Doplňující výklad smlouvy

Josef Kotásek
Anotace

Stěží kdy najdeme smlouvu, která by pamatovala na všechny možné budoucí eventuality. V kontinentálním právu se strany smlouvy obvykle koncentrují na určení svých hlavních povinností a v ostatním se spoléhají na podpůrné a relativně přehledné zázemí v dispozitivních normách. Mezera ve smlouvě je proto očekávatelným a standardním problémem, který řeší všechny právní řády. V úvodu první kapitoly rozebírám historický vývoj doplňujícího výkladu a konstatuji, že většina zemí jej aprobuje judikatorně. Zatímco se ale s doplňujícím výkladem smlouvy v zahraniční judikatuře setkáváme relativně běžně, v české soudní praxi na něj – alespoň ve své přiznané podobě – zatím čekáme. Podněty tak prozatím přichází zvenčí. Odpůrci doplňování smlouvy v českém právu naleznou oporu svého negativního postoje v důvodové zprávě občanského zákoníku. V první kapitole jsem dospěl k závěru, že ač se důvodová zpráva radikálně postavila proti doplňujícímu výkladu, je otázkou, do jaké míry to bude pro osud doplňujícího výkladu jako takového relevantní. Ve druhé kapitole jsem se pokusil vysvětlit rozdíl mezi jednoduchým a doplňujícím výkladem a dále jsem se zabýval tím, jak lze obsah smlouvy fixovat do budoucna tzv. doložkou úplnosti. Ve třetí kapitole jsem se věnoval poměru mezi doplňujícím výkladem smlouvy a dispozitivním právem. Prioritu má v českém právu doplnění pomocí dispozitivního práva, tj. na základě objektivních norem. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na postup soudu při samotném doplnění smlouvy. Podle toho, zda hledáme recept v hypotetické vůli stran či v objektivní kalkulaci, můžeme pro zjednodušení rozlišovat mezi „subjektivisty“ a „objektivisty“. Většinové stanovisko se neurčitě pohybuje mezi oběma uvedenými póly. V respektu k vůli stran ke každé doplňované smlouvě přistupujeme individuálně – tím se doplnění zásadně liší od dotváření práva, které laboruje s obecnými nástroji a měřítky určenými pro větší počet budoucích případů. Při domýšlení či simulaci hypotetické vůle stran však budeme předpokládat, že strany by se pokusily vyřešit mezeru způsobem, který je v souladu s principem poctivostí a který bude takovým uspořádáním vztahů, které by zvolili rozumně uvažující aktéři. Podle okolností nás tak může doplňující výklad velmi vzdálit skutečné (empirické) vůli stran. V závěrečné šesté kapitole této studie jsem se pokusil odhadnout, jak se naše budoucí soudní praxe postaví k tzv. doplňujícímu výkladu smlouvy – zda jej (v souladu s negativním postojem důvodové zprávy k občanskému zákoníku) odvrhne jako nezvaného vetřelce, či zda jej uvítá jako vhodný nástroj pro zacelení mezer ve smlouvě. Mám za to, že české právo má i bez tzv. doplňujícího výkladu dostatek nástrojů, jak s mezerami ve smlouvě naložit, a to s podobnými či dokonce s identickými efekty, jako je tomu u „doplňujícího výkladu smlouvy“. Řešení se nabízí v objektivním (normativním) výkladu smlouvy či v obecném dotváření práva (v českých podmínkách zejména aplikací § 545 a § 10 OZ), které umožní riziko neúplnosti smlouvy přenést na protistranu. Limitem doplňujícího výkladu je dispozitivní právo, které může zaplnit část smluvních mezer – k tomu je ostatně zákonodárcem určeno.

Více informací

E-kniha (PDF)

ISBN-13 978-80-210-9148-1
Počet stran 100
Rok vydání 2018
Pořadí vydání 1., elektronické

Obecné informace

Jazyky Čeština

Zobrazené statistiky se počítají od 25. 5. 2019.

Landing Page


E-kniha (PDF)

Podobné publikace