.              Vacušková, M., Vacuška, M., \& Ryšavá, M. (2003). Psychomotorický vývoj dítěte a jeho sledování sestrou.                 Pediatrie pro praxi, 1, 43–45. Dostupné z: https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2003/01/13.                 pdf.              Veblen, T. (1999). Teorie zahálčivé třídy. Praha: Sociologické nakladatelství.              Vella, S., Oades, L. \& Crowe, T. (2011). The Role of the Coach in Facilitating Positive Youth Development:                 Moving from Theory to Practice. Journal of Applied Sport Psychology, 3, 65–72.              Velký sociologický slovník. (1996). Praha: Academia.              Weber, K., \& Horst, S. (2011). Desertification and livestock grazing: The roles of sedentarization,                 mobility and rest. Pastoralism: Research, Policy and Practice, (19)1, 1–11.              Weiss, R. (1996). Worldwide Trends in Youth Sport. Champaign, Illinois: Human Kinetics Publishers.              Welk,  G. J., Wood,  K., \& Morss, G. (2003). Parental influences on physical activity in children: an                 exploration of potential mechanisms. Pediatric Exercise Science, 8, 122–129.              White, S. A. (2007). Parent-Created Motivational Climate. In Jowet, S., \& Lavallee, D. (eds.). Social                 Psychology in Sport. Champaign, Illinois: Human Kinetics Publishers, 131–143.              Wright, J., \& MacDonald, D. (2010). Young People, Physical Activity and the Everaday. London \& New                 York: Routledge.              Yiannakis, A., \& Melnick, M. J. (2001). Contemporary Isues in Sociology of Sports. Champaign, Illinois:                 Human Kinetics Publishers.","122  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ                Ziolkowski, A. et al. (2003). Rationalization Processes versus Moral Attitudes Toward Doping. Gdaňsk:                 AWFS, 213–218.              Zuzková, K. (2000).  Sociálno-psychologické aspekty športovánia rodin. Dizertační práce. Univerzita                 Komenského v Bratislave, Fakulta telesnej výchovy a športu.               Internetové zdroje:              http://www.ncys.org/publications/2008-sports-participation-study.php              http://www.y-e-sports.com              www.detinastartu.cz              www.juklik.cz              https://www.skibi.cz              https://www.monkeysgym.cz              https://itesco.cz/hello/clanek/sport-podle-veku-ditete-kdy-zacit-a-jaky-zvolit/11752              www.vyzivadeti.cz              https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2003/01/13.pdf              http://dx.doi.org/10.1080/01490400.2012.714699              https://www.pastoralismjournal.com/content/1/1/19              https://Dradamwright.com","|  123               Rejstřík                         adherence pohybová  12, 13             kouč  34, 74, 75, 97, 98, 103, 104, 105              aktivity                               koučování  33, 66, 74, 75, 97                 pohybové viz pohybové aktivity      kultura  7, 8, 9, 11, 14, 15, 22, 23, 24, 25, 26, 27,                 sportovní viz sportovní aktivity       28, 29, 30, 31, 32, 33, 37, 41, 42, 43, 44, 45, 51,                 volnočasové viz volnočasové aktivity   52, 56, 57, 75, 78, 80, 81, 82, 84, 87, 88, 94, 101,              ambice výkonnostní  38                    105, 107, 108, 109              autorita rodičovská  8, 11, 12, 13, 16, 33, 49, 86,   enkulturace  15, 23                 88, 91, 92, 95, 102, 103, 104          změny  8, 22, 42, 54, 107                 trenérů  33, 70, 71, 76, 80, 93, 99, 104  manažer  33, 43, 48, 57, 73, 78, 80, 84, 98, 100              cyklistika (jízda na kole)   9, 16, 19, 20, 26, 35,   mládež  8, 9, 10, 11, 15, 17, 19, 24, 25, 30, 33, 36,                 44, 46, 49, 56, 65, 66, 91, 92, 93, 94, 108  37, 38, 39, 41–50, 53, 54, 57–64, 67, 68, 70, 72,              děti  8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 19, 22, 24, 25,   74, 78, 83, 85, 87, 89, 93–99, 103, 105, 106, 108,                 27, 28, 29, 30, 31, 32, 37, 38, 41, 