Autonomie vůle zůstavitele podle občanského zákoníku z historické perspektivy
Autonomie vůle je stěžejním principem dědického práva, neboť umožňuje lépe volit pokračovatele, který bude zárukou, že hodnoty, které zůstavitel vytvořil, budou nadále zachovány a rozvíjeny. V římském právu vznikla řada institutů, jež rozvíjely tento princip. Ty později převzaly kontinentální občanské zákoníky. V letech 1950 -1989 (respektive 2013) byl princip autonomie vůle u nás výrazně oslaben, řada těchto institutů byla opuštěna, omezena, či pokřivena. Často tak upadly v zapomnění a k řadě z nich ani neexistuje judikatura (např. Falcidiánská kvarta).Většina badatelů se problematice věnuje jen na základě současného práva, což vede k neuspokojivosti jejich závěrů. Proti tomu navrhovatelé díky svým znalostem mohou zprostředkovat současné praxi poznání rozsáhlé kazuistiky římských právníků k dědickému právu. Díky znalosti německého jazyka jsou pak schopni postihnout i další vývoj těchto institutů v zákonících, jež nejvíce ovlivnily NOZ (tj. zejména ABGB, BGB, ZGB). Cílem projektu je upozornit na možné problémy, jež současná úprava přináší, pomoci najít jejich řešení a předcházet jim.
E-kniha (PDF)
| ISBN-13 | 978-80-210-9475-8 |
| Počet stran | 186 |
| Rok vydání | 2019 |
| Pořadí vydání | 1., elektronické |
Brožovaná vazba
| ISBN-13 | 978-80-210-9474-1 |
| Formát | 148 mm×210 mm |
| Počet stran | 186 |
| Rok vydání | 2019 |
| Pořadí vydání | 1. |
Obecné informace
| Jazyky | Čeština |