42, 43, 44, 45,   109                 46, 47, 48, 49, 50, 52, 58, 59, 60, 61, 63, 64, 65,   motivace  8, 10, 12, 13, 18, 19, 21, 27, 30, 32–34,                 66, 67, 68, 69, 70, 71, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90,   36–40, 42–45, 47–50, 54, 56–61, 63–66, 68, 71,                 91, 92, 93, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102,   73–80, 83, 84, 85, 88, 89–97, 99, 100–105, 109                 103, 104, 105, 106, 108, 109           pohybová  37–40                 hypoaktivní  60                        trenérská  78–85                 nesoutěživé  65                     neformální hry  47                 normoaktivní  60                    osobnost  13, 22, 27, 28, 33, 37, 38, 40, 45, 54, 55,              dětství  26, 37, 45, 47, 60, 61, 88, 92, 94, 100, 102,   58, 60, 64, 67, 75, 76, 79, 84, 87, 90                 109                                    rozvoj  11, 14, 15, 16, 18, 25, 38, 42, 47, 52,              domácnost  9                                60, 64, 65, 67–70, 72, 82, 85, 87, 97, 98, 100,              doprava  9, 19, 20, 65, 95, 108             102, 105              dorostový věk  93                      parenting  11, 102, 110, 112, 113              elitářství  44                         pedagog  11, 30, 47, 53, 55, 57, 73, 78, 85, 87, 89              elitní sport  26, 27, 33, 34, 45, 75, 77, 84, 90  podněty  13, 15, 16, 17, 22, 37, 74, 75, 89, 93, 94,              etika výkonu  44, 76, 77                  103, 109              fotbal (kopaná)  7, 16, 27, 35, 64, 68, 74, 80, 88,   pohybové aktivity  8, 9, 10, 12, 14, 15, 19, 20, 23,                 91, 92, 93, 95, 103, 105               30, 31, 33, 36–40, 42, 44, 45, 49, 51, 52, 54–61,              frustrační tolerance  66, 75              64, 66, 69, 88–93, 101–105, 107–109              fyzická kondice  19, 20, 33, 35, 36, 38, 49, 66, 37,   práce  9, 10, 20, 27, 40, 48, 55, 73, 75, 76, 78, 79,                 69, 102                                80, 82–85, 87, 100, 107, 108              hyperkonformita  76, 77                předškolní věk  25, 37, 46, 58, 64, 92, 93              chování  8, 11, 12, 13, 14, 16, 17, 18, 21, 22, 23,   psychická odolnost 20, 34, 66, 67, 69, 87, 95                 24, 25, 29, 30, 37, 40, 48, 49, 68, 70, 76, 86, 88,   rodiče                 90, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 107, 109  hyperkritičtí  71              chůze  9, 10, 19, 20, 46, 56, 65, 92, 108  hyperochranářští  71              koheze rodiny  69                         informovaní  72              komunikace                                komunikace rodiče – trenér viz komunikace                 rodiče – trenér  68, 70, 71, 72, 98      rodiče – trenér                 mezigenerační  100, 102                lhostejní  71","124  |   RODIČE  A  SPOR T  DĚTÍ               pokřikující  71                        sportovní              problémoví  71                            akce  70              rodičovská                                aktivity  7–10, 12, 14, 15, 18, 19, 22, 24, 25,                 autorita viz autorita rodičovská         26, 27, 29, 30, 35, 36, 38–43, 45, 46, 47, 49,                 odpovědnost  13, 63, 89                  52, 54, 55, 56, 58, 59, 61–64, 69, 71, 82–85,                 praktiky  14, 90                         90, 91, 92, 96, 97, 99, 100, 101, 103, 104,                 výchova  8, 85, 90, 98, 100, 102, 103, 104, 105  105, 107, 108, 109              rodina  11, 16, 24, 47, 58, 59, 60, 61, 68, 88, 90,   kariéra  22, 26, 27, 33, 34, 44, 70, 71, 76, 89,                 92, 94, 101, 102, 103                    95                 nízkopříjmová  60                      kluby  7, 16, 32, 36, 43, 45, 47, 51, 79, 82, 83,              sedentarismus  9                            84, 86, 88, 93–96, 99, 108              socializace  8, 11–16, 18, 22–34, 36, 38, 41, 42,   organizace  13, 27, 34, 82, 105                 44, 45, 47–50, 52, 55, 58, 60, 61, 66, 68, 69, 73,   prostředí  26, 34, 35, 68, 76, 93, 104                 82, 85, 87, 90, 97, 98, 100, 102, 105, 108  raná specializace  94, 105                 negativní  28                          trénink  16, 33, 43, 44, 45, 61, 63, 64, 73–76,                 pozitivní  29, 108                       79, 82, 83, 84, 85, 89, 90, 91, 95, 99, 103, 105                 zpětná  22, 96, 104                    trojúhelník  33, 49, 68, 100                 resocializace  23, 27, 34              výbava  46, 47, 60, 61, 65, 94              sociální prostředí  8, 22, 23, 26, 29, 33, 47, 60,   škola  13, 15–19, 23, 24, 26, 35, 37, 38, 39, 41, 42,                 84, 109                                43, 52, 53, 54, 55, 57, 58, 61, 62, 68, 82, 83, 87,                 role  23, 48, 74                       88, 94, 100, 101, 107, 109              Sokol  42, 51, 52, 54, 92              tělocvičná rekreace  40                 Všesokolské slety  51, 52           tenis  27, 59, 64, 88, 91, 93, 98, 103              soupeření ve sportu  35, 71, 86, 89, 91, 100  tradice organizování sportu  51, 79              soutěžení  34, 38, 75, 76, 104         trenér  11, 19, 24, 26, 29, 32–35, 39, 41, 43, 44,              spartakiády  52                           45, 48, 49, 50, 54, 61, 63, 64, 66–87, 89, 90, 92,              společnost  7–10, 15, 19, 21–26, 29, 37, 40, 41,   95–100, 102–106                 42, 46, 47, 52, 54, 56, 58, 62, 66, 69, 70, 73, 77,   autorita viz autorita trenérů                 78, 81, 82, 84, 86, 87, 88, 100, 107, 108, 109   autokratický  73                 konzumní  9, 19, 37, 66, 87, 90, 108   demokratický  74                 sedavá  9, 10, 19, 30, 37, 58, 66, 87, 108, 109   dobrovolný  78, 80, 83, 84              sport                                     funkce  73                 alternativní  30, 33, 43, 44, 88       liberální  74                 elitní viz elitní sport                komunikace rodiče – trenér viz komunikace                 emocionalita  59                         rodiče – trenér                 organizovaný  19, 25, 28, 30, 36, 41–46, 48,   motivace viz motivace trenérská                   56, 59, 61, 63, 64, 65, 89, 94–97, 99, 100,   zkušenosti  81, 98, 99                   104, 105, 106                     týmová spolupráce  21, 35, 47, 48, 104                 rekreační  22, 32, 34, 35, 36, 49, 57, 59, 60, 69,   učitel  11, 19, 52, 53, 54, 57, 78, 79, 83, 97, 100,                   84, 93, 105, 108, 109                102                 výkonnostní  12, 16, 22, 25, 27, 28, 32, 33, 38,   tělesné výchovy  30, 39, 53–58                   43, 44, 45, 48, 49, 50, 54, 59, 60, 62, 63, 64,   volný čas                   68, 69, 73, 74, 76, 77, 81, 87, 89, 90, 96, 97,   neorganizovaný  16, 17, 62                   103, 105, 106                        organizovaný  16, 17, 18, 61                 vrcholový  12, 19, 23, 25, 26, 27, 30, 32–36,   volnočasové aktivity  7, 8, 11, 14–20, 22, 34, 35,                   38, 46, 48, 54, 57, 59, 60, 62, 75–84, 88, 89,   57, 69, 107                   93, 103, 105, 107                 výchova  11, 15, 16, 24, 31, 38, 44, 49, 57, 66, 68,                 zájmový  32–36, 42, 54, 80             69, 74, 79, 85, 88, 92, 96, 105","RE JSTŘÍK    |  125                  diferencovaná školní  39, 55           lhostejný  13                 rodičovská  8, 11, 13, 14, 17, 85, 87, 90, 98,   liberální  12                   100, 102, 103, 104, 105              nepodnětný  17                 tělesná                                pozitivní rodičovský  13, 14, 99                   povinná  42, 52, 54               vrstevníci  13, 17, 23, 42, 45, 61, 65, 84, 89, 93,                   školní  19, 39, 40, 41, 42, 45, 52, 53, 54, 56,   95, 100, 101, 102, 105                     57, 58, 107, 108                zážitek  7, 33, 50, 57, 59, 65, 70, 93, 105                   transformace  57                  zdraví  7, 14, 16–21, 32, 33, 38, 39, 51, 55, 56, 58,              výchovný styl                             59, 60, 67, 69, 72, 76, 78, 87, 91, 102, 108                 autoritářský  12                    zdravotní prevence  37, 58, 107                 autoritativní  12, 16, 17, 95, 102  životní styl  14, 16, 22, 30, 37, 40, 42, 57, 108,                 autonomní  104                         109","Vědecká redakce Masarykovy univerzity              prof. Ing. Petr Dvořák, CSc.              PhDr. Jan Cacek, Ph.D.              Mgr. Tereza Fojtová              Mgr. Michaela Hanousková              prof. MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D.              doc. RNDr. Petr Holub, Ph.D.              doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.              prof. PhDr. Tomáš Janík, Ph.D., M.Ed.              doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.              prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.              doc. RNDr. Jaromír Leichmann, Dr.              PhDr. Alena Mizerová              doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.              doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.              Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.              doc. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D.              prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.              doc. PhDr. Martin Vaculík, Ph.D.                                     Aleš Sekot              Rodiče a sport dětí                Rodičovské výchovné styly               jako motivační faktor               sportování dětí a mládeže              Jazyková redakce: Hana Borovská              Návrh obálky: Katarína Šimková              Obrázek na obálce: www.freepik.com              Sazba: Václav Mekyska              Vydala Masarykova univerzita,              Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno,              1., elektronické vydání, 2019.               ISBN 978-80-210-9293-8","„Profesor A. Sekot vypracoval velmi kvalitní sociologickou monografii zcela               relevantní oblasti sportování dětí a jejich rodičů. Na recenzenta velmi dobře               zapůsobily pasáže o ,trojúhelníku‘ rodič – dítě – trenér, nebo kapitoly Výzvy               rodičovské odpovědnosti a Sportovní socializace v kontextu ,sportovního               trojúhelníku‘. Zcela na místě je kapitola Přístupy rodičů k mladým sportov-               cům a kapitola Kdy začít se sportem: význam věku a motivace.“                                                              prof. PhDr. Josef Oborný, Ph.D.                      „Dané téma považuji za vysoce aktuální a zároveň též velmi přínosné. Au-               tor vyzdvihuje roli sportu jako výrazného socializačního mechanismu, který               působí na rozvoj sociálních dovedností a zvyšování sociálních kompetencí               jedince. Profesor Aleš Sekot zdůrazňuje ve své monografii i to, že sport               a pohybové aktivity nabízí možnost seberealizace, což je zejména u cí-               lové skupiny dětí a mládeže nesmírně důležité. Navíc upozorňuje i na to,               že sport napomáhá ve výcviku sebekontroly, sebeovládání či posilování vůle               a odolnosti. Publikaci mohou využít jak studenti vysokých škol se zaměře-                     RODIčE A SPORT DĚTí * aleš sekot               ním na sociologii sportu, pedagogiku, trenérství či řízení sportovních orga-               nizací, ale i široká (a to nejen odborná) veřejnost (od sportovních manaže-               rů, přes trenéry, pedagogy až po rodiče samotné).“                                                                          Ing. Vilém Kunz, Ph.D.                                                                                                                                 RODIčE A SPORT DĚTí                                                                                                                          ALEŠ SEKOT                     MUNI                                                                    MUNI                                                             MASARYKOVA               PRESS                                                                   sport             M                                              UNIVERZITA"];